Zerav

Zerav (Thuja), zvaný též túje, je rod dřevin z čeledi cypřišovité původem ze Severní Ameriky a Asie (Čína, Japonsko, Korea). Zahrnuje 5 druhů. Jsou to vždyzelené, jednodomé jehličnany kuželovitého tvaru, dosahující výšek 20–60 m, ojediněle i více. Jsou vzhledově podobné cypřiškům, s nimiž jsou blízce příbuzné. Sesterským rodem je zeravinec (Thujopsis), v minulosti též řazený spolu s několika dalšími drobnými rody do rodu Thuja.

Zerav
Zerav obrovský, kultivar 'Variegata'
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	nahosemenné (Pinophyta)
Třída	jehličnany (Pinopsida)
Řád	borovicotvaré (Pinales)
Čeleď	cypřišovité (Cupressaceae)
Rod	zerav (Thuja) L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Popis a ekologie

Zerav korejský má olistění na rubu nápadně bílé

Dozrávající šišky zeravu západního

Listy jsou šupinovité, těsně k sobě přitisklé, velmi drobné (v řádech milimetrů). Jsou tmavozelené, vespodu obvykle světlejší, vyrůstají na větévkách vějířovitého tvaru. Šištice jsou drobné, podlouhle vejcovité, dozrávající v prvním roce; malá semena mají dvě úzká boční křídla.

Nejčastěji rostou na vlhkých až bažinatých lesních stanovištích. Jsou vesměs značně tolerantní k zástinu i k vzdušnému znečištění.^[1]

Přehled zástupců

Severoamerické druhy

• zerav obrovský (Thuja plicata), syn. zerav řasnatý
• zerav západní (Thuja occidentalis)

Východoasijské druhy

• zerav japonský (Thuja standishii)
• zerav korejský (Thuja koraiensis)
• Thuja sutchuenensis^[2][3]

Využití

Zeravy jsou pěstovány jako okrasné jehličnany, často na hřbitovech jako součást smutečních výsadeb. Dobře snáší sestřih, jsou proto hojně používány do živých plotů. Pryskyřice se využívala v medicíně (odtud anglický název arborvitae, strom života), rozměrnější druhy jsou i významnými dřevařsky využitelnými stromy.

Škůdce

Krasec Lamprodila festiva

Tújím škodí brouk Lamprodila festiva, původem ze Středomoří, který se invazně šíří Evropou i západní Asií. Tento druh krasce žije skrytě v substrátu pod stromy, odkud v noci vylézá po kmeni stromu a za šupiny kůry klade vajíčka. Z vajíček se líhnou malé larvy, které vyžírají lýko. Napadené části pak začínají žloutnout a usychat, podobně jako když smrkové lesy usychají kvůli působení lýkožrouta smrkového. Suché větve by proto měli lidé odříznout a spálit, nikoli vyvážet na skládky, odkud by se mohli krasci dál šířit.^[4]