Gottfried Heinrich Pappenheim

Gottfried Heinrich hrabě z Pappenheimu (německy Gottfried Heinrich Graf zu Pappenheim, 29. května 1594 Treuchtlingen – 17. listopadu 1632 Lipsko) byl polní maršál ve Svaté říši římské během třicetileté války. Jako důstojník velel jízdním jednotkám jak pro Ligu, tak i pro císaře. Podílel se na vítězství katolíků na Bílé hoře a byl během bitvy u Lützenu smrtelně zraněn.

Gottfried Jindřich z Pappenheimu
Narození	29. května 1594 Treuchtlingen
Úmrtí	17. listopadu 1632 (ve věku 38 let) Lipsko
Místo pohřbení	Strahovský klášter
Alma mater	Univerzita Tübingen Altdorfská univerzita Ingolstadtská univerzita
Povolání	důstojník
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna
Nábož. vyznání	katolická církev
Choť	Anna Alžběta z Oettingen-Oettingenu
Děti	Wolfgang Adam z Pappenheimu
Rodiče	Vít z Pappenheimu
Rod	Pappenheimové
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rodina

Gottfried Heinrich pocházel ze starobylého šlechtického rodu hrabat z Pappenheimu, který odvozoval svůj původ od ministeriálů štaufské dynastie Svaté říše římské od roku 1111 a od města Pappenheim. Byl synem luterána Veita zu Pappenheim (1535–1600) a jeho druhé ženy, katoličky Marie Salome von Preising-Kopfsburg, měl čtyři sourozence. Matka se roku 1607 podruhé provdala, za Adama Herberstorffa (1585-1629), vzdělaného a úspěšného vojáka, který byl za své zásluhy povýšen nejdříve do stavu svobodných pánů a posléze i do stavu hraběcího. Neměl žádné vlastní potomky, staral se o jejích pět sirotků a zásadně ovlivnil kariéru Gottfrieda Heinricha.

Gottfried Heinrich byl dvakrát ženat:

• první manželka Anna Ludomila z Kolovrat-Novohradská (1601, † 1627) zemřela čtyři roky po sňatku a zanechala mu jediného dědice, syna Wolfa Adama († 1647), který zemřel v Praze v souboji, v němž ho zastřelil Martin Maxmilián z Goltze.
• Druhou manželkou byla falckraběnka Anna Alžběta z Oettingen-Oettingenu (1603, † 1673). Brzy po manželově smrti se vrátila do Německa, kde se roku 1642 podruhé provdala, za Jana Filipa II. Leiningensko-Dagsbursko-Hartenburského, který necelý rok po sňatku zemřel († 1643). Roku 1649 se v rodovém sídle Oettingenů, na hradě Harburgu ve Švábsku provdala potřetí, za Jiřího Viléma Falcko-Birkenfeldského († 1669), kterého rovněž přežila.

Kariéra

Ludvík Šimek: Socha Gottfrieda Heinricha Pappenheima (1868), HGM Vídeň

Pappenheim byl jedním z nejslavnějších císařských důstojníků. Jeho mládí není přesně zmapováno. Roku 1604 byl imatrikulován na jezuitské univerzitě v Ingolstadtu, kde jako jedenáctiletý mohl absolvovat nejvýše přípravku. Roku 1607 je doložen na univerzitě v Tübingenu a od roku 1611 studoval na Altdorfské akademii (univerzitě). Od roku 1612 při své kavalírské cestě cestoval po Evropě, kdy navštívil Anglii, Francii, Španělsko, Itálii a Nizozemí. Do říše se vrátil roku 1614.

Roku 1616 pod vlivem svého nevlastního otce, Adama z Herberstorffu (1585-1629) přestoupil na katolickou víru. Téhož roku ho císař Matyáš Habsburský jmenoval svým říšským dvorním radou. Po císařově smrti v roce 1619 o dvorský post přišel a rozhodl se věnovat především vojenské kariéře. Nejdříve nastoupil k císařskému regimentu pěchoty, kde dosáhl hodnosti poručíka. S polským vojskem krále Zikmunda vypravil do Ruska. Zde údajně měli podpořit jednoho z „Lžidimitrijů“ – nelegitimních ruských carů.

Po svém návratu vstoupil do Katolické ligy, kterou utvořili císař Ferdinand II. s Maxmiliánem I. Bavorským a v jejímž direktoriu byl také Adam z Herberstorffu. Úspěšně bojoval v Porýní a v Ingolstadtu, odkud jako podplukovník v pluku kyrysníků svého nevlastního otce hraběte Adama z Hebersdorfu táhl do Čech. Zde se zúčastnil bitvy na Bílé hoře, kde v boji utržil 20 bodných i střelných ran a podle šrámů se mu přezdívalo Schrammhans. Noc se zraněními přežil skryt pod svým padlým koněm.^[1]

Na říšském sněmu v Řezně byl povýšen do hraběcího stavu a jmenován plukovníkem. V čele španělského kyrysnického pluku bojoval v Lombardii. Od roku 1626 se účastnil bojů v Horním Rakousku, Sasku a dobytí Magdeburku. Všude vynikal především svou osobní odvahou.

Freska s Pasovskou madonou a válečnými trofejemi na klenbě Pappenheimské kaple

Úmrtí a hrob

Po smrti generála Tillyho se jeho pluky (především kyrysnické) dostaly pod velení Albrechta z Valdštejna. Osudnou se stala Pappenheimovi bitva u Lützenu 16. listopadu 1632. Zde vedl v čele své jízdy protiútok proti postupujícím Švédům a během něj byl raněn dělovou koulí malého kalibru. Podle oficiální zprávy zemřel v Lipsku. Důvod, proč byl převezen do Strahovského kláštera, se snažili někteří čeští historikové vyložit jako převoz raněného k léčení.^[2] V jižní boční lodi strahovské baziliky, v kapli Panny Marie Pasovské, dříve zvané také Pappenheimská, je hrob Gottfrieda Heinricha z Pappenheimu, do něhož byl pohřben také jeho syn Adam. Na klenbě je vymalovánma jednak freska s Pasovskou madonou a válečnými trofejemi, a ve světlíku výjev z bitvy u Lützenu.^[3]

Památky

• Ludvík Šimek: Socha Gottfrieda Heinricha Pappenheima (1868), karrarský mramor, Hala vojevůdců Vojenského historického muzea ve Vídni; sochu objednal císař František Josef I.
• Pappenheimův kyrys z bitvy u Lützenu, Vojenské historické muzeum (Vídeň)
• Bronzová socha v rodném Treuchlingenu
• Název ulice v Lützenu

Pappenheimští

Označení pappenheimští se užívalo pro Pappenheimovy jezdce. V Schillerově tragédii Valdštejnova smrt pronáší Albrecht z Valdštejna větu: „Daran erkenn’ ich meine Pappenheimer,“ což se do češtiny překládá jako: „Tak ve vás poznávám své pappenheimské,“ čímž se Valdštejn snažil Pappenheimovým vojákům lichotit před svojí zradou. V češtině a v dalších jazycích ale získalo pozměněné spojení postupně negativní nádech. Úsloví „Znám svoje pappenheimské“ vyjadřuje přesvědčení mluvčího, že ho „jeho lidi“ ničím pozitivním nepřekvapí, nebo zklamou, jako už dříve.^[4]