Ludvík Šimek
český sochař From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Ludvík Šimek (německy Ludwig Schimeck nebo Schimek; 19. ledna 1837, Praha – 25. ledna 1886, Praha) byl český kamenosochař, figuralista novorenesančního a realistického výrazu, autor pomníku Josefa Jungmanna v Praze, sousoší svatých Cyrila a Metoděje v Třebíči a dalších prací.
Remove ads
Život
Narodil se v Praze na Malé Straně v domě čp. 44/II na nároží Mostecké a Josefské ulice, v rodině malostranského obchodníka a majitele domu Karla Viléma Schimeka a jeho ženy Rosiny jako druhé z pěti dětí[1] a byl pokřtěn v kostele sv. Tomáše.[2]
Studia
Po absolvování obecné a reálné školy pracoval nejdříve devět let jako učeň v dílně předního pražského sochaře Emanuela Maxe; naučil se tam pracovat různými sochařskými technikami v pískovci a mramoru včetně nejhrubších prací a získal velkou praktickou zručnost. Vedle toho studoval na průmyslové škole u sv. Havla a v letech 1857–1861 v malířském ateliéru Eduarda Engertha na pražské malířské akademii. Z té doby pocházejí jeho sochy sv. Jana Křtitele (pod vedením Emanuela Maxe) a římského císaře Rudolfa Habsburského.[3][4] Na počátku 60. let studoval sochařství u prof. Wittmanna, údajně na Akademii v Mnichově, ale v matrice studentů není zapsán[5]. Po návratu do Prahy vytesal sochu na náhrobek dcery lékárníka Františka Klarnera ve Slaném. Na jejím návrhu pracoval již v Mnichově.
Kariéra
V roce 1864 získal tzv. Římskou cenu, státní stipendium na studijní pobyt v Římě, kde zůstal šest let. Z té doby pochází jeho socha sv. Antonína Opata. Spřátelil se zde se sochaři Václavem Levým, Petrem Maixnerem a s architekty Ignácem Ullmannem a Antonínem Barvitiem, s nimž nadále rád spolupracoval. Podle návrhu Josefa Mánesa vytvořil reliéfy pro hlavní vchod do kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně; nemohly ale být použity, protože zadání obsahovalo špatné rozměry.[3]
Jako nejtalentovanější český kamenosochař monumentálních pomníků své generace Šimek v soutěži roku 1867 získal čtyři ze tří desítek vyhlášených zakázek na výzdobu haly vojevůdců vídeňského Arsenalu sochami vojevůdců z třicetileté války, a to Gottfrieda Pappenheima, Jana de Wertha, Jana Šporka a Albrechta z Valdštejna.[3] Po dokončení dvou z těchto soch v Římě Šimek s dvěma rozpracovanými návrhy definitivně přesídlil roku 1870 do Prahy. Pronajal si rozlehlý dvouprostorový ateliér na Újezdě mezi Řetězovým mostem a kostelíkem sv. Jana Na prádle.[4] Roku 1875 se přihlásil mezi zakládající členy Křesťanské akademie v Praze.
Šimek patřil ve své době k předním českým sochařům.[6] Byl považován za nástupce Václava Levého.[7] Měl smysl pro harmonii a plnost tvarů.[8] Současníci na něm oceňovali všestrannost, se kterou se věnoval sochařství portrétnímu, historickému i církevnímu.[7] Myslbekovi se ovšem nevyrovnal.[8] Byl členem c. k. umělecké akademie ve Vídni a pražského spolku Svatobor.[3]
Úmrtí
Ludvík Šimek zemřel 25. ledna 1886 v Praze a byl pohřben na Olšanských hřbitovech[9].
Remove ads
Dílo
- Socha na náhrobku pro dceru lékárníka Klarnera ve Slaném 1863.
- Socha sv. Antonína Opata po 1864
- Socha rakouského vojevůdce Gottfrieda von Pappenheim, carrarský mramor, 1868, dvorana Vojenského historického muzea, Arsenal, Vídeň
- Socha vojevůdce svobodného pána Johanna de Weertha, carrarský mramor, 1868, dvorana Vojenského historického muzea, Arsenal, Vídeň
- Socha vojevůdce hraběte Jana Šporka, carrarský mramor, 1870, dvorana Vojenského historického muzea, Arsenal, Vídeň
- Socha vojevůdce Albrechta z Valdštejna, carrarský mramor 1870, dvorana Vojenského historického muzea, Arsenal, Vídeň. Objednal ji hrabě Arnošt z Valdštejna.[10] Impozantní stojící figura prostovlasého válečníka s velitelskou holí v pravici, s typickou fyziognomií a zbrojí je odvozena z reprezentačního portrétu z Valdštejnova zámku ve Frýdlantu. Modely této sochy byly zhotoveny nejméně tři a v různých velikostech: Model v měřítku 1:1 vznikl pro Valdštejnský palác v Praze, z něho dal Senát ČR k valdštejnskému výročí roku 2007 odlit bronzový pomník, umístěný na nádvoří Valdštejnského paláce. Ve valdštejnské sbírce Senátu je také menší model 1:2. Miniaturu téže sochy Šimek vyřezal z mořské pěny, má dřevěný podstavec a je ve sbírce Národního muzea v Praze.[11] Kopii téže sochy v měřítku 1:1 dal sponzor umístit na rodinný zámek Valdštejnů Mittergrabern v Rakousku, a později si tam od Šimka pořídil i sochu krále Jiřího z Poděbrad.[4]
- Pomník Josefa Jungmanna na stejnojmenném náměstí v Praze 1873. Vyhrál veřejnou soutěž. Pravděpodobně jeho nejzdařilejší práce, vyšla z nedochovaného náčrtku Václava Levého. Podstavec krytý žulovými deskami navrhl architekt Antonín Viktor Barvitius, socha byla podle Šimkova modelu odlita do bronzu ve Vídni.[8]
- Socha rytíře Bruncvíka se štítem, mečem a lvem, pilíř Karlova mostu na Kampě, pískovec 1881–1883; podstavec se čtyřmi reliéfy je přesnou kopií originálu, socha od pasu výše jen parafrází původní sochy, zpola zničené Švédy roku 1648[8]; torzo gotického originálu z roku 1503 je vystaveno v Lapidáriu Národního muzea v Praze.
- Sousoší svatých Cyrila a Metoděje v Třebíči, které podle Šimkova návrhu vytvořil Bernard Otto Seeling. Odhaleno bylo při oslavách tisícího příchodu věrozvěstů na Moravu roku 1885.[12][13]
- Sousoší sv. Anny Samétřetí, sv. Lukáše a sv. Metoděje pro kapli svaté Anny (tj. Nostickou kapli) v Svatovítské katedrále
- Třináct starozákonních proroků na hlavním oltáři Svatovítského chrámu[4]
- Reliéfy polofigury žehnajícího Krista mezi sv. Vojtěchem a sv. Matoušem v lunetovém nástavci v rodinné hrobce podnikatele a mecenáše umění Vojtěcha Lanny mladšího na Olšanských hřbitovech v Praze [4]
- Socha Krista Vykupitele z kararského mramoru pro hrobku rodiny Magagnoli[3] na Olšanských hřbitovech v Praze (1878)
- Sochy architekta Isidora Miletského, budovatele chrámu Hagia Sofia v Cařihradu, a merovejského zlatníka sv. Eligia z Noyonu na atice průčelí Uměleckohistorického muzea ve Vídni.[14][4]
Spolupráce s architekty: plastiky a reliéfy na budovách:
- Sochy Sv. Ludmily, Sv. Víta a českých králů, na průčelí Prašné brány v Praze, rekonstrukci navrhl architekt Josef Mocker: [4][8]
- budova Rudolfina v Praze na Starém Městě; navrhl architekt Josef Schulz; sochy umělců.[8]
- katedrála sv. Víta na Pražském hradě: 4 sochy z bílého dalmatského vápence medolino těženého v Medulinu na Istrijském poloostrově: sedící sv. Anna učí Pannu Marii, sv. Lukáš patron malířů s obrazem Santa Maria Maggiore; sv. Metoděj, to vše v chórové kapli sv. Anny 1880[15]
- Model sochy svatého poustevníka Onufria pro Bílinu, (1884)[16]
- Tři reliéfy: Luneta s polofigurou sv. Václava mezi anděly pro tympanon, dva kruhové medailony s polopostavou svatém Anežky České a blahoslaveného Hroznaty, na západním průčelí kostela sv. Václava v Praze na Smíchově, který navrhl architekt Antonín Barvitius). Modely z roku 1885 ve stylu toskánské renesance byly provedeny z pestrobarevně glazované keramiky-majoliky roku 1886 ve Florencii a osazeny až po Šimkově smrti.
Remove ads
Galerie
Socha Bruncvíka na Karlově mostě
Reliéf sv. Václava, tympanon kostela sv. Václava na Smíchově
Bl. Hroznata, tondo na kostele sv. Václava na Smíchově
Model sochy k pomníku Josefa Jungmanna
.jpg)
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads