Ploskovice (zámek)
zámek v Ústeckém kraji From Wikipedia, the free encyclopedia
Ploskovice (německy Schloss Ploschkowitz) jsou zámek ve stejnojmenné vesnici v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji, asi šest kilometrů východně od Litoměřic. Správu a zpřístupnění zámku veřejnosti zajišťuje Národní památkový ústav.
| Zámek Ploskovice | |
|---|---|
 Zámek Ploskovice | |
| Účel stavby | |
Šlechtické sídlo | |
| Základní informace | |
| Sloh | barokní |
| Architekt | Kilián Ignác Dientzenhofer |
| Výstavba | 1. čtvrtina 18. století |
| Přestavba | 19. století |
| Stavebník | Anna Marie Františka Toskánská |
| Další majitelé | Habsbursko-lotrinská dynastie, Sasko-Lauenburg |
| Poloha | |
| Adresa | Ploskovice,  Česko |
| Souřadnice | 50°33′35″ s. š., 14°12′3″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 26694/5-2215 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
| Web | Oficiální web |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ploskovický zámek založila v první čtvrtině osmnáctého století Anna Marie Františka Toskánská v sousedství staršího panského sídla, které bylo přibližně o devadesát let později zbořeno. V polovině devatenáctého století areál získali Habsburkové a zámek se stal letním sídlem bývalého císaře Ferdinanda I.
Prvním panským sídlem v Ploskovicích byla johanitská komenda upravená koncem první poloviny patnáctého století na tvrz.[1] Ta byla za Jana Habarta z Vřesovic, nejspíše v letech 1545–1575, přestavěna na renesanční zámek. Během třicetileté války byl ploskovický zámek několikrát vypleněn. V roce 1650 zemřel hrabě Jindřich Šlik. Ploskovické panství po něm zdědila dcera Marie Sidonie, která se provdala za Ottu Antonína z Trauchburgu. Pravděpodobně ona nechala zámek upravit a snad i rozšířit v barokním slohu.[2]
Zakladatelkou vrcholně barokního zámku byla Anna Marie Františka Toskánská, která se, po odloučení od manžela Giana Gastona Medicejského, do Ploskovic odstěhovala ze Zákup. Údajně bydlela na sousedním starém zámku a osobně dohlížela na stavbu. Aby utajila vysoké náklady, které snad přesáhly jeden milión zlatých, spálila veškeré účty.[3] Nedochovaly se žádné dokumenty z počátku stavby, ale kolem roku 1725 už probíhaly dokončovací práce.[3] Není znám ani architekt, který budovu vyprojektoval. Podle slohového rozboru je za něj považován Octavio Broggio,[3][4] Václav Špaček[5] nebo Kilián Ignác Dientzenhofer.[6]
Po matčině smrti v roce 1741 zámek zdědila Marie Anna Karolína Neuburská a po ní v roce 1753 syn Klement František de Paula. Klement František neměl potomky, a tak jeho majetek zdědil bavorský kurfiřt Maxmilián Josef Bavorský. Jeho hlavním sídlem v Čechách byly Zákupy a na Ploskovickém zámku bydleli jen úředníci. V důsledku velkého útlaku poddaných došlo na ploskovickém panství v roce 1775 k velkému selskému povstání, jehož cílem bylo svrhnout vrchnostenského vrchního Antonína Mölzera, který na zámku bydlel a pracoval.[3] Povstání bylo potlačeno, několik vůdčích osobností popraveno v Litoměřicích a Antonín Mölzer zůstal v úřadě, ale došlo i ke zmírnění robotních povinností obyvatel.[7]
Také Maxmilián Josef Bavorský zemřel bez dětí, a jeho dědicem se tak stal Karel August Zweibrückenský, příslušník vedlejší rodové větve Wittelsbachů. Panství Ploskovice i Zákupy za něj hospodářsky upadala a v roce 1784 se je Karel August pokusil prodat knížeti Kristiánu Augustovi z Waldecka. Kníže však nezaplatil, takže se panství roku 1790 opět ujal Karel August Zweibrückenský. Posledním příslušníkem jeho rodu, kterému Ploskovice patřily, se stal Maxmilián Josef IV. Zweibrückenský († 1825).[7]
.jpg)
Roku 1805 zámek získal arcikníže Ferdinand III. Toskánský a o dva roky později bylo k Ploskovicím připojeno zahořanské panství. V té době starý barokní zámek zchátral natolik, že musel být v roce 1816 zbořen. Ferdinand zemřel v roce 1824 a zámek připadl jeho synu Leopoldovi II., kterému zůstal až do roku 1847.[7]
Po abdikaci rakouského císaře Ferdinanda I. a nástupu mladého Františka Josefa I. na císařský trůn v bouřlivém roce 1848 se měly zámky v Ploskovicích a Zákupech stát letními rezidencemi odstoupivšího Ferdinanda I. Zámek v Ploskovicích proto prošel velkou přestavbou, jejímž autorem je architekt Jan Bělský. Stavitel při ní hlavní budovu zvýšil o patro a na konci východních arkád přistavěl pavilon, který se stal protikladem klasicistní budovy z roku 1816 na opačném konci zámku. Uvnitř došlo k úpravám obytných prostor, byla zrušena stará kaple a její místo zaujalo schodiště. Nová kaple byla zřízena v přízemí západní části budovy.[7] V roce 1854 byl do kaple instalován malý oltářní obraz sv. Jana Nepomuckého od Viléma Kandlera.[8] Ferdinand I. se do Ploskovic nastěhoval v roce 1854 (poprvé 4. června[6]) a využíval jej až do své smrti v roce 1878, kdy zámek převzal jako osobní majetek císař František Josef I.[7]
Císařova vnučka, arcivévodkyně Alžběta Marie Rakouská se do zámku nastěhovala po sňatku s princem Ottou z Windisch-Graetzu v roce 1905. Roku 1907 se zde manželům narodil třetí syn Rudolf Johann.[9]
Po vzniku Československa došlo k pokusu o oddělení Sudet, a v listopadu 1918 zámek obsadil litoměřický Bürgerwehr. Přestože situace netrvala dlouho, byl během ní zámek značně poškozen.[7] Ministerstvo zemědělství uvalilo svým výnosem z 29. dubna 1919 na bývalé císařské velkostatky v Čechách nucenou správu a dosavadní název ředitelství změnilo na Ředitelství bývalých císařských statků v Praze, jehož nástupnickým orgánem se roku 1921 stalo Ředitelství státních lesů a statků v Praze.[10] Východní pavilon začal roku 1919 sloužit jako česká škola.[7] Za první republiky zámek jako letní sídlo využívali ministři zahraničních věcí.[11]
V roce 1938 byly Ploskovice, současně s celým tehdejším německým pohraničím, územně odstoupeny Třetí říši, takže po celou dobu druhé světové války spadaly pod nacistické Německo a fungovaly jako nacionálně socialistická politická škola. Po roce 1945 zámek sloužil potřebám základní školy a státního statku, ale od roku 1952 začaly památkové úpravy.[7] V letech 1956–1958 během nich proběhlo restaurování maleb Josefa Navrátila.[12] V šedesátých letech dvacátého století byl zámek zpřístupněn veřejnosti.[11]
,_grotta_(1).JPG)
Hlavní zámecká budova je dvoupatrová a má obdélný půdorys.[4] Druhé patro pochází z přestavby v devatenáctém století, kdy byl také střední rizalit v zahradním průčelí zvýšen o atikové polopatro zakončené balustrádou. Nad rizalitem se zdvihá kupole, která je dominantou zámku.[6] Na severní straně budovy se nachází klenutý podjezd z roku 1852. Od hlavní budovy směřují směrem k východu a západu arkádové chodby.[4] Na konci východní arkády byl v devatenáctém století přistavěn pavilon určený pro císařův doprovod,[6] zatímco na západě stojí klasicistní budova,[7] v níž bývala kuchyně, cukrárna a obytné pokoje služebnictva.[6]
Fasády zámku jsou bohatě členěné štukováním a ve druhém patře je zdobí kartuše a medailóny, které podle návrhu Josefa Navrátila v letech 1851–1853 zhotovili Václav Levý a M. Effenberger. Alegorické sochy na atice jsou barokní.[4]
Interiéry byly zařízeny ve stylu rokoka. Ústřední sál je oválný a na jeho východní straně bývaly císařské pokoje, zatímco místnosti na druhé straně obývala jeho manželka.[6] Strop sálu původně zdobila barokní malba Čtyř světadílů od Václava Vavřince Reinera, ale v roce 1853 byla přemalována Josefem Navrátilem. Prostory ve druhém patře jsou bez výzdoby. V zámeckém suterénu byly umístěny dvě grotty s množstvím soch a členitých kašen.[4]
Park
Zámecký park měří osm hektarů. Jeho osou je cesta od vstupního pavilonu, která na opačné straně pokračovala topolovou alejí k železniční zastávce.[13] Součástí zahrady je vodní nádrž a barokní gloriet se třemi kupolemi. Původně sloužil jako vyhlídka, ale byl upraven na vstupní bránu.[4] V zahradě roste jedna z nejstarších pavlovnií plstnatých (Paulownia tomentosa) v Čechách.
Návštěvníkům jsou při prohlídkách zámku k dispozici dva okruhy. Základní okruh seznamuje návštěvníky s podobou jedenácti místností zařízených ve stylu druhé poloviny devatenáctého století a expozicí obrazů českého malířství devatenáctého století.[14] Druhý okruh je zaměřen na grotty z osmnáctého století.[15]
Romantická stavba posloužila již několikrát českým i zahraničním filmařům k natáčení několika filmů.
Pohádky
- Princ a Večernice, 1978, režie Václav Vorlíček
- Jak si zasloužit princeznu, 1995, režie Jan Schmidt
- Jezerní královna, 1998, režie Václav Vorlíček
- Čertova nevěsta, 2010, režie Zdeněk Troška
- Duch nad zlato, 2013, režie Zdeněk Zelenka
- Nejlepší přítel, 2017, režie Karel Janák
- Zakleté pírko, 2020, režie Zdeněk Troška
Několik záběrů ploskovického zámku bylo pořízeno i do pohádek Deváté srdce, Živá voda, Panna a netvor.
České filmy a seriály
- Hry lásky šálivé (povídka Náušnice), 1971, režie Jiří Krejčík
- Slečna Golem, 1972, režie Jaroslav Balík
- Rusalka, 1975, filmová verze opery s Eduardem Hakenem, režie Bohumil Zoul
- Jára Cimrman ležící, spící, 1983, režie Ladislav Smoljak
- Stříbrná paruka, 2001, režie Jan Schmidt
- Útěk do Budína, 2001, režie Miloslav Luther
- Krásný čas, 2005, režie Andrea Sedláčková
- Ošklivka Katka (seriál), 2008
- Odcházení, 2010, režie Václav Havel
- Probudím se včera, 2011, režie Miloslav Šmídmajer
- První republika, 2013, režie Biser Arichtev
Zahraniční filmy a seriály
- Sarajevský atentát, 1975, režie Veljko Buljić, Jugoslávie a Československo
- Amadeus, 1984, režie Miloš Forman
- Jarní vody, 1991, Itálie
- Příběhy mladého Indiana Jonese (seriál), 1992, USA
- Hofmanův hlad, 1993, režie Leon de Winter, Nizozemsko
- Německá píseň, 1994, režie Tom Toelle, Německo
- Dívka tvých představ, 1998, Španělsko
- Viktor Klemperer, 1998, Německo
- Honoré de Balzac, 1998, režie José de Ayan
- Inverze Canone, 1999, režie Ricky Tognazzi, Itálie
- Červený Bedrník, řežie Graham Thakston, Velká Británie
- Paradise Found, 20001, režie Mario Andeacchio, Francie, Německo, Austrálie
- Maigret a princezna, 2002
- First Daughter, 2003, režie Forest Whiteker, USA
- Princ a já (The Prince and Me), 2003, režie Martha Coolidge, USA
- Božena Němcová, 2004, režie: Dagmar Knöpfel, Německo
- Dáma z Izieu (La Dame d´Izieu), 2006, režie Alain Wermus, Francie, Česko
- Mušketýři (The Musketeers), seriál BBC
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
