Ivan Pfaff

Ivan Pfaff (6. června 1925 – 28. června 2014) byl německý historik, publicista a spisovatel českého původu.

Prof. Dr. Ivan Pfaff
Narození	6. června 1925 Praha
Úmrtí	28. června 2014 (ve věku 89 let) Heidelberg
Alma mater	Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Povolání	spisovatel, historik, archivář, knihovník a redaktor
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Život

Vystudoval na pražské a brněnské Filozofické fakultě historii a anglistiku. Po studiu pracoval v regionálních muzeích. Od října 1946 do února 1948 přispíval do tehdejších Lidovek (Svobodné noviny), v šedesátých letech do časopisů jako (Literární noviny, Kulturní noviny, Student, Orientace, Kulturní tvorba, Tvar.

Na přelomu let 1967 a 1968 byl necelého půl roku vězněn StB. Podle svědectví Bohumila Doležala se Ivan Pfaff v roce 1965 na sekretariátu Svazu čs. spisovatelů „zmocnil“ podpisových archů pod protestní peticí proti zákazu časopisu Tvář, „připsal k nim vlastní ohnivou výzvu proti komunistickému útlaku v Československu a vše poslal nic netušícímu Pavlu Tigridovi. Výzvě se dostalo na Západě velké publicity a začala se jí okamžitě zabývat StB. Ta poměrně rychle zjistila vznik pseudoiniciativy i jejího konstruktéra a pana Pfaffa zavřeli, až zčernal.“^[1]

Po srpnu 1968 odešel do NSR, kde zprvu pracoval jako vědecký stipendista různých nadací (1969–1996). Přispíval do FAZ, NZZ. Přispíval také do Tigridova pařížského Svědectví a Pelikánových římských Listů, do čtvrtletníku Proměny vydávaného v New Yorku (členem redakční rady v letech 1971–1976); zařazen do římských Studií (dvojčíslo 43–44 s titulem Básníci ve stínu šibenice).

V 80. letech pod krycím jménem „Erba“ za finanční odměnu spolupracoval se Státní bezpečností, které poskytoval informace o činnosti československého exilu zejména v Německu a Rakousku a byl využíván v diskreditačních akcích pro vyvolání vnitřních sporů uvnitř exilové ČSSD. Byl hodnocen jako spolehlivý a výkonný agent.^[2][3][4][5]

Od roku 1990 jeho články zveřejňovala také česká periodika jako Ateliér, Tvar, Svobodný zítřek, Sešity, Lidovky.

V devadesátých letech vstoupil do diskuse o roli Edvarda Beneše při poválečném vyhnání Němců. Byl částečně kritizován za některé – na historika emocionální – příspěvky, snažící se Benešův nacionalismus obhajovat. Na druhou stranu kritizoval jeho prosovětské „vazalství“.

Roku 1992 v Praze habilitoval, zemřel v Heidelbergu 28. června 2014.

Citát

• „Nebyl to Stalin, ale jeho český host [Edvard Beneš], který v prosinci 1943 definoval vztahy obou zemí jako vazalství Československa … Sovětsko-československá smlouva otevřela Sovětskému svazu dveře do střední Evropy, dávno před průnikem Rudé armády do tohoto prostoru.“
  v německém originále: „Es war nicht Stalin, sondern sein tschechischer Gast, der im Dezember 1943 die gegenseitigen Beziehungen beider Länder als Vasallentum der Tschechoslowakei definierte … Der Vertrag öffnete der Sowjetunion eine Tür nach Mitteleuropa, lange vor dem Durchbruch der Roten Armee in diesem Raum.“ (FAZ, 12. 12. 1993)