Martin Frič

český režisér, herec a scenárista From Wikipedia, the free encyclopedia

Martin Frič
Remove ads

Martin Frič, uměleckým jménem Mac Frič (29. března 1902 Praha[1] – 26. srpna 1968 Praha[2]), byl český filmový scenárista, herec, režisér a pedagog.

Stručná fakta Narození, Úmrtí ...
Remove ads

Život

Thumb
Suzanne Marwille a Martin Frič (vpravo) na chatě u herce Ant. Novotného (1940)

Byl žákem (a v jednu dobu i blízkým spolupracovníkem) českého režiséra Karla Lamače, režíroval celou řadu legendárních a dodnes velmi oblíbených českých filmů.

Martin Frič byl laureátem Národní ceny (1940) za režii filmu Muzikantská Liduška,[3] Státní ceny (1951), nositelem Řádu republiky (1955), v roce 1962 se stal zasloužilým umělcem a v roce 1965 byl jmenován národním umělcem.[4]

Jeho manželkou byla herečka Suzanne Marwille (1895–1962), jeho nevlastními dcerami pak herečka Marta Fričová a Eva Fričová, obě dcery Suzanne Marwille z předchozího manželství.

Po sňatku se Suzanne Marwille nechal postavit v Praze-Hodkovičkách (ulice Na Lysinách 9/430) funkcionalistickou vilu, navrženou architektem Ladislavem Žákem a vybavenou nábytkem bytového architekta Josefa Hesouna. Fričova vila byla po roce 2000 rekonstruována a je dnes chráněnou kulturní památkou.[5]

Pod dojmem sovětské okupace Československa 21. srpna 1968, podle některých zdrojů dobrovolně, ukončil svůj život.[6] Dle jiných údajů však sebevraždu nespáchal;[7] jeho nevlastní dcera Marta Fričová uvedla, že 21. srpna byl již v nemocnici a zemřel tam na rakovinu.[8] Je pohřben na hřbitově u kostela sv. Máří Magdaleny v Přední Kopanině.

Byl vnukem Vojtěcha Friče (jehož bratr Václav Frič se zajímal o světlotisk) a synovcem Alberto Vojtěcha Friče (etnograf).[9]

Remove ads

Umělecká kariéra

Martin Frič byl velmi komplexní filmovou osobností, jež prakticky ovládala mnoho profesí: od filmového výtvarníka, tvůrce titulků k němým filmům, filmového laboranta, herce, kameramana, autora námětů, scenáristy až po filmového režiséra a pedagoga. Je pokládán za jednoho ze zakladatelských tvůrců moderního českého filmu, který v něm zanechal nesmazatelnou stopu podobně jako jeho souputník Otakar Vávra.

K samostatné režii se dostal v závěru 20. let, kdy natočil dramata Páter Vojtěch či Varhaník u sv. Víta, jež se svým kvalitním zpracováním vymykala tehdejším standardům domácí filmové produkce. Zejména Varhaník u sv. Víta v titulní roli s Karlem Hašlerem zaujal svou pozoruhodnou stylizací ve stylu německého kammerspielu. Nejvíce však Frič inklinoval ke komediím, na které se naplno soustředil po nástupu zvukového filmu. Právě 30. a 40. léta jsou nejúspěšnějším údobím celé jeho kariéry. Frič obdivoval hollywoodské filmy, které mu sloužily jako vzor pro jeho žánrovou tvorbu, která byla oblíbená u diváků i kritiků.

Rozpětí Fričovy komediální tvorby bylo poměrně široké. S Voskovcem a Werichem natočil satirické komedie Hej-rup! nebo Svět patří nám, filmy jako Kristián nebo Hotel Modrá hvězda byly společenskými komediemi, Život je pes či Eva tropí hlouposti měly blízko ke crazy komediím. Samostatnou kategorií byly i studentské komedie Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Ve zmiňovaných titulech excelovaly hvězdy tehdejší kinematografie, které Fričovi mnohdy vděčily za svou popularitu a hvězdný status. Frič stál u počátků filmových úspěchů Huga Haase, Vlasty Buriana, Oldřicha Nového, Adiny Mandlové nebo Nataši Gollové.

Kromě komedií však Frič točil i filmy jiných žánrů. Filmem Jánošík položil v roce 1935 první základy slovenské hrané produkce a při té příležitosti objevil i budoucího významného slovenského režiséra a herce Paľa Bielika. V jeho filmografii se objevují také literární adaptace (Hordubalové, Muzikantská Liduška nebo Barbora Hlavsová) či filmy psychologické (Lidé na kře, Experiment).

V poválečném období Frič na svou předešlou tvorbu plynule navázal. V roce 1946 režíroval na Slovensku snímek Varúj...!, který se stal základním kamenem poválečné slovenské filmové tvorby. Jeho dalšími úspěšnými filmy, které vznikly již v době zestátněné kinematografie, byly například Čapkovy povídky nebo psychologicky laděný Návrat domů. Po roce 1948 se však i Frič musel vyrovnávat s nástupem socialistického realismu. V jeho filmografii se tak střídala kvalitní žánrová díla a tituly poplatnými dobové ideologii. Do první skupiny patří Pytlákova schovanka, parodie na „předválečný filmový kýč“, nebo dvoudílná komedie Císařův pekař – Pekařův císař, jejíž režii převzal Frič po Jiřím Krejčíkovi. Do druhé skupiny náleží pozapomenuté filmy jako Pětistovka nebo Zocelení, realizované v duchu budovatelské tematiky.

V poslední fázi své režijní dráhy pokračoval Frič v natáčení divácky vděčných filmů. Koncem 50. let natočil oblíbené pohádky Princezna se zlatou hvězdou a Dařbuján a Pandrhola, v 60. letech pak komedie jako Král králů nebo Nejlepší ženská mého života. V těchto i v jiných svých pozdních titulech (například válečné historické drama Hvězda zvaná pelyněk) dal šanci vyniknout Jiřině Bohdalové. Předčasnou smrtí se Fričova filmografie na konci 60. let uzavřela.

Remove ads

Citát

„ Měl jsem štěstí, že jsem začínal s tímto vynikajícím režisérem. On to byl, kdo mě zasvětil do tajů filmové techniky a abecedy filmového herectví. Patří k zakladatelským tvůrcům české kinematografie. Vždycky klidný – nikdy jsem neviděl, že by se rozčílil – perfektně připravený. Věděl přesně, co chce. Než začal zkoušet, rozebral duševní stav postavy, vyložil, co je třeba udělat a začal zkoušet. Dovedl něco, co uměl málokdo: hercovy nápady přijal a někdy i rozváděl. “
— Ladislav Boháč[10]

Filmografie (výběr)

Remove ads

Odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads