Gustav Schmoranz

Gustav Schmoranz (16. září 1858 Slatiňany^[1] – 21. prosince 1930 Praha^[2]) byl český divadelní režisér, výtvarník a ředitel Národního divadla v Praze.

Gustav Schmoranz
Gustav Schmoranz
Narození	16. září 1858 Slatiňany, Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	21. prosince 1930 (ve věku 72 let) Praha, Československo Československo
Místo pohřbení	Slatiňany
Alma mater	České vysoké učení technické v Praze
Povolání	režisér, architekt, scénograf, učitel, teatrolog, překladatel, divadelní režisér, výtvarník a vysokoškolský učitel
Rodiče	František Schmoranz starší
Příbuzní	František Schmoranz mladší, Jan Schmoranz a Josef Schmoranz (sourozenci)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Absolvoval Vysoké učení technické v Praze a stal se architektem. Studoval také na pařížské École des beaux-arts a později ve Vídni a v Londýně.^[3] Od roku 1887 byl profesorem Umělecko-průmyslové školy v Praze. Zajímal se o divadlo a psal články o divadle, např. do časopisů Lumír a Zlatá Praha. Po studijním pobytu v Káhiře napsal německy psané a jím ilustrované dílo o orientálním skle.^[3] V roce 1898 spolupracoval jako technický poradce se spolkem Máj a se spisovatelem a pozdějším režisérem Jaroslavem Kvapilem na založení Divadla Uranie, umístěného původně na pražském Výstavišti u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství ^[4]

Jako člen Společnosti Národního divadla, která převzala správu Národního divadla po Družstvu Národního divadla, se stal na období od května 1900 do dubna 1922 ředitelem Národního divadla v Praze. Do Národního divadla přivedl Jaroslava Kvapila a Karla Kovařovice, kteří pak v dalších letech formovali činohru a operu Národního divadla.^[5] V období jeho působení jako ředitele byla na scéně ND uváděna díla nových českých dramatiků, např. Fráni Šrámka, J. Mahena, V. Dyka a S. Loma.

Hrob rodiny Schmoranzů ve Slatiňanech

V Národním divadle vykonával rovněž funkci režiséra a jevištního výtvarníka. V roce 1918, po odchodu Jaroslava Kvapila, se stal i šéfem činohry. V dubnu 1920 bylo Národní divadlo převedeno pod zemskou správu a Schmoranz v roce 1922 opustil místo ředitele a jeho nástupcem se stal Jaroslav Šafařovič.^[6]

Režie, výběr

• 1910 – Jaroslav Kvapil: Princezna Pampeliška, Národní divadlo
• 1912 – Molière: Misantrop, Národní divadlo
• 1916 – F. X. Svoboda: Čekanky, Národní divadlo
• 1917 – Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně, Národní divadlo
• 1919 – Alois Jirásek: Jan Žižka, Národní divadlo
• 1920 – Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy (opera), Národní divadlo
• 1928 – Alois Jirásek: Lucerna, Národní divadlo

Scéna, výběr

• 1902 – Jaroslav Vrchlický: Soud lásky, Národní divadlo, režie Jaroslav Kvapil
• 1905 – Alois Jirásek: Lucerna, Národní divadlo, režie Jaroslav Kvapil
• 1905 – William Shakespeare: Hamlet, Národní divadlo, režie Jaroslav Kvapil (scéna spolu s Jaroslavem Kvapilem)
• 1909 – Ambroise Thomas: Mignon (opera), Národní divadlo, režie Adolf Krössing
• 1910 – Karel Kovařovic: Psohlavci (opera), Národní divadlo, režie Adolf Krössing
• 1912 – W. A. Mozart: Don Juan (opera), Národní divadlo, režie Robert Polák

Citát

„	Hřmotný zjev Gustava Schmoranze byl pravým opakem jeho dobrácké a někdy až prostomyslné povahy. Za mládí vznosný krasavec černé brady, jenž vypadal jako by nezkrotný dobyvatel ženských srdcí, byl Schmoranz už tenkrát jenom tím předobrým synem, bratrem a strýčkem, jímž zůstal do posledka, a se vším svým neobyčejným smyslem pro život rodinný nikdy si nedovedl a také nechtěl založit vlastní domácnost.	“
— Jaroslav Kvapil[7]