Otto Meixner

Otto Meixner von Zweienstamm (1. února 1858 Łobzów (dnes Krakov, Polsko) – 10. října 1946 Mondsee, Rakousko) byl rakousko-uherský generál. Jako absolvent vojenské akademie sloužil od roku 1879 v armádě. Sloužil u různých posádek mimo jiné v Čechách a na Moravě. Od roku 1912 byl velitelem 7. armádního sboru a v roce 1913 dosáhl hodnosti generála pěchoty. Na začátku první světové války byl účastníkem bojů na východní frontě, v roce 1915 byl zbaven velení a v roce 1919 penzionován, od té doby žil v soukromí. Jeho bratr-dvojče Hugo Meixner (1858–1951) sloužil také v armádě a jako generál pěchoty byl taktéž v roce 1915 odeslán do penze.

Otto Meixner von Zweienstamm
Velitel 7. armádního sboru
Ve funkci: 1912 – 1914
Předchůdce	Anton Seefranz
Nástupce	Andreas Fail-Griessler
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1913), polní podmaršál (1908), generálmajor (1904)
Narození	1. února 1858 Krakov
Úmrtí	10. října 1946 (ve věku 88 let) Mondsee
Příbuzní	Hugo Meixner (bratr)
Profese	voják
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Pocházel z důstojnické rodiny, byl synem c. k. nadporučíka Eduarda Meixnera, měl bratra-dvojče Huga (1858–1951).^[1] Oba studovali nejprve v Sankt Pölten a poté na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě^[2] a v hodnosti poručíka nastoupili k 55. pěšímu pluku. Spolu s bratrem později absolvoval školu pro vyšší důstojníky ve Vídni a až poté se jejich kariéra rozdělila. Otto sloužil u 22. pěší brigády, v roce 1886 byl povýšen na kapitána a v letech 1890–1891 sloužil v Olomouci. Poté postupoval v hodnostech (major 1892, podplukovník 1895), uplatnil se jako vojenský pedagog a novinář.^[3] Od roku 1899 byl velitelem 13. pěšího pluku v Krakově, poté sloužil v Plzni. Mezitím dosáhl hodnosti plukovníka (1898) a v roce 1904 byl povýšen na generálmajora. Od prosince 1907 zastával funkci sekčního šéfa na ministerstvu zeměbrany^[4] a v roce 1908 dosáhl hodnosti polního podmaršála. V roce 1911 převzal velení 4. pěší divize v Brně.^[5]

Od roku 1912 zastával funkci vrchního velitele 7. armádního sboru se sídlem v Temešváru.^[6][7] V roce 1913 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty^[8][9] a téhož roku byl jmenován c. k. tajným radou.^[10] Na začátku první světové války byl jeho armádní sbor původně určen k invazi do Srbska, k tomu ale nedošlo a v srpnu 1914 byl převelen na východní frontu. Krátce poté byl oficiálně ze zdravotních důvodů odvolán a přeložen do Vídně. K datu 1. února 1915 dostal časově neurčenou dovolenou, formálně byl penzionován až v roce 1919.^[11]

Dne 18. listopadu 1888 se v Brně oženil s Elisou Albertinou von Kubin, dcerou c. k. polního podmaršála Johanna von Kubin (1819–1870). Jednalo se o dvojitou svatbu, protože Elisina starší sestra Augusta Ernestina (1860–1923) se téhož dne provdala za Ottova bratra Huga.^[12]

Tituly a ocenění

V roce 1908 byl spolu s bratrem povýšen do šlechtického stavu (Edler Meixner von Zweienstamm), během své kariéry obdržel také řadu vyznamenání.^[13] V letech 1926–1937 byl prezidentem Společnosti bývalých absolventů Tereziánské vojenské akademie.

• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1897)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1903)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1903)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1910)
• Bronzová vojenská záslužná medaile (1911)
• Mobilizační kříž (1913)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1913)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1914)
• Bronzová vojenská záslužná medaile s válečnou dekorací (1917)