Jules Michelet
francouzský historik From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Jules Michelet (21. srpna 1798, Paříž – 9. února 1874, Hyères) byl francouzský historik.
Remove ads
Život
Narodil se v Paříži 21. srpna 1798 do rodiny s hugenotskou tradicí. Otec ho poslal studovat na Lycée Charlemagne. Pokračoval v humanitním vzděláním a profesorskou zkoušku udělal v roce 1821, a brzy byl jmenován profesorem historie na střední škole Collège Rollin a roku 1827 docentem na École préparatoire, pozdější École normale supérieure. Od roku 1830 se stal ředitelem Národního archivu. V roce 1838 je jmenován profesorem historie na Collège de France. Během svého života napsal mnoho významných děl. Zemřel 9. února roku 1874 v jihofrancouzském Hyères. Jeho socha je jednou ze 146 soch umístěných na fasádě radniční budovy Hôtel de ville de Paris.
Remove ads
Árijský romantismus
Jules Michelet patřil s Edgardem Quinetem a Ernestem Renanem k francouzským radikálním intelektuálům, kteří svůj liberalismus, progresivismus a antiklerikalismus chápali jako typicky (indo)evropské či árijské hodnoty, které stojí k opozici k hodnotám židovským či semitským. Michelet tímto prostřednictvím zároveň útočil na prominentní postavení katolické církve a jezuitů ve francouzské kultuře a vzdělávání. Edward Said považoval Micheleta za jednoho z hlavních tvůrců orientalismu, tedy obrazu Orientu jako místa, které obývají „ti druzí“ .[1]
Ve svém díle Bible de l'humanité (Bible lidstva či Bible lidství) z roku 1864 se pokusil vysvětlit, jak křesťanství, zvrácená orientální ideologie, ohrožuje západní svět, s jeho hodnotami krásy, pravdy a rozumu. Starověké národy Kanaánu a Egypta považoval za „lid soumraku a noci“, zatímco Árijci-Indoevropané jsou „lidem světla“. Za obzvláště zkaženou považoval především starověkou Sýrii s jejími orgiastickými kulty božstev jako Attis-Adonis, Baal-Bacchus nebo Mithra-Venuše.[pozn. 1] Židovskou povahu vysvětloval jejich způsobem života a historickými okolnostmi: kočování se stády v poušti a pozdější zotročení v nich mělo vést k jejich „mentalitě otroků“. Z té pak má plynout jejich láska k noci, víra v Boží smilování, pasivita a odpor k hrdosti a moci. Strach z dalšího otroctví podle Micheleta pak vedl k židovskému zájmu o obchod a nakonec proměně v kapitalisty. Pasivitu a otrockou mentalitu nespojoval Michelet pouze se Židy, ale také se ženami. Poukazoval na to, jak se rané křesťanství rozšířilo díky své oblibě mezi ženami, kterým přisuzoval i oblibu kultů výše zmíněných „orientálních“ božstev, které měla slibovat božský zásah ukončující útlak, namísto toho, aby podporovala dospělé, racionální, jednání zlepšujícího neutěšenou situaci, jako je politická revoluce.[1]
Švédský religionista Stefan Arvidsson poukazuje, že Micheletovy názory na Židy nejsou, podobně jako u Ernesta Renana, založeny na přesvědčení o biologických odlišnostech a nejsou tak antisemitské v užším slova smyslu. Navrhuje o nich proto mluvit jako o „antižidovských“. Švédský iranista Stig Wikander hovoří o Micheletovi a dalších podobných autorech jako o „árijských romanticích“, kteří předchází „árijským naturalistům“, kteří své přesvědčení odvozovali z konceptu biologické rasy.[1]
Remove ads
Dílo
- Dějiny Francie (Histoire de France, 1833–1867)
- Dějiny Francouzské revoluce (Histoire de la Révolution, 1847–1853)
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads