Fidel Ramos

Fidel Ramos y Valdez (18. března 1928, Lingayen, Filipíny^[1] – 31. července 2022, Makati^[2]) byl filipínský generál a politik, který od roku 1992 do roku 1998 působil jako 12. prezident Filipín.

Fidel Ramos
Narození	18. března 1928 Lingayen
Úmrtí	31. července 2022 (ve věku 94 let) Makati Medical Center
Příčina úmrtí	covid-19
Alma mater	Vojenská akademie Spojených států amerických Filipínská univerzita Centro Escolar University Ateneo de Manila University Illinoiská univerzita v Urbana-Champaign National Defense College of the Philippines
Povolání	politik, voják a vojenský velitel
Ocenění	Bronzový vlk (1993) řetěz Řádu za občanské zásluhy (1994) řetěz Řádu Isabely Katolické (1995) Cena míru Félixe Houphouët-Boignyho (1997) velkokříž s řetězem Řádu Karla III. (1998) … více na Wikidatech
Politická strana	Lakas–CMD
Nábož. vyznání	metodismus
Choť	Amelita Ramos
Děti	Cristina Ramos-Jalasco
Rodiče	Narciso Ramos
Příbuzní	Leticia Ramos-Shahani (sestra)
Funkce	Chairman of the Joint Chiefs (1984–1985) Chairman of the Joint Chiefs (1986–1988) Secretary of National Defense (1988–1991) prezident Filipín (1992–1998)
Podpis
Znak
Web	www.rpdev.org
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Jeho otec Narciso Ramos byl ministrem zahraničí v letech 1965–1968. Fidel Ramos vystudoval stavební inženýrství na Národní univerzitě v Manile. Poté odešel do Spojených států, kde absolvoval Vojenskou akademii Spojených států ve West Pointu a vystudoval vojenské inženýrství na Univerzitě Illinois v Urbana Champaign, na bakalářské úrovni. Magisterský titul v tomto oboru pak získal na Filipínské národní akademii obrany (Dalubhasaan ng Tanggulang Pambansa ng Pilipinas) a získal stejný titul i v oboru obchodní administrativa na univerzitě Ateneo de Manila.

Po studiích se stal vojákem, zúčastnil se války v Koreji i ve Vietnamu.^[3]

Během vládnutí prezidenta Ferdinanda Marcose (svého vzdáleného bratrance) patřil ke hlavním organizátorům represí po vyhlášení stanného práva a nakonec se stal náčelníkem generálního štábu Ozbrojených sil Filipín. V této pozici učinil během protimarcosovského povstání roku 1986 zásadní obrat a postavil se proti diktátoru Marcosovi. Tento krok povstání rozhodl. Slíbil pak věrnost a loajalitu nové vládě prezidentky Corazon Aquinové. V jejím kabinetu se nakonec stal ministrem národní obrany (1986–1991). V této pozici pacifikoval několik pokusů o vojenský převrat. V roce 1992 byl zvolen prezidentem, když získal 23,58 % hlasů, což byl nejnižší zisk, s jakým kdo v historii Filipín získal prezidentský mandát. Porazil přitom populární ministryni zemědělských reforem, „asijskou železnou lady“, Miriam Defensor Santiagovou.

Během šesti let v prezidentském úřadě Ramos obnovil mezinárodní důvěru ve filipínskou ekonomiku, když ji silně liberalizoval. Odolala i asijské finanční krizi roku 1997. Bojoval proti korupci, zvláště v řadách policie, a snažil se omezit populační růst na Filipínách, kampaněmi za plánované rodičovství. Uzavřel mírové smlouvy se dvěma partyzánskými skupinami, komunistickou Novou lidovou armádou a muslimskými separatisty z Fronty pro národní osvobození Moro.

Po odchodu do důchodu zůstal aktivní, jeho autorita byla značná, jako jednoho z nejúspěšnějších filipínských prezidentů všech dob. Sloužil především jako poradce svých nástupců.