Maria Wittek

Maria Wittek, během války „Mira" nebo "Pani Maria" (16. srpna 1899 Trębki, poblíž Gostyninu, Mazovsko -– 19. dubna 1997 Varšava), sloužila v polské armádě a přidružených organizacích od 18 let. Po odchodu do důchodu v roce 1991 se stala první polskou ženou, která byla povýšena na brigádního generála.^[1]

Maria Wittek
Narození	16. srpna 1899 Trębki
Úmrtí	19. dubna 1997 (ve věku 97 let) Varšava
Místo pohřbení	Vojenský hřbitov na Powązkach ve Varšavě
Povolání	důstojnice
Ocenění	Kříž za chrabrost Zlatý záslužný kříž stříbrný kříž řádu Virtuti Militari Stříbrný záslužný kříž Cross of the Warsaw Uprising … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maria Wittek, pomník

Život

Období do 2. světové války

Narodila se a vyrostla v ruské části Polska. Její otec, tesař Stanisław Wittek, byl členem Polské socialistické strany (PPS) a v roce 1915 se s rodinou přestěhoval na Ukrajinu, aby se vyhnul zatčení ruskými úřady. Stala se první studentkou na katedře matematiky Kyjevské univerzity. Ve stejné době vstoupila do tajné organizace Polska Organizacja Wojskowa a absolvovala výcvikový kurz poddůstojníků. V roce 1919 se připojila k polské armádní skupině, která bojovala proti bolševikům na Ukrajině. Poté v roce 1920 bojovala v bitvě o Lvov a poprvé získala nejvyšší polskou medaili Virtuti Militari.

V letech 1928 až 1934 byla velitelkou Przysposobienie Wojskowe Kobiet – organizace výcviku žen pro vojenskou službu. V roce 1935 byla jmenována vedoucí ženského oddílu na Institutu tělesné výchovy a vojenského výcviku v Bielanech u Varšavy

2. světová válka

Během invaze do Polska (1939) byla velícím důstojníkem ženských vojenských asistenčních praporů. V říjnu 1939 se připojila k ilegální organizaci Związek Walki Zbrojnej, která se později stala Zemskou armádou. Byla vedoucí ženských armádních služeb ve štábu generála Stefana Grot-Roweckého a později ve štábu generála Tadeusze Bór-Komorowského. Bojovala ve Varšavském povstání a byla povýšena na podplukovníka. Po kapitulaci se vyhnula zajetí Němců a žila v ruinách Varšavy mezi civilisty. Ve své štábní pozici domácí armády pokračovala až do jejího rozpuštění v lednu 1945.^[2][3]

Po 2. světové válce

Když komunistická vláda Polska znovu otevřela Institut tělesné výchovy a vojenského výcviku, vrátila se zpočátku na svou předchozí pozici vedoucí ženského oddílu. V roce 1949 však byla zatčena komunistickými úřady a strávila několik měsíců ve vězení. Po propuštění pracovala v novinovém kiosku. Iniciovala vznik „Komise pro dějiny žen“. Po zhroucení komunistické vlády v Polsku ji prezident Lech Wałęsa jmenoval 2. května 1991 brigádním generálem. Stala se tak první polskou ženou, která dosáhla hodnosti generála. Nikdy se nevdala.

Dne 19. dubna 2007, v den 10. výročí její smrti, byl v Polském armádním muzeu ve Varšavě odhalen její bronzový pomník v životní velikosti.