Herbert Masaryk

Herbert Masaryk

Narození	1. května 1880 Vídeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	15. března 1915 (ve věku 34 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí	tyfus
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Povolání	malíř
Rodiče	Tomáš Garrigue Masaryk a Charlotta Garrigue Masaryková
Manžel(ka)	Míla Slavíčková
Děti	Anna Masaryková Herbert Masaryk Herberta Masaryková
Příbuzní	Alice Masaryková (sestra) Jan Masaryk (bratr) Eleanor Masaryková (sestra) Olga Masaryková (sestra) Charlotta Kotíková (vnučka)
Ovlivněný	Hanuš Schwaiger (malíř)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Byl velmi talentovaný,^[3] zabýval se malířstvím, které studoval v Praze, ve Florencii (1900–1901) a v Antverpách (1901–1902). Přátelil se s malířem Antonínem Slavíčkem, pobýval rovněž s jeho rodinou v Kameničkách a po jeho smrti se v srpnu 1910 oženil s vdovou Bohumilou Slavíčkovou.^[4] Ve své tvorbě byl ovlivněn impresionismem, expresionismem, secesí i tvorbou Hanuše Schwaigra, autora známých portrétů rodičů T. G. Masaryka. Snažil se ale o svůj vlastní styl. V jeho tvorbě převažují díla portrétní a krajinářská.^[4]

Velmi známý je jeho velký autoportrét, „Chalupa u cesty“, „Mare Venezia“ a „Studie modrého odlesku“, tvořená v jihočeské Jindřiši.

Herbert Masaryk byl i dobrým hokejistou a hrál i za reprezentační mužstvo Čech (Josef Laufer: Padesát let v našem sportu).^[zdroj?] Masarykův syn Herbert patřil k hokejovým průkopníkům, podle pamětníků se coby hráč pražské Slavie zúčastnil v roce 1901 prvního doloženého utkání v ledním hokeji v Praze.

Roku 1905 nastoupil na vojnu, byl však propuštěn ze zdravotních důvodů, jako následek sportovních úrazů. Již na gymnáziu byl ve sportovním kroužku, pak hrál hokej za SK Slavia, také byl v kroužku šachovém, a vesloval za Blesk se svým dobrým přítelem, malířem Angelo Zeyerem. S ním se vydal za Antonínem Slavíčkem do Kameniček, aby čerpal zkušenosti v krajinářské tvorbě. Věnoval se též výchově Slavíčkových dětí, jimž se později stal nevlastním otcem.

Následný rok 1906 byl obdobím intenzívní práce na Slovensku. Obrazy jsou většinou ztraceny, známe je jen z fotografií, jako pastózně krátkými tahy širokého štětce malovanou „Zahradu z Bystričky“. Kameničky uchvátily Herberta i v roce 1907, aby poté téměř tři léta pobýval na belgickém mořském pobřeží. Odtamtud pochází „Plachetnice na vlnách (u majáku)“ z roku 1907. Tento obraz označil v roce 1935 Otakar Španiel při otevření výstavy za jedno z nejlepších moří, vytvořených českým malířem. Ztracený je pastózní nizozemský „Kanál se šesti plachetnicemi“ (1907) i pohled na písečné duny kolem zálivu („U moře“ 1908). Husté vrstvy barvy až emailově působící najdeme na „Plachetnici na zeleném moři“ z roku 1909, avšak obrazy moře z roku 1910 mají promyšlenou kompozici a velmi jemnou lahodnou barevnost, což Herbert dokonce zdůvodňuje v dopise svému otci v pojmu malířská odpovědnost (Plachetnice u mola 1910): „Člověk má už teď náladu na něco opravdového. Co jsem dosud dělal, dohromady nic neznamená, také to nemá ten opravdový obsahový grund, aby to byly ‚kousky zeměkoule‘ a předměty na ní, aby bylo vidět, o co vlastně běží a nebylo to mělké“. Maluje autoportrét v čepici „Masaryčce“.

V roce 1911 již maluje doma, portréty Jana Slavíčka, Jiřího Slavíčka, o rok později Evy Slavíčkové a sochaře Pero Pallaviciniho. Tvoří též zátiší „Se šálkem a květy“, „Krajinu s lesíkem“, „Zahradu v Dobrovského ulici“, „Zátiší se samovary“, celou řadu portrétů včetně Otty Gutfreunda, Otakara Španiela, matky, jeho ženy paní MMS (1914), „Kostelníka z Borové“, „Pohled z pahorku“ a „Pohled k Orlickým horám z Rybné“. Jeho poslední „Autoportrét“ (1912–3) je projevem vysoce kultivovaného realismu. K barevně výjimečným patří „Černý kocour (Matouš)“, „Zimní krajina se stromem“, „Zasněžená krajina“, „Borová v zimě“ a nenápadné „Zátiší s lékovkou a šálkem“. Poslední obraz, nedokončený, „Krajina na Vysočině s drobným motivem venkovského pohřbu“ se bohužel ztratil. Z počátku roku 1915 se mnoho obrazů nedochovalo.

Počátkem března 1915 se od haličských uprchlíků v Borové u Poličky nakazil skvrnitým tyfem.^[3] Aby před nemocí ochránil své děti, vrátil se do Prahy ke své matce Charlottě.^[5] Zemřel v Praze 15. března 1915.^[6] Pohřben byl v Praze, na Olšanském hřbitově.

Poslední soubornou výstavu jeho díla v Praze na Národní třídě (výstavní síň ÚLUV) uspořádalo Masarykovo demokratické hnutí v říjnu až prosinci 1993 a zahájil ji prezident Václav Havel (vernisáží 12. října) za přítomnosti obou dcer Herberta Masaryka, paní Herberty i doktorky Anny Masarykových, které též některé obrazy zapůjčily („David a Goliáš“ aj.). Navštívilo ji přes padesát tisíc zájemců o jeho dílo.

První jeho známé kresby pocházejí z roku 1894. Z přibližně 300 obrazů, které vytvořil v letech 1905–1915, jich je přes 100 nezvěstných, což souvisí zejména s dvojím exilem jeho starší sestry Alice Masarykové.

Výstavy k 100. výročí Masarykova úmrtí v březnu 2015 v rychnovské Orlické galerii se zúčastnila rovněž jeho vnučka Charlotta Kotíková, žijící v New Yorku.

Herbertu Masarykovi se z manželství s Bohumilou (tzv. paní „MMS“ – Mílou Masarykovou Slavíčkovou) narodily čtyři děti, jen dvě dcery se však dožily dospělosti. Za jeho života se narodila nejprve dvojčata, Anna (již otec často maloval mezi venkovskými dětmi v Rybné) a Herbert; chlapec však zemřel jako roční dítě. V lednu 1914 se páru narodil ještě syn Tomáš, který se nedožil ani tří měsíců – zemřel na těžký zápal plic.^[5] Druhorozenou dceru Herbertu už otec nepoznal, narodila se 6. července 1915.

Anna (1911–1996) zůstala bezdětná. Herberta (1915–1996) měla s Emanuelem Poche dceru Charlottu, vdanou Kotíkovou (* 1940), která se tak stala jediným potomkem TGM ve třetí generaci. Má (měla) dva syny, Tomase (* 1969) a Jana Jakuba (1972–2007). Jeho synové Armand (* 2005) a Taber Herbert (* 2006) jsou prapravnuky Herberta Masaryka a jedinými pokračovateli rodu.