Kliper

Možná hledáte: Klipr – plachetnice.

Kliper byla mnohonásobně použitelná kosmická loď vyvíjená v RKK Eněrgija od roku 2000 jako náhrada za kosmické lodě Sojuz.

Model Kliperu

První zkušební let Kliperu se původně plánoval na rok 2011, první pilotovaný na rok 2012, ovšem v případě bezproblémového přísunu potřebných financí. Podporu Roskosmosu a finance projekt nezískal, tak se v létě 2006 práce na Kliperu prakticky zastavily.

Historie projektu

Práce na konstrukci pilotovaných kosmických lodí vždy patřily v RKK Eněrgija k prioritním. Dokonce i v devadesátých letech se připravovala modernizace lodí Sojuz TM na verzi Sojuz TMM, Sojuz TMS. V druhé polovině devadesátých let se v Eněrgiji zrodil návrh nové lodi tvaru vztlakového tělesa - varianta na půl cestě mezi okřídleným Space Shuttlem a kapslí Sojuzu.^[1] Byla spočítána aerodynamika tělesa, model testován v aerodynamickém tunelu, zvažovány různé velikosti těchto manévrujících návratových těles.^[1]

V letech 2000–2002 probíhaly další ověřování letových vlastností návrhu lodi, ale těžká finanční situace v oboru nedávala naději na realizaci projektu. Roku 2003 dokázala společnost Eněrgija změnit situaci a získala pro pokračování projektu podporu Roskosmosu.^[1] Nyní se konstruktéři začali detailně věnovat vnitřnímu uspořádání lodi.

V únoru 2004 byla o projektu informována veřejnost. V souvislosti s nedostatkem financí byl kladen důraz na spolupráci s dalšími kosmickými agenturami. Téhož roku projevila zájem o Kliper ESA, ale požadovala radikální přepracování koncepce podle svých potřeb – loď měla být schopna přistát na letišti jako letadlo. Během necelého roku ve spolupráci s OKB Suchoje a CAGI byla rozpracována koncepce křídlaté verze Kliperu. V té době byl v RKK také vyrobena kompletní maketa lodi.

Finanční účast v programu (60 mil euro na předběžné práce) rada ministrů EU v prosinci 2005 odmítla. Roskosmos 18. ledna 2006 oznámil zahájení tendru na novou opakovaně použitelnou pilotovanou kosmickou loď. S projekty se přihlásily RKK Eněrgija (Kliper), GKNPC Chruničeva (s projektem vycházejícím z lodi TKS) a NPO Molnija (raketoplán MAKS). Žádný z návrhů nebyl shledán zcela uspokojivým a když v červenci 2006 ESA navrhla Roskosmosu tvorbu nového transportního systému na základě lodí Sojuz a ATV, byl konkurs přerušen. V červenci 2006 ruská vláda schválila koncepci rozvoje pilotované kosmonautiky do roku 2030. Koncepce předpokládaly postupné vytvoření kosmického dopravního systému, osvojení okolí Země, Měsíce a let na Mars. V části věnované dopravním systémům byl prvořadým úkolem modernizace lodi Sojuz, dále vytvoření orbitálního tahače Parom a teprve poté by přišel na řadu Kliper.

Od června 2006 RKK Eněrgija práce na Kliperu omezila na minimum a po odvolání propagátora projektu ředitele Eněrgije Nikolaje Sevasťjanova v červenci 2007 Roskosmos ani Eněrgija Kliper nepřipomínali. V dubnu 2008 Eněrgija však zveřejnila opět dva návrhy budoucí pilotované lodi – modernizovaný zvětšený Sojuz a další variantu Kliperu – loď startující se složenými křídly, která se rozkládají při přistání.^[2]

Základní rozdíly proti Sojuzu

• Mnohonásobná použitelnost návratového modulu (20–25 startů nebo 10 let)^[3]
• Na oběžnou dráhu vynese 6 lidí a 700 kg užitečného nákladu proti 3 lidem a 200 kg Sojuzu
• Větší vnitřní objem zlepšuje podmínky posádky a umožňuje zvýšit dobu samostatného letu
• Možnost návratu až 500 kg nákladu z oběžné dráhy

Popis lodi

Konstrukčně Kliper sestává z návratového modulu a orbitálního úseku. Hlavní zvláštností je opakovaně použitelný návratový modul typu vztlakového tělesa s tvarem zaoblené žehličky. Významně vyšší poměr vztlak/odpor (0,6–1,8 při nadzvukové rychlosti proti 0,25–0,3 u kapsle Sojuzu) dovoluje provést klouzavý sestup v horních vrstvách atmosféry, což snižuje tepelné namáhání a umožňuje využít mnohonásobně použitelný tepelný štít. Konstrukce také umožňuje návratovému modulu boční manévr až do 500–600 km, přičemž Sojuz může uhnout maximálně o 70–80 km.

Orbitální úsek je sestaven na základě orbitálního úseku Sojuzu. Ze Sojuzu jsou převzaty také systémy přibližování a spojování s orbitální stanicí. Orbitální úsek Kliperu zahrnuje též vodu a vzduch pro samostatný let, část elektrických a řídících systémů lodi (nejhodnotnější prvky těchto systémů jsou umístěny v návratovém modulu) a motory pro manévry na orbitě,^[4] ty se předpokládaly s palivem etanol/kapalný kyslík. Manévrovací schopnost lodi je cca 420 m/s.

Okřídlená verze (2005) kromě přidání delta křídla jinak zachovala trup verze původní, přičemž se značně zlepšily letové vlastnosti (poměr vztlak/odpor se zvedl na 4–5), což umožnilo přistání na letišti. Ovšem za cenu zvýšení hmotnosti lodi o cca 0,5 tuny a poklesu váhy nákladu o 200 kg.^[4]

Technické charakteristiky^[4]

Údaj	2004 (bezkřídlá verze)	2005 (křídlatá verze)
Startovní hmotnost	14,5 t	15 t
Posádka (piloti+pasažéři)	2+4	2+4
Objem kabiny návratového modulu	20 m3
Hmotnost návratového modulu	9,5–10 t	přes 10 t
Náklad vynášený	700 kg	500 kg
Náklad přinášený	500 kg
Doba samostatného letu (při 6 lidech)	5 dní
Doba spojení se stanicí	1 rok
Přetížení při přistání	2,5 g
Přesnost přistání	do 15 km

Nosná raketa

Podle informací RKK Eněrgija měl být start Kliperu možný ze všech ruských kosmodromů, kde jsou startovací komplexy Sojuz, tedy z Bajkonuru a Plesecku.^[5]

V původním projektu RKK Eněrgija se pro start Kliperu předpokládalo využití výrazně zmodernizované rakety Sojuz pod novým názvem Oněga.^[3] Nicméně z finančních i časových důvodů později Eněrgija navrhla použití ukrajinsko-ruské rakety Zenit 2.