Bůh v křesťanství
From Wikipedia, the free encyclopedia
V křesťanství se věří, že Bůh je věčná, nejvyšší bytost, která stvořila a zachovává všechny věci.[1][2][3][4] Křesťané věří v monoteistické pojetí Boha, který je zároveň transcendentní (zcela nezávislý na hmotném vesmíru a vzdálený od něj) a imanentní (zapojený do hmotného vesmíru).[1][2][3][4] Křesťanské učení o transcendenci, imanenci a zapojení Boha do světa a jeho lásce k lidstvu vylučuje víru, že Bůh je stejné podstaty jako stvořený vesmír (odmítnutí panteismu), ale přijímá, že Boží božská přirozenost byla hypostaticky spojena s lidskou přirozeností v osobě Ježíše Krista v jedinečné události známé jako „vtělení“.[1][5][6][7]
Rané křesťanské názory na Boha byly vyjádřeny v Pavlových listech a v raně křesťanských vyznáních víry,[4][8][9] která hlásala jediného Boha a Ježíšovo božství.[p 1][2][10][11][12][13] Ačkoli některé rané křesťanské sekty, například židovsko-křesťanští ebionité, protestovaly proti Ježíšově apoteóze,[14] většina pohano-křesťanů koncept Ježíše jako jednoho Boha přijala.[15] To tvořilo jeden z aspektů rozkolu raného křesťanství a judaismu, neboť pohano-křesťanské názory na Boha se začaly rozcházet s tradičním židovským učením té doby.[12]
O teologii Božích vlastností a povahy se diskutuje již od prvních dob křesťanství, přičemž Irenej psal již ve 2. století: „Jeho velikosti nic nechybí, ale obsahuje vše“.[16] V 8. století Jan Damašský uvedl osmnáct atributů, které jsou i ve 21. století všeobecně uznávány.[17] Postupem času křesťanští teologové vypracovali systematické seznamy těchto atributů, z nichž některé vycházely z výroků v Bibli (např., Modlitba Páně, v níž se uvádí, že Otec je na nebesích), jiné na základě teologických úvah.[18][19] Království Boží je významnou frází v synoptických evangeliích, a přestože mezi badateli panuje téměř jednomyslná shoda, že představuje klíčový prvek Ježíšova učení, na jeho přesném výkladu se vědci příliš neshodují.[20][21]
Ačkoli Nový zákon neobsahuje formální učení o Nejsvětější Trojici (zkr. Trojici) jako takové, „opakovaně hovoří o Otci, Synu a Duchu svatém... takovým způsobem, že nutí k trojičnímu chápání Boha“.[22] Kolem roku 200 n. l. zformuloval Tertulián verzi učení o Trojici, která jasně potvrzovala Ježíšovo božství.[7][8][23] Toto pojetí bylo později rozšířeno na prvním nicejském koncilu v roce 325 n. l.[22] a pozdější definitivní podobu vytvořil ekumenický koncil v roce 381.[24] Podle trinitární nauky jsou Bůh Syn, Bůh Otec a Bůh Duch svatý různé hypostáze (osoby) jedné podstaty[7][25][26] a tradičně se nepovažuje za triteismus.[7] Trinitární učení bylo následně aplikováno v nicejském křesťanství a tvoří základní kámen moderního křesťanského chápání Boha, i když některé křesťanské denominace zastávají netrinitární názory na Boha.[3][27][28][29]