Jan Petr
český lingvista From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Jan Petr (23. září 1931 Praha – 13. prosince 1989 Praha) byl český lingvista, profesor srovnávací slovanské jazykovědy a vedoucí katedry slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ředitel Ústavu pro jazyk český, člen-korespondent Československé akademie věd.
Remove ads
Život
Jan Petr se narodil 23. září 1931[1] v Praze.[2] V roce 1950 začal studovat na Univerzitě Karlově obory sorabistika a polonistika. V letech 1952—1955 pokračoval v polonistických studiích nejprve na Varšavské univerzitě a poté na Jagellonské univerzitě v Krakově.[2] Tam také získal titul magistra filozofie na základě práce o polském zájmenu každý ve vývoji a nářečích polštiny[3] (Zaimek każdy w historii i dialektach języka polskiego, Wrocław 1957).
Jeho další život byl spjat s katedrou slavistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zde získal v roce 1962 hodnost kandidáta filologických věd (CSc.) na základě disertační práce o přídavných jménech v polštině. V roce 1966 se habilitoval prací s obdobnou tematikou (Niezłożone formy przymiotników w historii i dialektach języka polskiego, Wrocław 1969).[4] V roce 1968 byl ustanoven docentem pro západoslovanské jazyky a sorabistiku. Od roku 1971 vedl katedru slavistiky FF UK. V roce 1980 dosáhl hodnosti doktora věd (DrSc.) a o rok později byl jmenován profesorem pro obor srovnávací slovanská jazykověda (1981).[2]
Koncem sedmdesátých let začal působit v Československé akademii věd, kam se postupně přesouvalo těžiště jeho práce. V roce 1978 byl pověřen vedením Ústavu pro jazyk český,[4][3] poté byl zvolen členem-korespondentem ČSAV (1984)[1] a od roku 1987 byl členem jejího prezídia.
Za svoji vědeckou činnost byl mnohokrát oceněn v Československu i v zahraniční. Obdržel Státní cenu NDR J. B. Ćišinského (1989), v roce 1988 mu byl udělen čestný doktorát Sofijské univerzity Klimenta Ochridského. Československá akademie věd mu udělila Zlatou plaketu J. Dobrovského.[2]
Profesor Petr byl přesvědčený marxista. Po listopadové revoluci spáchal dne 13. prosince 1989[2] sebevraždu.[5]
Remove ads
Dílo
Petrova bibliografie je svým rozsahem i šíří záběru udivující; zahrnuje studie o polštině, slovinštině, bulharštině, baltských jazycích, práce ze srovnávací slavistiky, slovanské dialektologie, staroslověnštiny, z dějin slovanských jazyků i z dějin slavistického bádání.[3] Věnoval se hlavně otázkám polské a lužickosrbské filologie. V posledním desetiletí svého života projevoval velký zájem o bulharistiku, především o její dějiny.[2] Je autorem více než 500 odborných prací se slavistickou tematikou.
Z jeho pedagogické činnosti vyplynulo i autorství nebo spoluautorství řady učebnic. Napsal například skripta Základy slovinštiny (1971) a spolu s Albínou Lipovec Učebnici slovinštiny (1976).
Zabýval se též filozofickými kořeny marxistické jazykovědy. Shromáždil všechny odkazy k jazykové problematice obsažené v dílech Marxových, Engelsových a Leninových (Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Praha 1977). Na základě tohoto materiálu a další literatury pak napsal knihu Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse (Praha 1980).[3] Usiloval o zavedení marxistické metodologie do jazykovědy.[4]
V roce 1980 se stal vedoucím redaktorem časopisu Naše řeč. Publikoval v něm řadu hodnotných článků, například z dějin české jazykovědy.[3] Přispíval i do univerzitních řad Slavica Pragensia a Práce z dějm slavistiky; některé svazky také redigoval.[2] V letech 1986–1987 vyšly tři svazky akademické Mluvnice češtiny, kterou zpracoval kolektiv pracovníků Ústavu pro jazyk český a pracovníků vysokoškolských lingvistických kateder. Profesor Petr byl vedoucím autorského kolektivu a do druhého svazku (Tvarosloví, 1986) napsal kapitoly o přídavných jménech, příslovcích a o slovesném vidu.[6]
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads