Jan Gebauer

Jan Gebauer (8. října 1838 Úbislavice^[2] – 25. května 1907 Praha^[3]) byl významný český bohemista, ve své době přední český vědec a dodnes jeden z nejuznávanějších českých jazykovědců. Jeho vědecká práce byla výrazně ovlivněna pozitivismem, byl představitelem tzv. mladogramatismu, který se zabýval zkoumáním jazyka toliko z hlediska diachronního. Zpracoval příručku Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů (1902), předchůdce dnešních Pravidel českého pravopisu.

Jan Gebauer
Narození	8. října 1838 Úbislavice Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	25. května 1907 (ve věku 68 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Vinohradský hřbitov
Povolání	jazykovědec, pedagog, překladatel, vysokoškolský učitel, novinář, politik, filolog, učitel, literární historik a historik umění
Alma mater	Univerzita Karlova
Témata	lingvistika
Děti	Marie Gebauerová Jan Gebauer[1]
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrob Jana Gebauera na Vinohradském hřbitově v Praze

Život a dílo

Jan Gebauer se narodil v malé osadě Úbislavice v Podkrkonoší do chudých poměrů.^[2] Na přímluvu místního faráře dostal nadaný chlapec možnost studovat na gymnáziu v Jičíně. Po maturitě nejdříve studoval teologii, studium však nedokončil a namísto toho se zapsal ke studiu filozofie na pražské univerzitě. Po celou dobu studií trpěl stálým nedostatkem peněz.

Po ukončení studií začal pracovat jako pedagog – nejprve v Praze, později v Pardubicích a nakonec opět v Praze (gymnázium v Ječné, 1871–1880). V roce 1872 získal doktorát filosofie a v roce 1873 se habilitoval jako docent češtiny na pražské univerzitě. Roku 1880 byl jmenován mimořádným profesorem a pověřen výkonem funkce prvního ředitele semináře pro slovanskou filologii,^[4] o rok později profesorem řádným. V letech 1890–1891 byl děkanem FF UK,^[4] v období 1899–1900 rektorem pražské univerzity.^[5]

Jeho zásluhy ve vědních oborech slovanská filologie a literární historie byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk (mimořádným členem se stal 10. května 1876, řádným od 6. června 1883), 20. dubna 1890 jej císař jmenoval řádným členem České akademie věd a umění.^[6] Byl také členem akademií polské a ruské,^[5] Jednoty českých filologů, působil v redakci Listů filologických (1874–1904), do Riegrova slovníku naučného přispěl řadou hesel týkajících se slovanské jazykovědy a literární historie.^[7]

Spolu s T. G. Masarykem a Jaroslavem Gollem měl největší zásluhu na prokázání nepravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, ačkoli byl zpočátku jejich zastáncem^[8]. Několik let poctivě bádal nad rukopisy, než z hlediska jazykového dokázal, že se jedná o padělek. Přitom byl tiskem napadán, že je zrádcem národa.

Zemřel roku 1907 a byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Jeho dcera Helena se stala manželkou profesora brněnské techniky Vladimíra Lista, Ludmila Eva se provdala za Josefa Schiezsla, vedoucího politického odboru kanceláře prezidenta Masaryka.

Dílo

• Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském (1888)
• Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské – díl I. Nauka o slově, díl. II Skladba (1890)
• Krátká mluvnice česká pro 1. třídy škol středních (1891)
• Historická mluvnice jazyka českého – díl I. Hláskosloví (1894), díl III. Tvarosloví 1. Skloňování (1896), 2. Časování (1898), díl IV. Skladba (1929, k vydání upravil František Trávníček)
• Slovník staročeský, díl I. A–J (1903) (on-line) a díl II. K–netbalivost, díl dokončen Emilem Smetánkou (1904–1913)