Herbert von Karajan
rakouský dirigent, hudebník a šlechtic From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Herbert von Karajan, (5. dubna 1908, Salcburk – 16. července 1989, Anif, Rakousko) byl rakouský dirigent. Byl jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších dirigentů 20. století a byl dominantní postavou v evropské klasické hudbě od roku 1960 až do své smrti.[1] Pracoval s mnoha prestižními symfonickými orchestry – 35 let byl dirigentem Berlínských filharmoniků, působil při významných operních domech a publikoval řadu nahrávek klasické hudby. Aranžoval také hymnu Evropské unie.
Remove ads
Původ
Karajanové byli rodem řeckého[2][3][4][5][6][7] nebo arumunského[8] původu. Jeho prapradědeček Georg Karajan (Georgios Karajánnis, řecky Γεώργιος Καραγιάννης) se narodil v Kozani, provincii Západní Makedonie, v Řecku (osmanská provincie Rumélie) v roce 1767 přesídlil Vídně a následně do Saské Kamenice (Chemnitzu) v Saském kurfiřtství.[9] On a jeho bratr se podíleli na založení saského textilního průmyslu, a oba byli za své služby Fridrichem Augustem I. dne 1. června 1792 povýšeni do šlechtického stavu. Tak se dostala předpona von do příjmení. Z příjmení Karajánnis se stal Karajan.[10] Ačkoli tradiční životopisy připisují srbský nebo jednoduše slovanský původ jeho matky,[11] tak Karajanovi předkové z matčiny strany, přes jeho dědečka, který se narodil ve vesnici Mojstrana v Kraňsku (dnešním Slovinsku), byli Slovinci.[10][11][12] Přes tuto linii byl Karajan příbuzný s rakouským skladatelem slovinského původu Hugo Wolfem.[13] Je pravděpodobné, že Karajan trochu hovořil slovinsky.[10][11]
Remove ads
Raná léta

Narodil se v Salcburku v tehdejším Rakousku-Uhersku jako Heribert Ritter von Karajan.[14] Otec byl chirurg a podporoval své dva syny v lásce k hudbě. Herbert byl zázračným dítětem ve hře na klavír, už ve čtyřech letech vystoupil na veřejnosti s Mozartovou skladbou.[15][16] Od roku 1916 do 1926 studoval na Mozarteu v Salcburku, kde ho učitel přesvědčil, aby se soustředil na dirigentství. Na otcovo přání začal studovat techniku ve Vídni, ale brzy přešel na Akademii hudby a dramatického umění. Jeho učitelem byl slavný dirigent Franz Schalk.[16]
Remove ads
Kariéra
V roce 1929 dirigoval operu Salome ve Festspielhausu v Salcburku a v letech 1929–1934 pracoval jako první kapelník v Městském divadle v Ulmu. V roce 1933 Karajan debutoval jako dirigent na festivalu v Salcburku s Walpurgisnacht Scene v produkci Fausta Maxe Reinhardta. V témže roce také Karajan vstoupil do nacistické strany. Pro tento čin byl později kritizován.[1]
V roce 1934 v Salcburku Karajan poprvé dirigoval Vídeňskou filharmonii. V letech 1934–1941 byl angažován jako dirigent operních a symfonických koncertů v divadle v Cáchách.[16]
Pro Karajanovu uměleckou kariéru byl významným mezníkem jeho jmenování nejmladším generálním hudebním ředitelem (Generalmusikdirektor) v Německu v roce 1935. Jako hostující dirigent pak vystupoval v Bukurešti, Bruselu, Stockholmu, Amsterdamu či Paříži.[17][18] V roce 1937 Karajan debutoval s Berlínskou filharmonií a Berlínskou státní operou, kdy dirigoval Beethovenova Fidelia. Později zažil velký úspěch v německé Státní opeře s Wagnerovou operou Tristan a Isolda. V roce 1938 byl v Berlíně jeho výkon kritiky oceněn jako das Wunder Karajan (zázrak Karajan). Kritika prohlašovala, že Karajanův „úspěch s Wagnerovým náročným dílem Tristan a Isolda jej staví vedle Furtwänglera a Victora de Sabata mezi největší operní dirigenty tehdejšího Německa".[19] Ve stejném roce Karajan podepsal smlouvu s Deutsche Grammophon, kde pak nahrál první z mnoha nahrávek, předehru ke Kouzelné flétně v čele Staatskapelle Berlin.
Dne 26. července 1938 se oženil s operetní zpěvačkou Elmy Holgerloef, s níž se později, v roce 1942, rozvedl.
Dne 22. října 1942 se Karajan oženil s Annou Maria „Anitou" Sauestovou, rozenou Gütermannovou, dcerou známého výrobce přízí pro šicí stroje. Měla židovského dědečka, proto byla považována za Vierteljüdin (čtvrtinová Židovka). V roce 1944, Karajan podle své vlastní zprávy[zdroj?] ztrácí přízeň nacistického vedení, nicméně dirigoval koncerty ve válečném Berlíně ještě 18. února 1945. Krátce nato v závěrečných fázích války uprchl s Anitou do Milána. Přestěhovat jim pomohl Victor de Sabata.[20][21] Karajan a Anita se rozvedli v roce 1958.
Členství v nacistické straně
Karajan vstoupil do nacistické strany v Salcburku 8. dubna 1933, jeho členské číslo bylo 1 607 525. V červnu 1933 byla rakouskou vládou nacistická strana zakázána. Nicméně Karajanovo členství bylo platné až do roku 1939. V tomto roce, už po připojení Rakouska k Německé říši z roku 1938, byli někdejší rakouští členové ověřeni úřady (německé) nacistické strany. Členství Karajana bylo prohlášeno za neplatné, ale jeho vstup do strany byl zpětně určen ke dni 1. května 1933 v Ulmu s členským číslem 3 430 914.[22][23][24]
Britský muzikolog a kritik Richard Osborne k tomu uvádí:
Jaká jsou fakta? Za prvé, i když Karajan byl nominován na členství v dosud nezakázané straně v Salcburku v dubnu 1933, nevyzvedl si svou kartu ani ji nepodepsal ani neplatil členské příspěvky, i když samotná registrace (č. 1607525) se dostala do záznamů a objevuje se poté v mnoha memorandech a dotazech. Za druhé, nemohl vstoupit do strany 1. 5. 1933 přes jasný důkaz o opaku. V první řadě členské číslo 3 430 914 je příliš vysoké na to, aby patřilo k tomuto datu. Nejvyšší číslo vydané před pozastavením členství, které trvalo od května 1933 do března 1937, bylo 3 262 698. Nicméně během pozastavení byly různým funkcionářům, diplomatům a dalším vydány karty nesoucí označení NG nebo Nachgereichte. Tyto karty byly podle konvence zpětně datovány k datu pozastavení, tj. 1. květnu 1933. Členství Karajana v Cáchách byla NG karta a její číslo je v souladu se sérií vydanou v roce 1935, rok kdy Karajan byl vždy označen jako ten, ve kterém byl požádán, aby vstoupil do strany.[25]
Karajanova pracovní vytíženost se zvýšila mezi lety 1933 a 1945, což vedlo ke spekulacím, že vstoupil do nacistické strany výhradně kvůli postupu v hudební kariéře. Kritici jako Jim Svejda[zdroj?] poukazují na to, že další významní dirigenti jako Arturo Toscanini, Otto Klemperer, Erich Kleiber a Fritz Busch v té době z fašistické Evropy uprchli. Avšak Richard Osborne poznamenává, že bylo mnoho významných dirigentů, kteří v Německu v průběhu válečných let pokračovali v práci, jako Wilhelm Furtwängler, Ernest Ansermet, Carl Schuricht, Karl Böhm, Hans Knappertsbusch, Clemens Krauss či Karl Elmendorff. Karajan byl jedním z nejmladších, a tedy z toho ve své kariéře měl nejmenší výhodu.[26] Karajanovi bylo umožněno dirigovat různé orchestry a mohl volně cestovat, a to dokonce i do Nizozemska, kde v roce 1943 dirigoval a nahrával s Concertgebouw Orchestra.[27]
Karajan byl dne 18. března 1946 propuštěn rakouskou denacifikační zkušební komisí a krátce poté pokračoval ve své dirigentské kariéře.[28] V poválečných letech byl Karajan pro své členství v NSDAP přijímán v demokratickém světě s nedůvěrou. Impulsem pro změnu názoru bylo přátelské gesto jeho kolegy, židovského dirigenta Bruno Waltera, který byl pronásledován nacisty. Podal veřejně Karajanovi ruku a pronesl slova o porozumění.[16]

Poválečné roky
V roce 1946 měl Karajan svůj první poválečný koncert ve Vídni s Vídeňskou filharmonií, avšak dostal zákaz dalšího dirigování sovětskými okupačními úřady kvůli své nacistické stranické příslušnosti.[16] Toho léta se anonymně zúčastnil Salcburského festivalu.
Dne 28. října 1947 měl Karajan svůj první veřejný koncert po zrušení zákazu dirigování. S Vídeňskou filharmonií a Gesellschaft der Musikfreunde, ve Vídni pro gramofon nahrál Brahmsovo Německé requiem.[29]
V roce 1949 se Karajan stal uměleckým ředitelem vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). Také dirigoval v milánské La Scale. Jeho nejvýznamnější aktivitou v této době bylo nahrávání s nově vzniklým souborem Philharmonia Orchestra v Londýně, pomohl mu stát se jedním z nejlepších světových orchestrů. V tomto roce také začala Karajanova celoživotní účast na Lucernském festivalu.[30]
V roce 1951 a 1952 dirigoval ve Festivalovém divadle v Bayreuthu.
V roce 1955 byl jmenován doživotním hudebním ředitelem Berlínské filharmonie jako nástupce Wilhelma Furtwänglera. Vytvořil z ní těleso světového věhlasu. S Berlínskou filharmonií natočil za třicet let více než 300 gramofonových desek, vystupovali v televizních pořadech i filmu. Za Karajanovy éry vznikla i současná budova Berlínské filharmonie, v jejímž hlavním sálu byli posluchači poprvé rozmístěni kolem celého orchestru. Byl špičkový hudebník i manažer s intenzivním zájmem o nahrávání, film a televizi. Byl velmi ambiciózní a měl silně vyvinutý smysl pro sebepropagaci. Jeho komerční aktivity a autoritativní způsob řízení vyvolávaly konflikty se zaměstnanci a hudebníky. Tento problém ho provázel celý život. V roce 1964 po neshodách rezignoval na funkci šéfa Státní opery ve Vídni.[31] V roce 1984 se proti němu postavil celý orchestr Berlínských filharmoniků.[16]
V letech 1957 až 1964 byl uměleckým ředitelem Vídeňské státní opery. Karajan byl úzce spojen s Vídeňskou filharmonií a Salcburským festivalem, kde založil velikonoční festival, který měl zůstat svázán s hudebním ředitelem Berlínské filharmonie i po konci jeho funkčního období.[32] Byl zaměřen především na operní tvorbu vysoké umělecké úrovně.
Dne 6. října 1958 se oženil se svou třetí ženou, francouzskou modelkou Eliette Mouretovou. Manželé se stali rodiči dvou dcer, Isabely (* 1960) a Arabely (* 1964). Manželka byla Karajanovou společnicí i v jeho obchodním podnikání prostřednictvím společnosti Telemondial. Karajan miloval rychlá luxusní auta Porsche, vlastnil soukromé letadlo Cessna a Falcon 10, plachetnici Halisara 6 a vily v Anifu u Salcburku, Svatém Mořici a Saint Tropez. Měl licenci soukromého pilota a často sám létal.[16]
Umělecká činnost
Existuje široká shoda, že Karajan měl zvláštní dar pro vytěžení krásných zvuků z orchestru. Stanoviska se liší o výši estetického zakončení, na které „Karajanův zvuk“ aplikujeme. Americký kritik Harvey Sachs kritizoval přístup Karajana takto:
Zdá se, že Karajan si pro všechny účely vybral všestranný, vysoce rafinovaný, lakovaný, vykalkulovaný smyslný zvuk, který mohl být se stylistickými úpravami, které sám považoval za vhodné, aplikován na Bacha a Pucciniho, Mozarta a Mahlera, Beethovena a Wagnera, Schumanna a Stravinského. .. mnoho z jeho vystoupení mělo prefabrikované, umělé kvality, které Toscanini, Furtwängler a jiní nikdy nedosáhli ... většina Karajanových nahrávek je přehnaně leštěná, jde o jakýsi zvukový protějšek k filmům a fotografiím Leni Riefenstahlové.[zdroj?]
Komentátor Jim Svejda a další nicméně argumentují, že Karajan před rokem 1970 nezní tak leštěně, jak má údajně znít v pozdějším období.[33]
Dvě recenze z publikace Penguin Guide to Compact Discs to ilustrují:
- Pokud jde o nahrávku Wagnerova Tristana a Isoldy, kanonického romantického díla, autoři Penguina napsali: "Karajanovo smyslné představení Wagnerova mistrovského díla, mazlivě krásné a skvěle rafinovaně hrané Berlínskými filharmoniky".[34]
- O Karajanově nahrávce Haydnovy „Pařížské“ symfonie, titíž autoři napsali, že to je „Haydnův big-band s pomstou ... Je samozřejmé, že kvalita orchestrální hry je vynikající. Nicméně jsou tam těžkopádné (popisy), které jsou bližší k imperiálnímu Berlínu než k Paříži ... menuety jsou opravdu velmi pomalé ... Tyto výkony jsou příliš nezajímavé a přitom chtějí milostivě být z celého srdce doporučovány.“[35][36]
Stejný Penguin Guide přesto vysekl nejvyšší poklonu Karajanovým nahrávkám obou Haydnových oratorií, Stvoření světa (Die Schöpfung) i Roční období (Die Jahreszeiten). Americký muzikolog HC Robbins Landon, který se Haydnem zabýval a který psal poznámky pro Karajanovo nahrávání Haydnových 12 londýnských symfonií, uvádí, že Karajanovy nahrávky patří mezi nejlepší, které zná.[zdroj?]
Karajan dával z hudebních děl 20. století velkou přednost provádění a nahrávání kompozic vzniklých před rokem 1945 takových skladatelů jako je Mahler, Schönberg, Berg, Webern, Bartók, Sibelius, Richard Strauss, Puccini, Pizzeti, Honegger, Prokofjev, Debussy, Ravel, Hindemith, Hans Werner Henze, Nielsen a Stravinskij. V roce 1959 uvedl s Berlínskou filharmonií Henzovu Sonata per Archii (1958). Karajan také dvakrát nahrál Šostakovičovu Desátou symfonii (1953) a v roce 1973 premiéroval s WDR Sinfonieorchester Köln (Rozhlasový symfonický orchestru v Kolíně nad Rýnem) operu De temporum fine comoedia Carla Orffa. John Rockwell z deníku New York Times v roce 1989 napsal: „Měl zvláštní dar pro Wagnera a především pro Brucknera, jehož hudbu dirigoval se suverénním vedením a vznešeným citem.“[1]
V rozhovoru s německou televizní společností ZDF Karajan v roce 1983 uvedl, že kdyby byl skladatelem místo dirigentem, tak by jeho hudba zněla podobně jako Šostakovičova, skladatele, se který identifikoval na několika úrovních,[zdroj?] a se kterým se potkal během turné s Berlínskou filharmonií, které vrcholilo v Moskvě v květnu 1969.[zdroj?]
Jeho koncerty po celém světě přitahovaly pozornost posluchačů, patřil mezi legendy klasické hudby. Nejvýraznějším znakem Karajanovy interpretace byla přirozenost.[37] Svým osobitým a niterným přístupem k interpretaci skladeb zvyšoval jejich dojem na posluchače, což se projevovalo zvláště v pozdním věku. Přesně propracovával všechny detaily, které pak spojil do jednolitého celku interpretujícího skladatelovu hudbu i jeho myšlenky. Jako dirigent se snažil o dokonalý zvuk orchestru a na tom se do značné míry podílela jeho technika. Orchestr řídil téměř stále se zavřenýma očima, pohroužený do hudby. Přinutil hráče k absolutnímu soustředění ještě než zvedl taktovku. Dokázal hráče přimět, aby přesně interpretovali jeho pokyny. Měl smysl pro tempo a rytmus, držel se tradičních zvyklostí, neexperimentoval v oblasti temp.[37]
Jeho styl a tzv. Karajanův zvuk měl příznivce i odpůrce mezi hudebními kritiky. Někdy mu bylo vytýkáno, že se svým pojetím skladby stavěl orchestru do cesty a nevystihl přesně skladatelův záměr. Karajan byl známým interpretem prakticky všech žánrů klasického repertoáru, od baroka až po dvacáté století. Nejbližší mu však byla hudba Antona Brucknera a Jeana Sibelia. Často dirigoval operní představení, především díla Richarda Wagnera, Giuseppe Verdiho, Richarda Strausse a Giacoma Pucciniho.
Remove ads
Závěr života


Karajan pokračoval v dirigování a nahrávání po celém světě a to zejména s Berlínskou filharmonií a Vídeňskými filharmoniky. V Praze vystoupil poprvé s Vídeňskými filharmoniky roku 1963 na pozvání festivalu Pražské jaro dva týdny po jeho oficiálním skončení. V regulérním festivalovém programu se představil o tři roky později s Berlínskými filharmoniky, kteří tehdy v Praze vystoupili poprvé od druhé světové války. Další koncerty se konaly v letech 1969 a 1976.[38][39] V roce 1971 dirigoval Českou filharmonii v Salcburku.[16]
V pozdějších letech Karajan trpěl srdečními problémy a problémy se zády, musel se podrobit operaci páteře. Stále více se dostával do konfliktu se svým orchestrem pro své tendence k všekontrolujícímu až diktátorskému stylu dirigování. Karajan oficiálně odešel do výslužby z vedení Berlínské filharmonie, ale přitom těsně před smrtí prováděl zkoušky Verdiho Maškarního plesu pro každoroční Salcburský hudební festival.[16]
Zemřel na selhání srdce ve svém domě v Anifu[1] dne 16. července 1989 ve věku 81 let a byl pohřben na tamním hřbitově.
Praktikující zenový buddhista Karajan silně věřil v reinkarnaci a řekl, že by chtěl být znovuzrozen jako orel, aby mohl stoupat nad své milované Alpy.[1]
Remove ads
Reprodukční umění
Karajan zaujímal přední místo v počtu vydaných desek s klasickou hudbou. Uvědomoval si marketingový význam reprodukčního umění v moderní době. Řadí se mezi nejvíce prodávané interprety klasické hudby. Během kariéry natočil asi 900 gramofonových desek, které vyšly v nákladu přes 200 miliónů kusů. Snažil se dosáhnout co nejvěrnějšího zvukového obrazu reprodukované hudby. Usiloval o co nejdokonalejší, čistý zvuk, ovšem některé nahrávky působí poněkud uměle, bez živosti a bezprostřednosti. Znalci nejvíce oceňují záznamy z předválečného období.[37][39]
Zvukové záznamy pořizoval Karajan už od třicátých let 20. století. Po válce, kdy měl zakázány živé koncerty, mu nahrávání gramofonových desek pomohlo v jeho kariéře. Vznikla řada vynikajících nahrávek nejen orchestrálních děl, ale také komplety celých oper, např. Carmen, která v roce 1964 získala cenu Grammy.[39]
Karajan se zajímal také o nové nahrávací technologie a zvukové nosiče. Nahrávka Alpské symfonie v provedení Berlínské filharmonie u společnosti Deutsche Grammophon z roku 1981 se stala prvním dílem, které kdy bylo vydáno na kompaktním disku. V posledních letech svého života vytvořil řadu digitálních záznamů, například devět symfonií Ludwiga van Beethovena (1984).
Počáteční nedůvěra k filmovému záznamu hudby se vytratila a Karajan začal zpracovávat operní představení do filmové podoby na videokazety. Za tím účelem založil v roce 1982 společnost Telemondial, což mu umožnilo uplatnit při realizaci snímku vlastní představy.[39]
Remove ads
Ocenění a vyznamenání

Karajan byl příjemcem mnoha vyznamenání a ocenění. Dne 17. května 1960 se stal velkodůstojníkem Řádu zásluh o Italskou republiku[40] a v roce 1961 získal rakouský čestný odznak Za vědu a umění [zdroj?]. Získal také velký záslužný kříž (Grosses Bundesverdienstkreuz) Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo.
V roce 1977 mu byla udělena hudební cena Ernsta Siemense. Dne 21. června 1978 obdržel čestný titul Doctor of Music na Oxfordské univerzitě[41]. Byl poctěn "Medaille de Vermeil" na Académie française v Paříži, zlatou medaili Královské filharmonické společnosti v Londýně, olympijskou cenou Onassisovy nadace v Aténách a Mezinárodní hudební cenou od UNESCO. Získal dvě Gramophone Award za nahrávky Mahlerovy Deváté symfonie a kompletní nahrávku Parsifala v roce 1981. V roce 1984 přijal čestný prsten od německé nadace Eduard-Rhein-Stiftung.[42] V roce 2002 byla na jeho počest založena Hudební cena Herberta von Karajana. V roce 2003 se stala prvním držitelkou tohoto ocenění stala německá houslistka Anne-Sophie Mutter, která debutovala s Karajanem v roce 1977.[43] Byl zvolen do Gramofonové Síně slávy v roce 2012.[44] Od UNESCO získal Picassovu medaili.
Od roku 1997 se na jeho počest v Baden-Badenském festivalovém divadle koná "Herbert von Karajanův svatodušní festival".
Karajan je čestným občanem Salcburku (1968), Berlína (1973) a Vídně (1978).
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads