Advent

Advent, z latinského adventus („příchod”), je v západním křesťanství začátek liturgického roku, předvánoční období, které začíná první nedělí po 26. listopadu a zahrnuje čtyři adventní neděle až do Štědrého večera.^{[pozn. 1][1]} Má se jednat o období kajícnosti a pokory, zároveň, ale také radostného očekávání narození Krista.^[2]

Advent
Adventní věnec
Začátek	neděle 27. 11. – 3. 12.
Konec	24. 12.
Rok 2024	neděle 1. 12. – úterý 24. 12.
Rok 2025	neděle 30. 11. – středa 24. 12.
Rok 2026	neděle 29. 11. – čtvrtek 24. 12.

Adventní labyrint v krétském stylu vyrobený z 2500 hořících čajových svíček v Centru pro křesťanskou meditaci a spiritualitu diecéze Limburg v Heilig-Kreuz-Kirche ve Frankfurtu nad Mohanem

V církvích byzantského ritu je obdobou adventu Půst před svátkem Narození Páně.

Dějiny adventu v západní církvi

Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Adventní věnec je symbolem nového liturgického roku a přípravou na Vánoce; Vojvodina

Alegorické masky Lucie (vlevo) a Barbora. (Národopisné muzeum v Praze).

Stopy adventní liturgie lze nalézt již v polovině 5. století v Ravenně. Teprve v polovině 6. století se objevuje také v Římě. V obou případech byl advent chápán jako příprava na slavení Narození Páně. Naproti tomu v Galii vlivem iroskotských misionářů (Kolumbán mladší) získala adventní doba postní ráz a byla chápána jako kající příprava na druhý příchod Kristův na konci času. Z adventní mše bylo vypuštěno Gloria a užívala se postní fialová barva mešních rouch. Něco z těchto postních obyčejů proniklo ve 12. století i do římské liturgie; především už zmíněné vynechání Gloria a liturgická barva. Postní ráz adventu se však v Římě neprosadil.

Západní církev slavila různý počet (4 až 6) adventních nedělí. Papež Řehoř Veliký stanovil čtyři adventní neděle. Přestože francký král Pipin III. stejně, jako jeho syn Karel Veliký, nařídili v celé říši dodržovat papežovo ustanovení, čtyři neděle se prosazovaly jen velmi zvolna. Zdá se, že teprve v 10.–11. století se čtyřtýdenní advent ujal v celém galskofranckém prostoru. Ambroziánský ritus Milánské arcidiecéze slaví šest adventních nedělí doposud.

U pravoslavných trvá advent od 15. listopadu (tj. 28. listopadu podle přepočtu juliánského kalendáře na kalendář gregoriánský) do samotného dne svátku, který má pevné datum a připadá na 25. prosince (7. ledna v přepočtu). 

Advent v církevním kalendáři

Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Advent je prvním obdobím církevního (liturgického) roku. Délka adventního období je vymezena čtyřmi adventními nedělemi, přičemž čtvrtá adventní neděle předchází Slavnosti Narození Páně (25. prosince). První adventní neděle, kterou období začíná, tedy připadá na některý z dnů v rozmezí 27. listopadu – 3. prosince. Čtvrtá adventní neděle naopak může připadnout na 24. prosince. Vánoční doba, která na advent navazuje, začíná po západu slunce Štědrého večera.

Významnými dny adventu jsou v liturgickém kalendáři mimo neděle svátky sv. Barbory (4. prosince), sv. Mikuláše (6. prosince), Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie (8. prosince) a svátek sv. Lucie (13. prosince).

V adventním období si křesťané připomínají dva příchody Ježíše Krista. Tomu druhému (na konci časů) věnují první část adventní doby do 16. prosince (zaměření liturgie i biblických textů k tzv. Poslednímu soudu, připomínka důstojnosti člověka a jeho povolání k péči o svět a dobro všech lidí). Druhá část adventu je zaměřena na bezprostřední přípravu na narození Ježíše Krista (první příchod). Změnu rázu adventní doby podtrhuje i třetí adventní neděle, nazývaná Gaudete (radostná).

Označení adventních nedělí jako železná, bronzová, stříbrná a zlatá má původ v obchodním ruchu před Vánoci a s církevním rokem nebo tradicí nemá žádnou souvislost.

Advent v Česku

Ve své tradiční podobě advent zahrnoval půst, zákaz zábav, konání dobrých skutků a udílení almužen. Zapovídal se zpěv veselých písní, ve prospěch písní duchovních; nosil se tmavý oděv, chovalo se zdrženlivě a zbytečně se nemluvilo. Půst nezahrnoval pouze vynechání masa a jediné syté jídlo denně, ale také pohlavní zdrženlivost a spaní na tvrdém lůžku. Advent tak představoval kontrast k podzimnímu hodování, které vrcholilo martinským posvícením (11. listopad) a kateřinskými tancovačkami (25. listopad). Postní očekávání byla ale do určité míry narušena různými adventními zvyky.^[3] V Česku, stejně jako ve zbytku střední Evropy, se tyto zvyky lišily spíše na základě náboženské než etnické příslušnosti. V římskokatolické církvi byly typické každodenní zpívané mše zvané roráty a kladl se důraz na svátky významných světců, jako jsou Ondřej, Barbora, Mikuláš, Ambrož, Neposkvrněné početí Panny Marie, Lucie a Tomáš. V protestantském prostředí se držely především adventní neděle a netrvalo se na důsledném postu. Z hospodářského hlediska byl advent spojen s výmlatem obilí, sdružování za účelem ušetření světla a tepla bylo využíváno kromě besed také k draní peří nebo předení.^[2][1]

K významným aspektům adventního zvykosloví patří následující:

• Adventní osvětlení, které se ale objevilo v českém prostředí až velmi pozdě. Adventní věnce a oblouky pronikly z luteránských oblastí Německa přes německé Krušnohoří do Čech až ve druhé polovině 20. století. Původ těchto zvyků může ležet v oblibě svátku svaté Lucie jako svátku světla v luteránském Švédsku, kde na něj dlouho připadal zimní slunovrat. Novější původ má také symbol ochranovské hvězdy.^[2][1]

• V lidových představách za prodlužujících nocí získávaly na síly temné a ďábelské mocnosti. Mluvilo se tak o drsných^{[pozn. 2]} či nevlídných nocích. Dny mezi svátkem svaté Lucie a Štědrým dnem se také nazývaly „černá zima“. Během adventu, především na tři poslední čtvrtky, se objevovala divoká honba.^{[pozn. 3][2][4][5]}

• Z důvodů nejasné hranice mezi lidským a nelidským světem byl advent také spojován s věštěním, s tím je spojeno pojmenování osudové noci. Věštilo se například skrze lití olova, třesení stromem či plotem, naslouchání u kurníku, házení střevíce nebo polínek přes hlavu, výklady snů nebo obrazů na vodní hladině. Na svatého Ondřeje, Barboru a Tomáše se soustředily věštby týkající se lásky a manželství, na svatou Lucii počasí a úrody.^[2]

• Během adventu se prováděla řada pochůzek z maskami. K maskovaným personifikacím svátků patřili lucky, barborky a perchty, masky představující světce zahrnovaly Mikuláše, Ambrože a Tomáše, objevovaly se i různé zvířecí, strašidelné a žertovné masky (čerti, Mikuláška, Klempera, Holda, Brůna, Žber,^[6] klovcové báby, ometači, kališi, masky kobyly, medvěda a další). Mimo významné svátky se prováděly pochůzky také na tři poslední adventní čtvrtky. Během pochůzek se obdarovávaly a strašily děti a čeleď, symbolicky uklízelo, prováděly různé žerty a koledovalo o dary. Dále se klepalo na okna metlami či paličkami, proto se mluvilo o „klepacích nocích“, nebo se na házel hrách či čočka. Koledníci vymáhali různá tabu, týkající se například postu nebo zákazu ženských prací. Maskované pochůzky podle Lydie Petráňové souvisely s vírou v předvánoční moc démonů – převleky je měly oklamat. Po první světové válce byly pochůzky povětšinou redukovaly jen na mikulášskou, která byla už dříve nejoblíbenější.^[2] O ženských adventních postavách se někdy hovoří jako o takzvaných středozimkách.^[3]

• Adventní trhy v minulosti umožňovaly zakoupit kromě běžného zboží i to méně dostupné či specifiky sezonní: koření, jižní ovoce, ryby nebo jehličnatou zeleň.^[1]

• V minulosti se dávaly dary nositelům různých úřadů, například pro nejvyššího purkrabího pekl pekařský cech obří vánočku. Pražští Židé museli darovat položky z rozsáhlého seznamu.^[1]

• Pozdní, komerční, záležitostí jsou názvy čtyř adventních nedělí: Železná, Bronzová, Stříbrná a Zlatá.^[1]

• Během adventu probíhají také různé přípravy na Vánoce: pořizování adventního kalendáře, velký úklid; pečení cukroví; zdobení stromku, věšení jmelí, stavění betlémů a příprava další výzdoby.^[7]

K významným svátkům adventu patřily především:

• Svátek svatého Ondřeje 30. listopadu s věštěním.^[8]
• Svátek svaté Barbory 4. prosince s obchůzkami barborek a řezáním třešňových či višňových ratolestí.
• Svátek svatého Mikuláše 6. prosince s obchůzkou a nadílkou. Kromě samotného Mikuláše, čerta a anděla se také objevovala jízda „biskupova rytířstva“ nebo koňská maska klibny. V protestantském prostředí chodil namísto Mikuláše jeho čeledín Ruprecht, maskovaný podobně jako čert.^[1]
• Svátek svatého Ambrože 7. prosince s postavou Ambrože, který honil děti a hrozil jim, zároveň, ale sypal z uzlíku cukroví.^[8]
• Svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie 8. prosince se zvyky, které připomínaly biblické vyprávění o těhotné Marii, která nemá kde slehnout.^[1]
• Svátek svaté Lucie s obchůzkami lucek a dalšími zvyky^[8]
• Svátek svatého Tomáše 21. prosince s koledováním a věštbami^[9]