![cover image](https://wikiwandv2-19431.kxcdn.com/_next/image?url=https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/88/European_Constitution_Ratification.svg/langcs-640px-European_Constitution_Ratification.svg.png&w=640&q=50)
Smlouva o Ústavě pro Evropu
From Wikipedia, the free encyclopedia
Smlouva o Ústavě pro Evropu představuje návrh nového základního dokumentu Evropské unie, který má za cíl nahradit složitou strukturu smluv EU jediným právním předpisem. V návrhu byla také zapracována nová ustanovení a několik zásadních změn ve fungování Unie oproti předchozímu stavu. Tento dokument je nicméně mnohými považován za kontroverzní a je předmětem časté kritiky.
![Thumb image](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/88/European_Constitution_Ratification.svg/640px-European_Constitution_Ratification.svg.png)
Návrh ústavní smlouvy (Návrh smlouvy o Ústavě pro Evropu) byl zveřejněn Konventem 18. července 2003. Po dlouhých jednáních byl návrh schválen i mezivládní konferencí, která probíhala od října 2003 do června 2004. Ústavní smlouva byla poté 29. října 2004 podepsána v Římě.
Za Českou republiku ji jménem prezidenta Václava Klause podepsali tehdejší premiér Stanislav Gross a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda.[1]
Po vstupu v platnost měla nahradit Maastrichtskou smlouvu a Smlouvu o založení Evropského společenství.
Návrh ústavní smlouvy má 4 části s celkem 448 články. Dále k němu patřilo 36 protokolů, 2 přílohy, 30 prohlášení k ustanovením smlouvy, 11 prohlášení k protokolům, 9 prohlášení členských zemí. V anglické verzi měla navrhovaná smlouva celkem 852 stran – 349 stran smlouvy, 382 stran protokolů a příloh, 121 stran prohlášení.[2]
Právní povaha tohoto dokumentu je předmětem odborných debat, kdy bývá považován zejména za mezinárodní smlouvu, jindy však i za ústavu, či za dokument nového druhu.
V některých zemích o návrhu rozhodovaly národní parlamenty, v jiných byla k rozhodování vypsána referenda, jinde k rozhodování o této smlouvě ani nedošlo. Proces ratifikace skončil poté, co ústavní smlouvu v referendech odmítla Francie a posléze Nizozemsko. Po tomto odmítnutí následovalo rok a půl dlouhé vyčkávání, které přerušilo až německé předsednictví v roce 2007, které přišlo s návrhem Reformní smlouvy, která by převzala podstatnou část textu neratifikované ústavní smlouvy a zapracovala ji do stávajících základních smluv EU. Tím se podařilo obejít nutnost referend ve většině států EU. Jediným státem, ve kterém referendum proběhlo, bylo Irsko. V prvním referendu byla smlouva odmítnuta, v opakovaném se díky zesílené kampani, podařilo smlouvu prosadit.