Anna Chromy
česká malířka a sochařka From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Anna Chromy (18. července 1940 Český Krumlov[1] – 18. září 2021 Monako[2]) byla česká rodačka,[3][4][5] malířka a sochařka. Vyrůstala v Rakousku, později žila ve Francii a pracovala v Itálii.
Remove ads
Životopis
Anna Chromy se narodila v česko–německé rodině pivovarníka Karla Webera a jeho ženy Marie, rozené Chromy.[6] Na konci druhé světové války se Anna s rodinou přestěhovala do Rakouska a dětství prožila v Linci, Salcburku a ve Vídni. Studovala balet. V roce 1965 se provdala za Wolfganga Steina, jenž byl prezidentem firmy Telemundi, která se zabývala prodejem uměleckých předmětů.[7] Po přestěhování do Paříže začala studovat umění a při studiu na École nationale supérieure des beaux-arts ji zaujal surrealismus. V Paříži také potkala Salvadora Dalího, který se stal jejím vzorem a učitelem.[8][9] Jako umělecké jméno používala jméno své babičky. Od roku 1980 žila s manželem v Monte Carlu. Po vážné nehodě v roce 1992 se nemohla šest let věnovat malování, zaměřila se proto na tvorbu bronzových a mramorových plastik.[10]
Remove ads
Ateliér
Anna Chromy měla ateliér v toskánské Pietrasantě, kde se také nachází slévárna bronzu. Zde pracovala na sochách z mramoru v ateliéru Massima Galleniho v Pietrasantě. Tvořila také v Carraře ve Studiu Michelangela Franka Barattiniho.
Umění a dary
Plášť svědomí je vysoký 4,5 metru
Váží 50 tun
Návštěvníci jím mohou procházet
Detail pláště
Nejznámějším dílem Anny Chromy je „Prázdný plášť“, známý jako „Plášť svědomí“, „Pieta“ či „Commendatore“, který se nachází na několika místech ve světě, např. v salcburské katedrále nebo v Národním archeologickém muzeu v Aténách. Jedna kopie stála i před Stavovským divadlem v Praze, město ji však v roce 2025 nechalo odstranit.[11]
V letech 2007 až 2010 zpracovala „Plášť svědomí“ jako více než čtyři metry vysoký monolit. Byl vytesán z jednoho kusu bílého mramoru o váze 200 tun (váha sochy po zpracování je 50 tun). Práce probíhala ve studiu Cave Michelangelo v Carraře.[12]
Mezi další významné plastiky patří „Olympijský duch“, který měl být umístěn před budovu nové knihovny v Šanghaji, a „Europa“, současná reinterpretace antické bohyně, která měla být umístěna před některou z evropských institucí.[13] V roce 2009 daroval monacký kníže Albert II. její dílo „Olivier d’Or“ nositeli Nobelovy ceny za mír Eliemu Wieselovi. Anna Chromy také v roce 2008 věnovala model „Pláště svědomí“ papeži Benediktu XVI., umístěn byl v bazilice Svatého Petra jako upomínka k založení Institutu svědomí.[14]
Anna Chromy hledala inspiraci zejména v operách, klasických tancích a antické mytologii. Její malby obsahují odkazy na díla vídeňské školy fantastického realismu a ostatních středoevropských umělců. Barvy, které často používala i na svých plastikách, mají jemný turnerovský podtón.
Ohlasy
| „ | Jste první žena, která maluje silou muže, vy vstoupíte do dějin malířství. | “ |
| — Salvador Dalí[15] | ||
Obdržela Masarykovu cenu evropského smíření (2002), medaili Franze Kafky (2003) a Světovou cenu Salvádora Dalího (2003), kterou uděluje Alliance Salvadora Dalí International.[16][17] Roku 2008 za sochu „Plášť svědomí“ v Carraře dostala italskou cenu „Premio Michelangelo“ a zároveň se stala první ženou, která ocenění udělované od roku 1997 obdržela.[18][19] V roce 2012 byla při Letních olympijských hrách v Londýně autorčina socha „Olympic Spirit“ umístěna v olympijské vesnici, kde byli během her ubytováni sportovci. Sochu daroval lord Colin Moynihan, předseda Britské olympijské asociace, jako gesto uznání sportovcům soutěžícím na hrách. Další socha z olympijské kolekce, „Ulysses“, byla v roce 2011 umístěna v přístavu Monaka a socha „Sisyphus“ byla instalována na univerzitě v Pise. V červnu 2012, při umístění sochy „Olympic Spirit“ v Centrální akademii výtvarných umění v Pekingu, jmenoval ředitel akademie Wu Weishan Annu Chromy čestnou členkou této instituce (Fellow of National Sculpture Academy Beijing).[20]
V roce 2016 obdržela umělkyně z rukou Oldřicha Lomeckého cenu Prahy 1,[21] která je udělována za významná umělecká, vědecká a jiná díla mající vztah k městské části. Při veřejném hlasování v roce 2017 o oblíbenosti moderních soch v Praze se „Plášť svědomí“ umístil na prvním a „Čeští muzikanti“ na pátém místě z dvaceti zveřejněných plastik.[22]
Své sochy počínaje rokem 2002 věnovala i na různá místa v Praze („Plášť svědomí“ u Stavovského divadla, „Tančící fontána“ na Senovážném náměstí), přičemž umisťování některých soch provázely protesty některých umělců.[23][chybí lepší zdroj] Milan Knížák a Jiří Fajt kritizovali především uměleckou úroveň soch, Zdeněk Lukeš je označil za jedny z nejhorších soch v Praze.[24] Darované sochy neprocházely výběrovým řízením, darovanou sochu město obvykle přijalo a umístilo dle přání autorky.[23][25] Podle autora publikace o normalizačních plastikách „Vetřelci a volavky“ Pavla Karouse si tak autorka darováním soch zlepšovala své portfolio, neboť klasickou cestou výběrového řízení by své sochy ve veřejném prostoru umístit nemohla.[26] Pavel Karous současně autorku charakterizoval slovy „podprůměrná, ale produktivní autorka, která tvoří ve stylu pokleslého surrealismu“. V roce 2003 vedl Milan Knížák demonstraci namířenou proti jejím sochám.[24][27]
Remove ads
Výstavy
- Don Giovanni and the Sound of Bronze (2000) Praha
- Il Canto di Orfeo (2004) Pietrasanta, Itálie
- Europe (2005) Place Vendôme, Paříž
- Mythos Revisited (2007), Národní archeologické muzeum, Atény
- Dream of the East (2009), Peking
Obrazy
'Být či nebýt', 1982, 100 cm × 100 cm
'Nekonečná láska', 1979, 90 cm × 115 cm
'Ples v Benátkách', 1979, 45 cm × 60 cm
'Klaun', 1979, 95 cm × 130 cm
Veřejné sochy
Tančící fontána, Praha, Senovážné náměstí
Odyseus (2000) 200 cm
Olympijský duch (2004) 580 cm
Reference
Externí odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads