Bitva u Kamence Podolského

Bitva u Kamence Podolského byla součástí větší sovětské Proskurovsko – Černovické ofenzívy (rusky: Проскуровско-Черновицкая Операция, Proskurovsko-Černovitskaja Operatsija), jejímž hlavním cílem byl útok na 1. tankovou armádu, součást Skupiny armád Jih. Byla to největší a nejdůležitější součást Dněpersko-karpatské operace.

Bitva u Kamence Podolského
konflikt: Východní fronta
Sovětský voják prochází okolo vyřazeného tanku Panzer IV u Tarnopolu, duben 1944
Trvání	4. března – 17. dubna 1944
Místo	Západní Ukrajina, východní Polsko, SSSR
Souřadnice	49° s. š., 26°30′ v. d.
Výsledek	Strategické sovětské vítězství 1. tanková armáda obklíčena, nakonec se značně opotřebená probila Skupina armád Jih se rozdělila na dvě části Skupina armád Jih a Skupina A přejmenovány na Skupinu armád severní Ukrajina a Skupinu armád jižní Ukrajina Vyčerpání německých strategických rezerv Erich von Manstein nahrazen Waltherem Modelem Plná mobilizace maďarských sil
Změny území	Stažení sil Osy z většiny území Ukrajiny Rudá armáda vstoupila do východního Polska a částí Československa
Strany
Nacistické Německo Maďarsko Sovětský svaz
Velitelé
Adolf Hitler Erich von Manstein (Skupna armád jih) Walther Model (Skupina armád severní Ukrajina) Hans-Valentin Hube (1. tanková armáda) Erhard Raus (4. tanková armáda) Géza Lakatos (1. armáda) Josef Stalin Georgij Žukov (1. ukrajinský front) Ivan Koněv (2. ukrajinský front)
Síla
1. března 1944: 1. tanková armáda: 211 545 vojáků[1] 4. tanková armáda: 115 613 vojáků[2] Celkem: 327 158 vojáků 838 tanků, útočných děl, samohybných děl a houfnic[3] Z nichž: 300 bojeschopných 290 v krátké opravě 248 v dlouhodobě opravě 150 000- 180 000 vojáků[4] 30 bojeschopných tanků[5] 30 bojeschopných útočných děl[6] 60 bojeschopných obrněnců celkem 75 tanků v opravě[5] 1. března 1944: 1. ukrajiský front: 646 842 vojáků[7] 1 409 bojeschopných tanků a samohybných děl[7] 277 tanků a samohybných děl v opravě[7] 11 221 děl a minometů[8] 477 letadel[8]
Ztráty
14 549 zajatých[9] 45 000 celkem v kapse,[10] mimo 4. tankovou armádu 318 tanků a útočných děl[11]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Koncem února roku 1944 pronikla Rudá armáda dále na západ, a její vrchní velení připravovalo útok tří ukrajinských frontů na německá uskupení na západní Ukrajině. Hlavní úder, který měl probíhat z prostoru Dubno – Šepetovka – Ljubar ve všeobecném směru na Černovice, měl za cíl zničit Podolsko-kamenecké uskupení německých vojsk. 4. března byl zahájen útok proti severnímu křídlu, při kterém se sovětským vojskům podařilo prorazit frontu a učinit hluboký vlom. 7. března 1944 došlo k těžkým bojům, když se německá armáda pokoušela z této situace vymanévrovat. Útok Rudé armády však pokračoval úspěšně - překonáním Jižního Bugu a postupem k řece Dněstr. 16. března obsadily jednotky 2. ukrajinského frontu železniční trať Lvov - Oděsa, a vyřadily tak hlavní německou zásobovací tepnu. 26. března překročila Rudá armáda rumunskou hranici. 1. ukrajinský front útočil dále na západ, a 29. března obsadil město Černovice.

Došlo k situaci, při níž byla v kotli mezi Bugem a Dněstrem obklíčena německá 1. tanková armáda, a na dolním Dněpru izolována německá 6. armáda. Sovětsko - německá fronta o délce téměř 900 km byla roztříštěna, německé armádě hrozila katastrofa. Z těžké situace ji zachránil maršál Erich von Manstein, který připravil plány úniku obklíčených vojsk.

Severní skupině německých vojsk se podařilo z obklíčení uniknout poměrně snadno, ale situace jižní skupiny v prostoru Kamence Podolského se vyvíjela podstatně hůř. Nakonec i zde se německá vojska probila z obklíčení, po úderu neočekávaným směrem, ovšem za cenu těžkých ztrát a obětování veškeré těžké techniky. Mansteinovi se poté podařilo stabilizovat frontu. Operace si na německé straně vyžádala kolem 35 tisíc mrtvých, zajatých a nezvěstných vojáků.

Bitva skončila sice sovětským vítězstvím, ovšem Rudé armádě se nepodařilo plně využít situace, zničit obklíčená vojska, a zahájit mohutnější postup do otevřené německé obrany. Dne 14. dubna 1944 osvobodily sovětské jednotky Ternopil, a Rudá armáda přešla do obrany. Maršál Erich von Manstein byl po této akci Hitlerem odvolán a poslán do důchodu.