Guido ze Starhembergu

Hrabě Guido ze Starhembergu (také Guidobald, německy Guido Graf von Starhemberg, 11. listopadu 1657, Štýrský Hradec – 7. března 1737 Vídeň) byl rakouský šlechtic z rodu Starhembergů a vojevůdce císařské armády. Během dynastických válek 17. a 18. století dosáhl hodnosti polního maršála (1704).^[1]

Guido ze Starhembergu
Vojenská služba
Služba	Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Doba služby	1677–1737
Hodnost	generálmajor (1689), polní podmaršál (1692), polní zbrojmistr (1695), polní maršál (1704)
Narození	11. listopadu 1657 Štýrský Hradec
Úmrtí	7. března 1737 (ve věku 79 let) Vídeň
Titul	hrabě
Rodiče	Bartoloměj III. ze Starhembergu
Příbuzní	Maxmilián Adam ze Starhembergu, Jindřich František ze Starhembergu, Sabina Kristýna ze Starhembergu, Gundakar XVI. ze Starhembergu a Adam Maxmilián ze Starhembergu (sourozenci)
Profese	politik, aristokrat, voják, vojevůdce, vojenský velitel a vojenský teoretik
Podpis
Commons	Guido von Starhemberg
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Guido ze Starhembergu (Jan Kupecký, sbírky Belvederu)

Narodil se ve Štýrském Hradci jako druhý syn Bartoloměje ze Starhembergu (1625–1676)^[2] a jeho manželky Ester z Windischgrätzu (1630–1697). Měl pět sourozenců, bratry Maxmiliána Adama, Jindřicha Františka, Gundakara XVI. a Adama Maxmiliána a sestru Sabinu Kristýnu, provdanou svobodnou paní Gilleisovou. Jako mladší syn byl předurčen k úřednické dráze a studoval u jezuitů v Linci, zajímal se ale o vojenství a v roce 1677 vstoupil do císařské armády. Zúčastnil se závěrečných operací války s Francií. Byl zraněn a povýšen na poručíka, po Nijmegenském míru sloužil na Moravě.

Během obléhání Vídně v roce 1683 bojoval s vyznamenáním jako pobočník svého bratrance Ernsta Rüdigera ze Starhembergu. Po osvobození Vídně se připojil k bojující armádě v Uhrách a účastnil se následujících bitev: 1686 obléhání Budína, 1687 v bitvě u Moháče, obléhání a dobytí Bělehradu (6. září 1688), dále se účastnil bitev u Slankamenu. V roce 1689 byl povýšen do hodnosti generálního polního vachtmistra (respektive generálmajora). Během dalších bojů v Uhrách dosáhl hodností polního podmaršála (1692) a polního zbrojmistra (1695). Poté se zúčastnil války proti Osmanské říši: po boku prince Evžena Savojského bojoval ve slavném vítězství u Zenty (1697).

Po vypuknutí válek o španělské dědictví odešel s Evženem Savojským do Itálie, zde se zúčastnil bitvy u Luzzary a následně převzal od roku 1703 velení a zabránil spojení Francouzů s Bavory. V roce 1704 dosáhl nejvyšší hodnosti polního maršála,^[3] ale kvůli neshodám s Viktorem Amadeem II. byl nahrazen polním maršálem Wirichem z Daunu.

V roce 1708 převzal velení nad jednotkami válčícími ve Španělsku a i přes minimální podporu vedl úspěšné bitvy. V roce 1710 vstoupil po úspěšných bojích v bitvách u Almenary a Zaragozy do Madridu. Po bitvě u Villaviciosa byl nucen ustoupit do Barcelony. Zde se stal katalánským vicekrálem a kvůli nedostatku podpory se nechal v roce 1713 převézt se zbytkem vojska na anglických lodích do Janova. Poté se vrátil do Vídně, kde během válek s Turky v letech 1716 až 1718 převzal za nepřítomnosti prince Evžena prezidentství dvorské vojenské rady. V aktivní službě zůstal formálně až do smrti jako viceprezident Dvorské válečné rady.

Hrabě Guido ze Starhembergu zemřel ve Vídni 7. března 1737 a byl pohřben v kostele Řádu německých rytířů, jehož byl velmistrem.