Karl Landsteiner

Karl Landsteiner (14. června 1868, Vídeň – 26. června 1943, New York) byl rakouský biolog a lékař (patolog). V roce 1930 mu byla udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu za výzkumy typů lidské krve. Spoluobjevil virus dětské obrny i krevní Rh faktor.

Karl Landsteiner
Narození	14. června 1868 Baden
Úmrtí	26. června 1943 (ve věku 75 let) New York
Příčina úmrtí	infarkt myokardu
Místo pohřbení	Prospect Hill Cemetery
Alma mater	Vídeňská univerzita Ženevská univerzita
Povolání	fyziolog, imunolog, lékař, profesor, hematolog, patolog, biolog a výzkumník
Zaměstnavatelé	Vídeňská univerzita Ženevská univerzita Rockefellerova univerzita
Ocenění	Aronson Prize (1926) Nobelova cena za fyziologii a lékařství (1930) zahraniční člen Královské společnosti (1941) Laskerova-DeBakeyova cena za klinický medicínský výzkum (1946) Cameron Prize of the University of Edinburgh
Nábož. vyznání	katolicismus
Choť	Leopoldine Helene Wlasto
Rodiče	Leopold Landsteiner[1]
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mládí

Narodil se do židovské rodiny Leopolda Landsteinera (1818–1875), renomovaného vídeňského žurnalisty a šéfredaktora Die Presse, a Franzisky roz. Hessové (1837–1908), která se narodila v Prostějově.^[2] Když v 56 letech otec zemřel, bylo Karlovi pouhých 6 let, což jej velice sblížilo s matkou.^[2] Po vystudování střední školy nastoupil na studium medicíny na Vídeňskou univerzitu a svou doktorskou práci obhájil roku 1891. Již jako student publikoval pojednání o vlivu stravy na složení krve.^[2]

Mezi lety 1891 a 1893 studoval Karl Landsteiner chemii ve Würzburgu pod vedením Hermanna Emila Fischera, v Mnichově, kde za ním stál Eugen Bamberger a v Zürichu s podporou Arthura Rudolfa Hantzsche.^[2] V tomto období napsal řadu článků, některé ve spolupráci se svými profesory.

Objev polioviru

Po návratu do Vídně nastoupil na Hygienickém institutu jako asistent Maxe von Grubera a zaměřoval se imunitní mechanismy a podstatu protilátek. Od listopadu 1897 do roku 1908 pracoval jako asistent na patologicko-anatomickém institutu Vídeňské univerzity pod záštitou Antona Weichselbauma, kde publikoval 75 článků, pojednávajících o sérologii, bakteriologii, virologii a patologické anatomii. V návaznosti provedl tou dobou okolo 3 600 pitev. Pod Weichselbaumem prošel Landsteiner postgraduálním studiem a habilitačním řízením v roce 1903. Od roku 1908 do roku 1920 pracoval Landsteiner jako prosektor ve vídeňském Wilhelminspitalu a roku 1911 složil přísahu jako profesor patologické anatomie. V této době objevil ve spolupráci s Erwinem Popperem infekční povahu dětské obrny (poliomyelitidy) a izoloval jejího původce – poliovirus. Jako uznání za tento převratný objev, který se ukázal být základem pro boj s dětskou obrnou, byl posmrtně uveden do Polio Hall of Fame ve Warm Springs v Georgii, jež byla otevřena v lednu roku 1958.

Výzkum krevních skupin

Roku 1900 objevil Karl Landsteiner, že krev dvou lidí po kontaktu tzv. aglutinuje (shlukuje se) a o rok později zjistil, že se tak stane prostřednictvím kontaktu krve s krevním sérem. Dospěl k závěru, že jsou tři typy lidské krve, a sice A, B a C (nyní značena 0) a že krevní transfúze provedená mezi lidmi stejné krevní skupiny nevyvolává hemolýzu (destrukci červených krvinek), zatímco u transfúze mezi lidmi skupin rozdílných se tak stává. Na základě těchto poznatků provedl Reuben Ottenberg roku 1907 v New Yorku první úspěšnou krevní transfúzi.

Zde navázali Landsteinerovi kolegové, kteří o dva roky později popsali čtvrtou skupinu jako „výjimku z Landsteinerova pravidla“, ale správnou klasifikaci skupin provedl roku 1907 Jan Janský, který zaručil spolehlivost dělení. Američan William Lorenzo Moss dospěl k naprosto stejným výsledkům (o svých předchůdcích nevěděl), ale až o tři roky později. Nyní tak s definitivní platností přibyla ve známost i skupina AB – tito jedinci se považují za univerzální příjemce, protože jejich krev neobsahuje žádné protilátky proti daným antigenům A a B. Krev skupiny 0 může být naopak libovolně darována jiným skupinám, tedy se jedná o univerzální dárce, neboť nemá ani antigen A ani antigen B, a tedy nevyvolává imunitní reakci.

Landsteiner byl za své průkopnické práce v této oblasti odměněn Nobelovou cenou za fyziologii nebo medicínu za rok 1930 a po právu je nazýván otcem transfúzní medicíny.

V Nizozemsku a ve Spojených státech

Po první světové válce bylo celé Rakousko v desolátním stavu a Landsteiner zde nespatřoval možnosti v pokračování ve své práci, a proto se přestěhoval do Nizozemska a přijal zde post prosektora v malé nemocnici – nynější MCH Westeinde v Haagu. Za účelem zlepšení své finanční situace také přijal práci v továrně na tuberculin. Rovněž dále publikoval a pět z jeho článku se dočkalo vydání na Nizozemské královské akademii umění a věd.
Pracovní podmínky se posléze ukázaly nebýt o mnoho lepší než v poválečné Vídni, a tak přijel čtyřiapadesátiletý Landsteiner i s rodinou do New Yorku na pozvání Simon Flexnera pracovat v Rockefellerově institutu. Během dvacátých let se zabýval imunitou a alergiemi. Roku 1940 spolu s Alexandrem Wienerem objevil Rh faktor (pojmenován podle makaků, anglicky Rhesus Macaque, na nichž byl Rh faktor objeven), který se označuje buď jako pozitivní, nebo negativní.^[2]

Osobní život

Landsteiner konvertoval ze židovství k římskému katolictví roku 1890. Později se oženil s Leopoldinou Helenou Wlastovou, řeckou katoličkou, která také přijala manželovu víru. V druhé polovině třicátých let (již v Americe) podnikl neúspěšné právní kroky proti vydavateli, který jej zahrnul do knihy Who is who in American Jewry (Kdo je kdo mezi americkými Židy) – Landsteiner prohlásil, že „bude na škodu zdůrazňovat víru mých předků.“

Zajímavosti

Je po něm pojmenován kráter Landsteiner na přivrácené straně Měsíce.^[3][4] Je zobrazen na poslední rakouské bankovce 1 000 šilinků před přijetím měny euro.