Adolf Erhart

Adolf Erhart (31. května 1926 Náměšť nad Oslavou – 11. listopadu 2003 Brno) byl český lingvista, indoevropeista, vysokoškolský pedagog.

prof. PhDr. Adolf Erhart, DrSc.
Narození	31. května 1926 Náměšť nad Oslavou
Úmrtí	11. srpna 2003 (ve věku 77 let) Brno
Alma mater	Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Povolání	lingvista, indoevropeista, vysokoškolský profesor
Ocenění	Cena města Brna (2002)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Po ukončení reálného gymnázia vystudoval v letech 1945–1949 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (FF MU) v Brně germanistiku, klasickou filologii a indoevropeistiku. Po absolvování zůstal na fakultě nejprve jako asistent, poté odborný asistent. Pracoval také na brněnském etymologickém pracovišti Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky (ÚJČ AV ČR). V roce 1959 obhájil na FF MU disertaci o indoevropské konjugaci a získal titul PhDr., v roce 1960 hodnost CSc., v roce 1964 se habilitoval prací o nových pohledech na indoevropský konsonantismus, v roce 1973 získal titul DrSc. V letech 1962–1963 byl lektorem češtiny na univerzitě v Greifswaldu. Na katedře českého jazyka založil v roce 1995 spolu s Marií Krčmovou Ústav jazykovědy. Profesorem byl jmenován v roce 1988, od roku 1993 působil na fakultě jako emeritní profesor.

Jeho dcerou byla Olga Erhartová (21. srpna 1950 Brno – 10. ledna 2019 Brno) – romanistka, knihovnice a publicistka.

Dílo

Jako badatel se věnoval obecné a srovnávací jazykovědě, napsal několik základů jazykovědy,^[1] Úvod do etymologie^[2] (společně s Radoslavem Večerkou) a Úvod do fonologie^[3] (společně s Josefem Miloslavem Kořínkem), různé studie, učební texty a příručky. Svou pozornost směřoval především k jazykům indoevropským,^[4] hlavně ke konsonantismu a genezi jmenné a slovesné flexi. Zabýval se otázkami vývoje jednotlivých indoevropských jazykových větví, zejména jazyků baltských a slovanských, zvláštní pozornost věnoval jazykům indoíránským.^[5] Je autorem gramatiky sanskrtu,^[6] stručné mluvnice litevštiny^[7] a srovnávací mluvnice baltských jazyků. V roce 1995 se stal hlavním redaktorem Etymologického slovníku jazyka staroslověnského,^[8] realizovaného v Etymologickém oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. Je autorem několika hesel v Novém encyklopedickém slovníku češtiny.^[9]

Bibliografie – výběr

• Litevština, 1958
• Základy obecné jazykovědy, 1965
• Sanskrt I.: Popisná mluvnice, 1967
• Studien zur indoeuropäischen Morphologie, 1970
• Sanskrt II.: Historickosrovnávací mluvnice, 1972
• Úvod do obecné a srovnávací jazykovědy, 1973
• Struktura indoíránských jazyků, 1981
• Indoevropské jazyky: Srovnávací fonologie a morfologie, 1983
• Baltské jazyky, 1984
• Das indoeuropäische Verbalsystem, 1998
• Etymologický slovník jazyka staroslověnského, 1989–1999 (spoluautor)
• Die indogermanische Nominalflexion und ihre Genese, 1993
• Ausgewählte Abhandlungen zur indogermanischen vergleichenden Sprachwissenschaft, 2006 (editor Bohumil Vykypěl)

Ocenění

• 2002 – Cena města Brna za společenské vědy^[10]
• 1996 – Čestná oborová medaile Josefa Dobrovského za zásluhy ve filologických a filozofických vědách^[11]