Ferenc Nopcsa

maďarský politik From Wikipedia, the free encyclopedia

Ferenc Nopcsa
Remove ads

Ferenc svobodný pán Nopcsa (německy Franz Freiherr Nopcsa von Felsö-Szilvás, maďarsky báró felsőszilvási Nopcsa Ferenc) (14. nebo 15. března 1815 Alsófarkadin, dnes General Berthelot, Rumunsko – 24. června 1904 Szacsal, dnes Săcel, Rumunsko) byl uherský šlechtic, rakousko-uherský politik a dvořan. Po službě v armádě působil ve státních službách a v letech 1868–1894 byl nejvyšším hofmistrem císařovny Alžběty. Získal titul barona a stal se členem Sněmovny magnátů, jako hofmistr císařovny byl nositelem řady zahraničních vyznamenání.

Stručná fakta Nejvyšší hofmistr císařovny Alžběty, Předchůdce ...
Remove ads

Životopis

Pocházel ze staré šlechtické rodiny ze Sedmihradska připomínané od 14. století.[1] Jeho otcem byl státní úředník Ladislav (László) Nopcsa (1794–1884),[2] strýc Alex (Elek) Nopcsa (1775-1862) byl sedmihradským dvorským kancléřem. Ferenc studoval na vídeňské Tereziánské akademii a v roce 1834 vstoupil jako poručík do armády k 2. dragounskému pluku knížete Schwarzenberga.[3] V roce 1836 byl povýšen na nadporučíka[4] a později dosáhl hodnosti kapitána (1842), souběžně byl v letech 1840–1842 komorníkem arcivévody Ferdinanda Karla.[5] V roce 1846 armádu opustil a poté žil v soukromí. Věnoval se především cestování, delší dobu pobýval v Itálii, kde v archivech studoval prameny k maďarské historii. Pobýval také na rodových statcích v Sedmihradsku. V jeho rodišti Alsófarkadin nechal otec v polovině 19. století postavit menší klasicistní zámek (obec byla po první světové válce přejmenována na General Berthelot na počest francouzského generála Henriho Berthelota, který se angažoval v maďarsko-rumunské válce v roce 1918).[6]

Thumb
Zámek rodu Nopcsa v Săcelu (Rumunsko)

Po obnovení parlamentního systému v Rakouském císařství se v roce 1861 vrátil do státních služeb a v letech 1861–1867 zastával funkci vrchního župana Hunyadské župy (dnes Hunedoara v Rumunsku).[7] V letech 1867–1868 působil krátce jako státní sekretář na uherském ministerstvu a latere (zastoupení uherské vlády ve Vídni).[8] Poté byl povolán k císařskému dvoru do Vídně a v letech 1868–1894 zastával funkci nejvyššího hofmistra císařovny Alžběty.[9][10]

V roce 1894 odešel na vlastní žádost do výslužby a zbytek života strávil v ústraní na rodovém sídle v Săcelu, kde také zemřel.[11] Byl svobodný a bezdětný.

Jeho mladší nevlastní bratr Elek (Alexis, 1848–1918) sloužil v armádě, poté byl poslancem uherského zemského sněmu a nakonec byl jmenován dědičným členem Sněmovny magnátů.[12] Rodový majetek rozšířil sňatkem s hraběnkou Matyldou Zelenskou (1852–1938).[13][14] Z jejich potomstva vynikl syn Ferenc (1877–1933), cestovatel, spisovatel a paleontolog.

Remove ads

Tituly a ocenění

V roce 1841 byl jmenován císařským komořím[15] a ve funkci císařovnina nejvyššího hofmistra obdržel v roce 1868 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Spolu s otcem a strýcem byl v roce 1856 povýšen do stavu svobodných pánů v Rakouském císařství, s mladším nevlastním bratrem Elekem pak v roce 1874 obdržel ještě baronát pro Uherské království.[16] Vzhledem k dlouholeté službě u dvora císařovny Alžběty ji často doprovázel na cestách do zahraničí a získal řadu ocenění od panovníků různých zemí. Mimo jiné byl také čestným rytířem Maltézského řádu.[17] V roce 1885 byl jmenován doživotním členem uherské Sněmovny magnátů.[18][19]

Remove ads

Odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads