Důl Nosek

Tento článek je o uhelném dole v Tuchlovicích v Kladenském uhelném revíru. O uhelném dole Kukla v Oslavanech nesoucím v letech 1947–1973 jméno důl Václav Nosek pojednává článek důl Kukla.

Důl Nosek v Tuchlovicích (do roku 1946 důl Jaroslav, po roce 1990 důl Tuchlovice) byl černouhelný hlubinný důl v Kladensko-rakovnické uhelné pánvi, nacházející se při jižním okraji obce Tuchlovice na Kladensku. Důl byl zaražen v roce 1941, v roce 1943 dosáhla hlavní těžní jáma Jaroslav konečné hloubky 480 metrů. Těžba na dole skončila 28. února 2002 jako na předposledním dole kladenského uhelného revíru. Následně byly jámy dolu zasypány a jeho areál rekultivován.

důl Nosek v Tuchlovicích
Základní údaje
Jiné názvy	důl Jaroslav, důl Tuchlovice
Typ díla	hlubinný důl
Maximální hloubka	480 m
Hornina	černé uhlí
Poloha
Stát	Česko Česko
Kraj	Středočeský
Okres	Kladno
Obec	Tuchlovice
Revír	Kladenský uhelný revír
Souřadnice	50°7′37,2″ s. š., 13°59′32,28″ v. d.
důl Nosek
Provozní údaje
Období těžby	1941–2002
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie dolu

Důl byl otevřen jamou Jaroslav o konečné hloubce 480,65 m^[1], jejíž hloubení probíhalo v letech 1941 až 1943, těžbu uhlí však vlastník dolu, Pražská železářská společnost, v průběhu 2. světové války nezahájil. Po jejím skončení bylo pokračováno v dalších přípravných pracích na již znárodněném dole, jež spočívaly zejména v ražbě spojovacího překopu na důl Wannieck v Kamenných Žehrovicích a větrní jámy Na Pustince o hloubce 240 m, čímž byl vytvořen diagonální větrní systém dolu s těžní jamou Jaroslav jako vtažnou a jamou Na Pustince jako výdušnou.^[2]

Roku 1946 byl dosavadní důl Jaroslav (pojmenovaný po generálním řediteli živnobanky Jaroslavu Preissovi)^[3] přejmenován na důl Nosek na počest tehdejšího ministra vnitra za KSČ Václava Noska. Od konce 40. let byla zahajována těžba uhlí na dole,^[4], a to na II. patře v hloubce 338 metrů a na III. patře v hloubce 453 metrů od ohlubně těžní jámy,^[5] která kulminovala v roce 1965 výkonem dolu ve výši přes 991 000 tun vytěženého uhlí za rok.^[6] 23. září 1960 postihlo důl Nosek nejhorší důlní neštěstí v dějinách Kladenského uhelného revíru. Při důlním požáru se vlivem zmatku při neuspořádaném vedení zásahu otrávilo kouři několik desítek havířů, z nichž dvacet zahynulo.^[5][7][8]

Poslední vozy uhlí vyteženého na dolu Mayrau, Tuchlovice a Schöller v Hornickém skanzenu Mayrau

V roce 1990 byl důl přejmenován na důl Tuchlovice^[6]. V roce 1997 byl dokončen téměř 4,5 km dlouhý spojovací překop, jím začalo být uhlí dopravováno na důl Schöller v Libušíně a až tam na povrch. O pět let později však těžba uhlí na Kladensku definitivně skončila: 28. února 2002 na dole Tuchlovice a 29. června 2002 i na Schölleru, posledním dole revíru. Jáma dolu Tuchlovice byla následně zasypána, těžní věž i ostatní budovy strženy a areál dolu rekultivován – nachází se na něm nyní solární elektrárna.^[9] Zachována zůstala toliko funkcionalistická cihlová těžní věž větrní jámy Na Pustince, nacházejí se asi 1,5 km jihozápadně od bývalé těžní jámy a areálu dolu, jež je chráněna jako kulturní památka.^[10] Za dobu své existence důl Jaroslav – Nosek – Tuchlovice vydal 34 milionů tun černého uhlí.^[11]

Zajímavosti

• V 60. letech na dole Nosek působil pozdější doyen českého hornictví a důlního záchranářství, právník a sbormistr Hornického pěveckého sboru, prof. Roman Makarius.^[12]

Odval

Mohutný odval dolu Nosek (Tuchlovice) v zimě roku 2010

Ukládáním hlušiny na odval poblíž areálu dolu vznikla mohutná kuželovitá halda o výšce 74 m.^[11] Po uzavření dolu byla Palivovým kombinátem Ústí provedena a v roce 2014 dokončena celková rekultivace odvalu spočívající zejména v zajištění jeho svahů a snížení jeho temene asi o 20 metrů.^[13] Zůstává však výraznou krajinnou dominantou a oblíbeným vyhlídkovým a výletním místem.^[14][15]