Anton Seefranz

Anton Seefranz von Kevevára (21. dubna 1853 Banská Štiavnica – 22. ledna 1937 Meran) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1874, vystřídal působení u různých jednotek převážně u dělostřelectva, uplatnil se též jako pedagog a úředník na ministerstvu války. V letech 1910–1912 zastával funkci velitele 7. armádního sboru v Temešváru a v roce 1911 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra. V roce 1913 odešel do výslužby, po zániku monarchie mu byla v československé armádě přiznána hodnost armádního generála s nárokem na penzi (1927).

Anton Seefranz
Velitel 7. armádního sboru v Temešváru
Ve funkci: 1910 – 1912
Předchůdce	Liborius von Frank
Nástupce	Otto Meixner von Zweienstamm
Vojenská služba
Služba	Rakousko-uherská armáda Československá armáda
Hodnost	armádní generál v.v. (1927), generál III. třídy v.v. (1921), polní zbrojmistr (1911), polní podmaršál (1906), generálmajor (1902)
Narození	21. dubna 1853 Banská Štiavnica
Úmrtí	22. ledna 1937 (ve věku 83 let) Merano
Profese	důstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Pocházel z německé rodiny usazené v Horních Uhrách. Studoval na Technické vojenské akademii ve Vídni a do armády vstoupil v roce 1874 jako poručík k 8. dělostřeleckému pluku v Sibiu.^[1] V roce 1877 se zapsal do odborných kurzů pro důstojníky dělostřelectva^[2] a v roce 1879 byl povýšen na nadporučíka.^[3] Zároveň byl přidělen ke sboru důstojníků generálního štábu a sloužil u pěší brigády v Tridentu. V roce 1883 byl povýšen na kapitána a přeložen ke 14. armádnímu sboru do Innsbrucku.^[4] Později působil přímo na generálním štábu, kde pracoval na mapovém oddělení. V roce 1891 získal hodnost majora a působil jako pedagog u kurzů pro štábní důstojníky.^[5] Od roku 1893 byl jako podplukovník zástupcem velitele 20. dělostřeleckého pluku v Temešváru.^[6] V roce 1896 dosáhl hodnosti plukovníka a byl přidělen k prezidiální kanceláři na ministerstvu války (1896–1900).^[7] V roce 1900 byl jmenován velitelem 3. dělostřeleckého pluku ve Štýrském Hradci.^[8][9]

V roce 1902 dosáhl hodnosti generálmajora a převzal velení 60. pěší brigády ve Lvově,^[10] odkud byl o dva roky později přeložen k 68. pěší brigádě v Beli Crkvi.^[11] V roce 1906 byl povýšen na polního podmaršála a stal se velitelem 15. pěší divize v Miskolci.^[12] V letech 1910–1912 zastával funkci velitele 7. armádního sboru v Temešváru^[13][14] a k datu 1. listopadu 1911 dosáhl druhé nejvyšší vojenské hodnosti polního zbrojmistra.^[15][16][17] K datu 1. března 1913 byl penzionován.^[18] Po rozpadu monarchie kvůli nároku na penzi požádal o služební zařazení do československé armády. V roce 1921 mu byla v Československu přiznána hodnost generála III. třídy ve výslužbě^[19] a nakonec byl v roce 1927 jmenován armádním generálem.^[20]

Jako velitel armádního sboru obdržel v roce 1911 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Při odchodu do výslužby byl v roce 1913 povýšen do šlechtického stavu s predikátem Edler von Kevevára odvozeného od maďarského názvu města Kovin. Během vojenské služby získal několik ocenění, byl nositelem Leopoldova řádu a Řádu železné koruny III. třídy, dále držitelem Vojenského záslužného kříže a Vojenské záslužné medaile. V zahraničí obdržel francouzský Řád čestné legie a ruský Řád sv. Anny II. třídy.^[21]