Marie Anne de Vichy-Chamrond, markýza du Deffand

Marie Anne de Vichy-Chamrond, markýza du Deffand (25. září 1696^[1], zámek Chamrond – 23. srpna 1780, Paříž), též známá jako Madame du Deffand, byla francouzská šlechtična a mecenáška umění, známá svým salónem.

Marie Anne de Vichy-Chamrond, markýza du Deffand
Madame du Deffand
Narození	25. září 1696 zámek Chamrond
Úmrtí	23. srpna 1780 (ve věku 83 let) Paříž
Národnost	francouzská
Země	Francouzské království
Povolání	dopisní korespondentka, saloniérka, pisatelka dopisů a spisovatelka
Známá jako	spisovatelka, pisatelka dopisů a dáma vedoucí svůj diskuzní salón v Paříži
Choť	Jean Baptist de la Lande, markýz du Deffand
Rod	House of Vichy
Příbuzní	Gaspard Nicola de Vichy
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Madame du Deffand se narodila do šlechtické rodiny na zámku Chamrond v Ligny-en-Brionnais, vesnice poblíž Charolles (departement Saône-et-Loire). Vzdělání získala klášteře benediktýnek v Paříži. Při studiu projevovala velkou inteligenci, skepticismus a cynismus. Abatyše kláštera, znepokojená svobodomyslností jejích názorů, jí domluvila návštěvu Jeana Baptiste Massillona, francouzského preláta, který dovedl velmi jemně přesvědčovat osoby způsobem bazírování na morálních příkladech. Nicméně ani on u Marie nepochodil. V jednadvaceti letech a bez možnosti vyjádřit svou vůli ji rodiče provdali za jejího příbuzného Jeana Baptista de la Lande, markýze du Deffand. Manželství bylo nešťastné a pár žil od roku 1722 odděleně.

Horace Walpole (v dopise Thomasu Grayovi) píše o Madame du Deffand, že byla na krátký čas milenkou regenta Francie, Filipa II., vévody Orléanského. Dříve se zdála být neschopná navazovat společenské vztahy, ale její inteligence, cynismus a její duch z ní udělaly střed přitažlivosti brilantního kruhu. V roce 1721 navázala přátelství s Voltairem, ale jejich pravidelná korespondence pochází až z roku 1736. Mnoho času strávila na zámku v Sceaux, na dvoře vévodkyně du Maine, kde navázala úzké přátelství s Charlesem-Jean-François Hénaultem, spisovatelem a historikem. V Paříži navštěvovala Club de l'Entresol a byla rivalkou paní de Geoffrin. V salónu Madame du Deffand se scházeli spíše příslušníci inteligence z aristokratických rodin než z literárních kruhů. Existovaly výjimky: Voltaire, Montesquieu, Fontenelle a Madame de Staal-Delaunay patřili mezi stálé návštěvníky salónu. Když Hénault představil D'Alemberta, byla jím Madame du Deffand zcela uchvácena. Tolerovala potom encyklopedisty jen kvůli němu.

V roce 1752 odešla z Paříže s úmyslem trvalého setrvání na venkově, ale její přátelé ji přesvědčili, aby se vrátila. Již od roku 1747 bydlela v bytech v klášteře Saint-Joseph v rue Saint-Dominique, které měly samostatný vchod z ulice. Když v roce 1754 přišla o zrak, přijala výpomoc mademoiselle de Lespinasse, aby jí pomohla se zábavou. Důvtip této dámy přiměl některé hosty, včetně D'Alemberta, dát přednost její společnosti před společností Madame du Deffand, a mademoiselle de Lespinasse tak přijímala návštěvy o hodinu dříve, než se objevila její patronka. Když se to zjistilo, mademoiselle de Lespinasse byla propuštěna (1764) a salon se pak rozpadl, protože s ní odešly i přední osobnosti salónu – D'Alembert, Turgot a literární klika. Od této doby madame du Deffand již jen velmi zřídka přijímala literární návštěvníky. V pozdějších letech ji pojilo hlavně přátelství s vévodkyní de Choiseul a s Horacem Walpolem. Ten byl nakonec tím nejdéle docházejícím návštěvníkem. V tomto pozdním období ještě rozvinula stylové a konverzační kvality. Podle názoru Sainte-Beuve se próza jejích dopisů řadí spolu s Voltairovými dopisy mezi nejlepší z této klasické epochy.

Walpole nejprve odmítal uznat jejich intimní blízkost z přehnaného strachu z posměchu spojeného s jejím věkem, ale během 15 let několikrát navštívil Paříž výslovně proto, aby si užil její společnost, a udržoval s ní blízkou a nejzajímavější korespondenci. Po své smrti nechala svého psa Tontona dát do péče právě Walpolovi. Kromě psa však zdědil také veškerou její dokumentaci. Z jejích nesčetných vtipných výroků je nejznámější její poznámka k vyprávění kardinála de Polignac o zázračné cestě Svatého Diviše (Saint Denise) dlouhé dvě míle s hlavou v dlaních – Il n'y a que le premier pas qui coûte (Na vzdálenosti nezáleží; je to jen první krok, který je nejtěžší.).

Korespondence

Correspondance inédite Madame du Deffand s D'Alembertem, Hénaultem, Montesquieuem a dalšími vyšla v Paříži^[2] (2 svazky) v roce 1809. Dopisy markýzi du Deffand Horaci Walpolovi, pozdějšímu hraběti z Oxfordu, z let 1766 až 1780^[3] (4 díly), redigované, s biografickým náčrtem od slečny Mary Berryové, vydané v Londýně na Strawberry Hill v roce 1810.

Standardní vydání jejích dopisů lze nalézt v Yale Edition of Horace Walpole's Correspondence, svazky 9–10, editoval Wilmarth S. Lewis.^[4] Další dokumenty Madame du Deffand získané po rozdání Walpoleovy sbírky jsou v soukromých rukou. Paní du Deffand vrátila Walpolovi na jeho žádost mnoho dopisů a následně zničila ty, které od něj obdržela. Zdá se, že ty, které měl v držení, byly po jeho smrti zničeny slečny Berryovou, která z nich vytiskla fragmenty jako poznámky pod čarou k vydání z roku 1810. Korespondence mezi Walpolem a Madame du Deffand tak zůstává jednostranná. Paní Paget Toynbee objevila několik Walpolových neupravených dopisů a sedm z nich týkající se paní du Deffand vyšlo poprvé v roce 1903. Viz Sainte-Beuve, Causeries du lundi, svazek I. a XIV.; a upozornění od Lescura v jeho vydání korespondence.