Arnošt Lustig

český novinář, politický spisovatel, romanopisec a spisovatel (1926-2011) From Wikipedia, the free encyclopedia

Arnošt Lustig
Remove ads
O novináři, kritikovi a spisovateli s vlastním jménem Arnošt Lustig pojednává článek Arne Laurin.

Arnošt Lustig (21. prosince 1926 Praha-Libeň – 26. února 2011 Praha[1]) byl český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem holokaustu.

Stručná fakta prof. Ing., Narození ...
Remove ads

Životopis

Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě čp. 428 (dnes Sokolovská ulice) a po čase na Královské čp. 137.[2] Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen (jako Žid). Poté se vyučil krejčím. Dne 13. listopadu 1942[3] byl poslán do Terezína, kde se mimo jiné setkal s Petrem Ginzem (1928–1944) a jeho hodnotným chlapeckým časopisem Vedem. Později prošel i dalšími koncentračními tábory – Osvětimí a Buchenwaldem. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho matka a sestra.[4] Jeho otec byl po příjezdu do Osvětimi v roce 1944[5] hned transportován do plynové komory, protože mu bylo 52 let a nosil brýle. Lustigova díla se již od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou (1927–2009), která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea (1994, 1996, 2003) a knihy povídek Pes z Klagenfurtu (2001).

Po válce

Mnozí lidé nedokázali uvěřit, čím si Arnošt Lustig prošel, a proto začal psát. Říká: „Pak jsem zjistil, že když to vyprávím, že mně lidi nevěří, a to mě trápilo a dráždilo a objevil jsem si, že když to napíšu, že mi věří to, co by mně ústně nevěřili, a začal jsem psát.“[6]

Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politické a sociální, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce. Po návratu pracoval jako redaktor Československého rozhlasu, přičemž se velmi spřátelil s Františkem R. Krausem a stal se jeho žákem. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Československého filmu (Barrandov). Napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.

Používal šifry alus a A. L.[7]

Byl celoživotním přítelem spisovatele Oty Pavla.[8]

Člen KSČ

V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa.[9]

V rozhovoru s Karlem Hvížďalou (Tachles, Lustig: rozhovor…, 2010) uvádí, že litoval rozhodnutí, že hlasoval v redakci Československého rozhlasu pro popravu Milady Horákové.[10]

„Pamatuji se na to velmi dobře a dodneška mě to straší. V rozhlase jsem pracoval s Aškenazym a Pavlem a najednou nás svolali. Přišel soudruh z Ústředního výboru KSČ a řekl nám, že existuje zrádce a škůdce lidově demokratického režimu, že je paní Horáková členkou spiknutí několika lidí, a proto že dostala trest smrti. Líčil to dost dramaticky, přednesl výčet jejich zrad a pak dodal, že se ke všemu přiznala, a říkal: Soudruzi, souhlasíte s tím?“[10]

Hlasování proběhlo už po procesu a Arnošt Lustig se Hvížďalovi přiznal, že jej vůbec nesledoval. „Protože mě tehdy nic nezajímalo, chtěl jsem jen psát. A učit se psát. Všichni zvedli ruku, tak jsem zvedl taky ruku,“ přiznal.[10]

„Tenkrát podobné schůze měly mechanické, strojové rituály. Já osobně vůbec neměl tušení, kdo je Milada Horáková. To jméno jsem na schůzi Československého rozhlasu slyšel poprvé. Vůbec jsem to nesledoval,“ uvedl Lustig.[10]

Až doma si prý uvědomil, že souhlasil s popravou člověka, kterého vůbec neznal. „Teprve když jsem přišel domů, byl sám se sebou, řekl jsem si: Člověče, jak můžeš zvednout ruku, že souhlasíš s popravou člověka, kterého vůbec neznáš? A to mě od té doby straší.“[10]

Emigrace a Izrael

V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig s rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Do Prahy se už s manželkou a dětmi nevrátili.[11] Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, poté žili v Izraeli. V roce 1970 se usadili v USA, kde Lustig od roku 1973 přednášel film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem.

I v emigraci udržoval kontakt s celoživotním přítelem Otou Pavlem, kterého mj. v roce 1969 pozval do Izraele, ale O. Pavel tehdy odcestoval do Francie. V červnu 1969 přijel A. Lustig do Prahy jako člen delegace, aby se zúčastnil setkání se spisovatelem Jaroslavem Seifertem. Tehdy se s Otou Pavlem setkali naposledy.[8]

Po sametové revoluci

Po návratu do Prahy se v roce 1990 stal čestným presidentem nově založené Společnosti Franze Kafky. V roce 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.

V sobotu 26. února 2011 zemřel v Praze na rakovinu.

Remove ads

Odkaz

K prvnímu výročí spisovatelova úmrtí v roce 2012 byla Česko-izraelskou smíšenou obchodní komorou zřízena Cena Arnošta Lustiga. Oceněnými se stávají osobnosti, které v sobě spojují vlastnosti, jako jsou „odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost“.

Dílo

Thumb
Dne 2. dubna 2009 při autogramiádě v Brně

Publikování v periodikách

Publicistickými, posléze i prozaickými texty přispíval do periodik Československý novinář, Československý voják, Hlas revoluce, Host do domu, Kultura, Kulturní tvorba, Květen, Lidové noviny, Literární listy, Literární noviny (1952–1967), Literární noviny (od roku 1990), Mladá fronta, Mladý svět, Národní osvobození, Nové knihy, Nový život, Obrana lidu, Orientace, Partyzán, Plamen, Ročenka Židovských náboženských obcí, Rudé právo, Směr, Svět v obrazech, Tvorba, Věstník Židovských náboženských obcí, Zemědělské noviny aj. V USA přispíval mj. do periodik Argo (Oxford), Delos (Washington), Formations (Chicago), Kenyon Rewiev (Gambier, Ohio), New England Review (Vermont), World and I (Washington).[7]

Knižní dílo

Jeho tvorba málokdy vybočila z tématu holokaustu. Jeho knihy náležejí k tzv. druhé vlně válečné prózy, tj. válečná próza z 50. a 60. let. Autoři druhé vlny se spíše soustředili na psychiku a vztah jedince k době než na události v širších souvislostech na rozdíl od faktograficky zaměřených autorů vlny první.

Thumb
Nový židovský hřbitov na Olšanech, oddíl 11

Rysy jeho tvorby: vycházejí z drastických zkušeností hlavně z koncentračních táborů (vydává osobní zpověď). Chtěl tímto způsobem své dceři vylíčit tehdejší dobu. Zachycuje osudy mladých dívek, žen a starých lidí (jsou nejvíce zranitelní, protože jsou bezbranní). Všechny události představuje tak, jako by byly každodenní. Příběhy jsou zpracovány jako povídky nebo novely a první vznikaly již v 1. pol. 50. let. Své příběhy neustále přepracovával. Již od svých prvních próz soustředěných v povídkových sbírkách Noc a naděje a Démanty noci píše Lustig příběhy, v jejichž centru stojí obyčejné, zdánlivě nehrdinské lidské charaktery konfrontované s mezní životní situací v koncentračním táboře. Válečnou tematiku neopouští ani v rozsáhlejších, psychologicky laděných textech Můj známý Vili Feld a Dita Saxová. Ve svých prózách i s odstupem padesáti let hledá smysl lidství a podstatu lidského bytí. Pro jeho prózy poznamenané zkušenostmi s nacistickou genocidou je charakteristická věcnost podání a střízlivá dramatičnost.

  • Noc a naděje, 1958 – sedm povídek inspirovaných autorovými zážitky v terezínském ghettu
  • Démanty noci, 1958 – devět povídek; kniha obsahuje povídku „Tma nemá stín“, která byla podle scénáře, na kterém se A. L. podílel, v režii Jana Němce roku 1964 zfilmována a patří ke klenotům české kinematografie. Kniha byla vydána poprvé v nakladatelství Mladá fronta. V češtině a četných překladech poté vyšla ve světě ještě několikrát. Spolu s románem Dita Saxová patří nejen k vrcholům Lustigovy tvorby, ale také do zlatého fondu poválečné literatury.
  • Ulice ztracených bratří, 1959 – sbírka pěti povídek
  • Můj známý Vili Feld, 1961 – novela; příběh člověka, který si obratně získává prospěch v Němci obsazené Praze i v prostředí koncentračního tábora (po válce pak deziluze a pocit zbytečnosti)
  • První stanice štěstí, 1961 – čtrnáct příběhů s poněkud socialistickým nádechem
  • Dita Saxová, 1962 – novela o dívce, která se vrací z koncentračního tábora a není kvůli svým otřesným zážitkům schopna navázat normální život; kvůli nejistotě v poválečném světě odjíždí do Švýcarska a páchá sebevraždu
  • Noc a den, 1962 – přepracovaný soubor již vydaných povídek; zahrnuje Noc a naděje, Démanty noci a Vili Feld
  • Nikoho neponížíš, 1963 – čtyři povídky z prostředí protektorátu a květnové revoluce
  • Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, 1964 – novela podle skutečné události v Itálii roku 1943. (Němci na Sicílii zajmou bohaté židovské podnikatele s americkými pasy, pod záminkou záchrany z nich vymámí peníze, ožebračí je a pošlou je spolu s mladou tanečnicí Kateřinou do plynové komory. Ta si to jako jediná uvědomí, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí ho, i když ví, že vzpoura je marná.)
  • Vlny v řece, 1964 – souborné vydání několika předchozích prací; obsahuje novelu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, soubor povídek Nikoho neponížíš a definitivní verzi knihy Ulice ztracených bratří, jejímž středem je novela Dita Saxová.
  • Bílé břízy na podzim, 1966; přepracováno jako Bílé břízy, 2008 – příběh vojáků beze zbraní, tzv. pétépáků (PTP)
  • Hořká vůně mandlí, 1968 – čtyři povídky; osudy jedné z mnoha židovských rodin zasažených holokaustem; tematikou jsou koncentrační tábory, válka a její následky
  • Miláček, 1968 – román, ve kterém zúročil zkušenost z izraelsko-arabského konfliktu; milostný příběh odehrávající se v obleženém Jeruzalémě; očima novináře Danyho Polnauera je sledován milostný příběh z první izraelsko-arabské války. Většina vydaného nákladu byla zničena. Nové, doplněné vydání vyšlo v ČR v roce 2009. (V roce 1973 vydali román manželé Škvorečtí ve svém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.)
  • Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1979 – novela; příběh osiřelé židovské dívky, která se nechce dostat do Osvětimi, a proto se v Terezínském ghettu živí prostitucí; stylizováno jako její deník; vydalo Sixty-Eight Publishers. V roce 1991 vydáno v Odeonu jako Nemilovaná: (z deníku sedmnáctileté Perly Sch.)
  • Indecent Dreams (Neslušné sny), 1988, anglicky – povídky „Modrý den“, „Dívka s jizvou“ a „Neslušné sny“
  • Král promluvil, neřekl nic, 1990 – román; návrat k postavě Viliho Felda z románu Můj známý Vili Feld
  • Breviář Františka Vondráčka, 1990 [?] – úvahy o českých spisovatelích 20.–21. století, názory
  • Tma nemá stín, 1991 – román o útěku dvou židovských chlapců z transportu do koncentračního tábora a jejich strastiplné cestě za svobodou
  • Velká trojka, 1991 – ukázka z tvorby trojice nejvýznamnějších českých exilových autorů, Arnošta Lustiga, Josefa Škvoreckého a Milana Kundery; uvedena Lustigova novela Porgess samostatně vydaná r. 1995
  • Trilogie o osudech tří židovských žen:
    • Colette: Dívka z Antverp, 1992; v r. 2001 jako Colette z Antverp: židovská trilogie III.
    • Tanga: Dívka z Hamburku, 1992; v r. 2000 jako Tanga z Hamburku: židovská trilogie II
    • Lea z Leeuwardenu: židovská trilogie I., 2000
  • Dům vrácené ozvěny, 1994 – autobiografický román o boji o přežití rodiny v době protektorátu; příběh rodiny Emila Ludviga, jeho ženy Anny a dospívajících dětí Heleny a Richarda se odvíjí v předvečer druhé světové války na pražském předměstí v Libni
  • Kamarádi, 1995 – román o dětech, které válka donutila začít přijímat skutečnost očima dospělých
  • Neslušné sny, 1995 – povídky „Modrý den“, „Dívka s jizvou“ a „Neslušné sny“
  • Porgess, 1995 – samostatně poprvé knižně vydaná novela; vzpomínka na autorova přítele z mládí, s nímž se po válce sešel; vyzývá čtenáře k nesentimentální vzpomínce na jeden statečný život
  • Propast: román, 1996 – vojín, který spadne do propasti a smrtelně se zraní, bilancuje svůj život
  • Oheň na vodě: povídky, 1998 – v povídkách „Potopa,“ „Enzo – židovská povídka“ a novele „Lea z Leuwardenu“ se autor vrací k zážitkům z Terezína a lágru v Auschwitz-Birkenau
  • Dobrý den, pane Lustig: (myšlenky o životě), 1999 (spoluautor Miroslav Kouba)
  • Krásné zelené oči, 2000; v letech 1995–1996 jako příloha magazínu Koktejl č. 10/1995 až č. 3/1996 (1.–6. část)
  • Odpovědi: rozhovory s Harry Jamesem Cargassem a Michalem Bauerem, 2000
  • Eseje: vybrané texty z let 1965–2000, 2001
  • 3 × 18 (portréty a postřehy), 2002 (spoluautor František Cinger); Lustigovy vzpomínky a úvahy o smyslu života, o Bohu, o lidskosti a nelidskosti
  • Zasvěcení, 2002 – povídkový triptych; doplněné vydání 2009
  • Esence, 2004 – tematicky uspořádaný výběr myšlenek, citátů a bonmotů z autorových knih
  • O literatuře; Štěpán a Anna, 2006 – kniha úvah o literatuře a Franzi Kafkovi doplněná povídkou „Štěpán a Anna“ (částečně souběžný anglický a francouzský text, částečně německý text)
  • O ženách, 2008 – úvaha o ženách (spoluautorka Markéta Mališová); upravené vydání 2011
  • Modrý den a jiné povídky, 2008 (v tomto uspořádání 1. vyd.) – jednak starší a známé autorovy práce v doplněném znění, jednak povídky nové a nepublikované; tematicky se vrací do válečné doby a nastiňuje palčivé téma holocaustu
  • Zloděj kufrů, 2008 – román o lásce náctiletých – Ludvíčka Adlera a Markétky Fischerové v Terezíně
  • Láska tělo a smrt, 2009 – povídky dvou autorů; autorem povídky „Láska tělo a smrt“ je A. Lustig, autorkou druhé povídky, „Bronia“, je Michaela Kabátová; povídky spojuje téma lásky ve vypjaté situaci fyzického ohrožení
  • Zpověď, 2009 – esence vzpomínek a úvah o životě
  • Láska a tělo, 2009 – román milostných vyznání a esejistických podobenství o smyslu života
  • Dívka s jizvou, 2010 – povídka; dívka je po smrti rodičů, kteří se stali obětí teroru po atentátu na Heydricha, vychovávána v Pražském ústavu pro rasově čisté dívky; sváří se v ní právě probuzená ženskost s nenávistí vůči všem, kdo se podíleli na ztrátě jejích nejbližších
  • Okamžiky s Otou Pavlem, 2010
  • Tachles, Lustig: rozhovor s Arnoštem Lustigem jsme vedli od dubna do začátku srpna 2010 v Praze-Nuslích v restauraci hotelu Union, 2010 (spoluautor Karel Hvížďala)
  • O spisovatelích, 2010 (spoluautorka Markéta Mališová)
  • Případ Marie Navarové, 2010 – poslední autorův román; jak zasáhla Heydrichova smrt osud náhodné ženy

Po Lustigově emigraci zachránil některé jeho rukopisy spisovatel Ota Pavel tak, že je zazdil na chatě.[12]

Film

Lustigovy prózy se staly předlohou televizních inscenací: Modrý den (1962, režie Eva Sadková, scénář E. S a A. L.; 1994, rež. a scénář Eva Sadková), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965, rež. Antonín Moskalyk, spolupráce na scénáři Vladislav Čejchan). Sám (případně s režiséry) napsal scénáře k filmům Transport z ráje (1962, rež. Zbyněk Brynych), Démanty noci (1964, rež. Jan Němec), Dita Saxová (1967, rež. Antonín Moskalyk) a Colette (2013, rež. Milan Cieslar, scénář A. L., M. C. a Ladislava Chateau). Podle jeho povídek vznikly v 60. letech studentské snímky Sousto (1960, rež. a scénář Jan Němec), Ďábelská jízda na koloběžce (1963, rež. a scénář Dušan Klein) a Králíček (1961, rež. Dušan Klein, scénář D. K. a Vladimír Körner). Roku 1985 napsal Lustig spolu s Nelsonem E. Breenem a Davidem Altshulerem scénář ke krátkému televiznímu dokumentu The Precious Legacy (Vzácné dědictví), rež. Dan Weismann, USA), za nějž obdržel cenu EMMY. Je autorem scénáře filmu Listopad (2014, rež. Garry Griffin) a autorem námětu a spoluautorem scénáře celovečerního česko-amerického dokumentárního filmu o Thomasi Haslerovi, nemanželském synovi Karla Hašlera Písničkář, který ještě nezemřel (2007, rež. Josef Lustig a Marek Jícha, scénář A. L., Thomas Hasler a Josef Lustig).[7]

Spolupracoval s českým sklářem Janem Huňátem na tvorbě designu otisku své dlaně v křišťálovém skle – viz Muzeum Křišťálový dotek.

Remove ads

Ocenění

Arnošt Lustig získal řadu domácích i zahraničních ocenění v oboru literatury a filmu.

Remove ads

Odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads