Standardní česká transkripce čínštiny
From Wikipedia, the free encyclopedia
Standardní česká transkripce čínštiny, případně standardní český přepis čínštiny je systém transkripce z čínských znaků do latinky, který v rámci možností zachycuje jejich mandarínskou výslovnost českou abecedou. Vytvořil ho v roce 1951 významný český sinolog prof. Oldřich Švarný. V češtině je to spolu s (chan-jü) pchin-jinem (hanyu pinyin, tedy mezinárodním standardem ISO pro přepis čínštiny do latinky) jeden ze dvou v praxi používaných ucelených systémů pro přepis čínštiny: standardnímu přepisu se dává přednost v běžných, např. novinářských textech, pchin-jin se uplatňuje např. v akademické sféře nebo v mapách.[1]
Výhodou Švarného přepisu je, že umožňuje běžnému českému čtenáři bez zvláštních znalostí vyslovit čínský výraz podobně, jako zní čínsky. To nesplňuje pchin-jin, kde je potřeba se nejdříve naučit výslovnost jednotlivých písmen a jejich kombinací, protože se často značně liší od výslovnosti stejných písmen v češtině a v případě řady hlásek je použití písmen v rozporu s jejich užitím v latinkou píšících jazycích (obzvláště Q).
Výhoda pchin-jinu je – kromě mezinárodního rozšíření – možnost diakritikou zaznamenat i tóny, které u stejně znějící slabiky mění význam. Standardní transkripce umožňuje notaci tónů pomocí čísel (tento způsob používal Wade-Giles), upravená standardní transkripce znala též notaci pomocí diakritiky (způsob pchin-jinu), ovšem obě tyto možnosti jsou spíše teoretické, protože odborné texty zpravidla užívají pchin-jin a laiky by diakritika spíše mátla.