Josef Vohryzek

Josef Vohryzek (17. května 1926 Praha – 28. srpna 1998 Praha) byl český redaktor, literární kritik, prozaik a překladatel (především ze švédštiny).^[1]

Josef Vohryzek
Člen Rady České tiskové kanceláře
Ve funkci: 15. dubna 1993 – 15. dubna 1998
Stranická příslušnost
Členství	KSČ (do 1959)
Narození	17. května 1926 Praha Československo Československo
Úmrtí	28. srpna 1998 (ve věku 72 let) Praha Česko Česko
Národnost	česká
Alma mater	Univerzita Karlova v Praze
Profese	redaktor, literární kritik, překladatel, prozaik
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Vohryzek
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Život

Pocházel z rodiny pražského židovského advokáta. Od roku 1937 studoval na Reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze. Rodiče, kteří později zahynuli v nacistickém sběrném táboře, jej roku 1940 poslali do Švédska, čímž jej zachránili před transportem. Roku 1950 se vrátil zpět do Československa a roku 1951, po absolvování ročního Státního kurzu pro přípravu pracujících na vysokou školu, zakončeného maturitou, začal studovat češtinu a literární vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium úspěšně ukončil roku 1956, pak byl do roku 1957 redaktorem nakladatelství Československý spisovatel a následně odborným pracovníkem Ústavu pro českou literaturu ČSAV.^[2]

Díky svým příspěvkům do měsíčníku Svazu československých spisovatelů Květen, které zpochybňovaly komunistickou ideologizaci umění, se brzy stal jednou z vůdčích osobností tohoto časopisu. Když byl časopis roku 1959 po ostré ideologické kritice Ladislava Štolla zakázán, byl Vohryzek vyloučen z KSČ a musel opustit svou práci v Ústavu.^[3] Živil se jako překladatel a externí překladatel Československého rozhlasu a v letech 1964–1970 byl opět redaktorem nakladatelství Československý spisovatel, ale pouze na poloviční úvazek.^[2] V době normalizace pracoval jako dělník a své překlady publikoval pod propůjčenými jmény. Patřil k zakládajícím členům Charty 77 a roku 1987 byl jedním z jejích mluvčích. Naplno se k literární kritice vrátil až po roce 1989 (přispíval zejména v časopisech Respekt a Revolver Revue).^[1]

Dílo

Jako kritik se zabýval především současnou českou prózou. Publikovat začal roku 1952 v Lidových novinách, později hlavně v časopise Květen a v Literárních novinách. Jako první popsal skutečnost, že nejhodnotnější díla první poloviny padesátých let vznikala mimo oficiální publikovanou literaturu a v zásadním rozporu s ní. Po nuceném odmlčení publikoval další práce až v polovině 60. let. Roku 1961 mu vyšla časopisecky próza Návrat a roku 1964 v nakladatelství Mladá fronta próza Chodec. V samizdatu vydal prózy Barbar ve Švédsku (1972) a Velká dáma (1976). V letech 1981– 1985 redigoval samizdatový časopis Kritický sborník. Roku 1986 vydal Jan Lopatka v samizdatové edici Expedice jeho texty pod názvem Kniha Josefova (roku 1995 vyšlo rozšířené vydání pod názvem Literární kritiky).^[2] V Revolver Revue vyšly roku 1995 jeho prózy Návrat, Chodec a Velká dáma a roku 2000 autobiografie Mám dojem, že už mi vůbec nepřibývá let.^[4]

Překládal hlavně ze švédštiny (zaměřoval se na moderní prozaickou tvorbu) a okrajově z norštiny (Wergeland, Ibsen). Řadu překladů doprovodil předmluvami či doslovy.^[5]

Bibliografie

Vlastní práce

• Návrat (1961), experimentální próza, časopisecky v týdeníku Kultura
• Chodec (1964), experimentální próza ovlivněná postupy tzv. nového románu. Blíže neurčený hrdina se vrací do jakéhosi přístavu, prochází jím a bez navázání kontaktu se setkává s lidmi, které kdysi znal.
• Barbar ve Švédsku (1972), samizdat, experimentální próza.
• Velká dáma (1976), samizdat, experimentální próza.
• Kniha Josefova (1986), samizdat, souborné vydání autorových textů.
• Literární kritiky (1995), výbor z kritik.
• Návrat, Chodec, Velká dáma, vyšlo roku 1995 v Revolver Revue.
• Mám dojem, že už mi vůbec nepřibývá let, vyšlo roku 2000 v Revolver Revue.
• Rozkymácený svět (2021), výbor z textů

Překlady

• Per Anders Fogelström: Léto s Monikou (1960), jako Hanuš Weber.
• Otto Karl-Oskarsson: A nad úžinou mráz (1961).
• Pär Lagerkvist: Sen noci svatojánské v chudobinci (1962).
• Stig Dagerman: Starosti se svatbou (1963).
• Olle Mattson: Briga Tři lilie (1963);
• Bengt Danielsson: Galimatyáš v Tichomoří (1964).
• Sven Rosendahl: Chýše z listí (1964).
• Stieg Trenter: Hlásná trouba (1964).
• Pär Lagerkvist: Kat a jiné povídky (1965).
• Carl Jonas Love Almqvist: Jde to (1965).
• Tage Aurell: Tybergův dům (1965).
• Gunnar Ekelöf: Opus incertum (1966), společně s Josefem Hiršalem.
• Harry Martinson: Aniara (1966), společně Kamilem Bednářem.
• August Strindberg: Hra snů (1966).
• August Strindberg: Královna Kristina (1966).
• Eyvind Johnson: Břehy a příboj (1967).
• Stig Dagerman: Odsouzený k smrti (1967).
• Erik Lindegren: Muž bez cesty (1967), společně s Josefem Hiršalem.
• Lars Ahlin: Žena, žena (1968).
• Per Olof Sundman: Lovci (1968).
• August Strindberg: Slečna Julie (1969).
• Per Christian Jersild: Volná sobota (1969).
• Maj Sjöwallová – Per Wahlöö: Noční autobus (1974), jako Miloslav Žilina.
• Hjalmar Bergman: Vzpomínky mrtvého (1976), jako Miloslav Žilina.
• Astrid Lindgrenová: Pipi Dlouhá punčocha (1976), jako Jana Fürstová.
• Runer Jonsson: První kniha vikinga Vika (1977), jako Radko Kejzlar.
• Runer Jonsson: Druhá kniha vikinga Vika (1977), jako Radko Kejzlar.
• Gunnar Adolfsson: Huť mistra Pavla (1979), jako Zbyněk Černík.
• Willy Kyrklund: Mistr Ma (1979), jako František Fröhlich.
• Vilhelm Moberg: Vyjeď v noci (1980), jako Jana Fürstová.
• Ingmar Bergman: Filmové povídky (1982) jako Jiří Osvald, společně se Zbyňkem Černíkem a Dagmar Hartlovou.
• August Strindberg: Červený pokoj (1990).
• Henrik Wergeland: Obraz s květinami Jana van Huysuma (1992), společně s Josefem Hiršalem.
• Henrik Ibsen: Peer Gynt (1994), společně s Josefem Bruknerem.