Lechické jazyky

Pojem lechické jazyky (polsky Języki lechickie, slezsky Lechicke godki, kašubsky Lechicczé jãzëczi) označuje severní větev západoslovanských jazyků, zahrnující polštinu a další jí podobné jazyky. Jméno Lech je v Polsku oblíbené a bájný Lech (lěchy – Lechové) byl bratrem bájného Čecha (čěchy – Čechové).

Lechické jazyky Języki lechickie
Rozšíření	Polsko, menšinově Česko, Litva, Bělorusko, USA
Počet mluvčích	cca 43 mil.
Počet jazyků	3
Klasifikace	indoevropské jazyky slovanské jazyky západoslovanské jazyky
ISO 639-2	není

Počet osob deklarujících daný jazyk jako doma užívaný jazyk (všechny barvy v pruhu), z toho ti, deklarující jej jako jediný domácí jazyk (červeně) či jeden z mnoha (stříbrně) v tisících [1][2][3]

slezština:
2021		​ ​ ​ ​ ​	457,9 (53,3)
2011		​ ​ ​ ​ ​	529,4 (126,5)
2002		​ ​ ​ ​ ​	56,6

Dělení

Mezi jazyky této skupiny patří nebo patřily:

• polština (ISO 639-2: pol)
• kašubština (ISO 639-2: csb)
• slezština (ISO 639-3: szl)
• polabština, pomořanština, severní slovinština (vymřelé)

Někdy se sem řadí také téměř vymřelé jazyky Lužických Srbů:

• Hornolužická srbština
• Dolnolužická srbština

kašubština
2021		​ ​ ​ ​ ​	87,6 (1,7)
2011		​ ​ ​ ​ ​	108,1 (3,8)
2002		​ ​ ​ ​ ​	52,7

Charakteristika

• Nedošlo ke změně g na h.
• Zachovaly se nazální samohlásky (s výjimkou slezštiny).
• Takzvaná čtvrtá palatalizace velárních souhlásek v polštině a kašubštině.