![cover image](https://wikiwandv2-19431.kxcdn.com/_next/image?url=https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/2/2b/Tocharian_manuscript_THT133.jpg/640px-Tocharian_manuscript_THT133.jpg&w=640&q=50)
Tocharské jazyky
skupina indoevropských jazyků / From Wikipedia, the free encyclopedia
Vymřelý tocharský jazyk patří do rodiny indoevropských jazyků a mluvilo se jím v národě Tocharů ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. v Tarimské pánvi v dnešní Ujgurské AO Sin-ťiang na úplném severozápadě Číny.
![Thumb image](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/2/2b/Tocharian_manuscript_THT133.jpg/320px-Tocharian_manuscript_THT133.jpg)
Od roku 1890 bylo objeveno přibližně 7000 fragmentů rukopisů převážně z 5. až 8. století, které jsou psány severoindickým slabikovým písmem bráhmí a z 90 % jsou to překlady a zpracování buddhistických sanskrtových textů. Uhlíkové analýzy však ukazují, že tocharské texty byly opisovány ještě ve 12. století. Roku 1908 se podařilo německým jazykovědcům Emilu Siegovi a Wilhelmu Sieglingovi poprvé přečíst rukopisy a identifikovat řeč jako indoevropskou.
Navrhli název „tocharština“ a diferencovali obě varianty – A a B. Pouze v tocharštině B existují vedle textů náboženských také texty užitné (nákresy klášterů, obchodní dokumenty, lékařské texty). Toto vedlo k teorii, že tocharština A byla v čase vzniku pramenů mrtvým, čistě liturgickým jazykem, tocharština B pak jazykem živým, všedně užívaným.
Podle jiné teorie tvoří obě varianty územní dialekty, přičemž východotocharštinou (A) se mluvilo v oáze Turfan, západotocharštinou (B) naproti tomu převážně v oblasti Kuča a v jejím okolí. (souvislosti turfanštiny a kučanštiny viz níže)
Existenci třetí varianty tocharštiny, nazývané tocharštinou C, je možno vyvozovat z přejatých slov používaných v textech z okolí Lou-lanu psaných prákrtem.