Mbuji-Mayi

Mbuji-Mayi (původně Bakwanga) je město v Demokratické republice Kongo. Je metropolí provincie Kasai-Oriental a podle odhadů v něm žije přes dva miliony obyvatel.^[1] Je druhým největším městem Konga, těsně před Lubumbashi. Je centrem obchodu s diamanty^[2] v zemi a vzniklo v blízkosti jednoho z jejich největších nalezišť na světě.

Mbuji-Mayi
Poloha
Souřadnice	6°7′15″ j. š., 23°35′48″ v. d.
Nadmořská výška	549 m n. m.
Stát	Konžská demokratická republika Konžská demokratická republika
Mbuji-Mayi
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	135,12 km²
Počet obyvatel	2 305 000 (2018)
Hustota zalidnění	17 058,9 obyv./km²
Správa
Starosta	Jean Paul Ntambwe Kasanzu
Vznik	1914
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Název

Název města pochází z místního jazyka Tsiluba a odkazuje na kozy, které se napájely u místní řeky.

Přírodní poměry a poloha

Mbuji-Mayi se nachází v oblasti s názvem Luba v povodí řeky Sankuru. Protéká ním stejnojmenná řeka.

Administrativní dělení

Město je administrativně rozděleno do pěti oobvodů (communes), které mají každý svého starostu. Obvody jsou: Bipemba, Dibindi, Diulu, Kanshi a Muya. Platné rozdělení je užíváno od roku 1968.

Obyvatelstvo

Skutečný počet obyvatel města nelze snadno určit. Podle CIA World Factbook činí 1,4 milionu obyvatel, podle odhadu OSN z roku 2008 to může být ale až 3,5 milionu. V třetí dekádě 21. století může být ještě vyšší.

Historie

Těžba diamantů v 50. letech 20. století.

Domy dělníků pracujících v diamantových dolech.

Na místě současného města se nacházelo několik vesnic kmene Bakwanga.

Město založili Belgičané v roce 1910 pod názvem Bakwanga. Již tři roky věděli o tom, že se zde nacházejí diamanty, ložiska však nebyla považována ve své době za významná. O osm let později zde skot George Young docenil jejich význam při podrobnějším průzkumu. V okolí se mimo jiné těžil i kaučuk. Podobu a rozvoj města udávala Společnost pro těžbu diamantů Société Minière de Bakwanga.^[3] Díky ní bylo jedním z tahounů celého národního hospodářství.^[4] Tato společnost vypracovala i plány pro rozvoj města, např. stanovila, jak má vypadat místní uliční síť, která nese dodnes rukopis původní společnosti.

Vzhledem k ohromnému bohatství bylo město do značné míry uzavřené.^[5] Společnost MIBA nedovolovala usadit se zde komukoliv a striktně monitorovala, kdo do Mbuji-Mayi přijížděl a kdo odsud odcházel. Místní museli mít povolenky, které je opravňovaly k pobytu ve městě a nezbytná byla také registrace. Hospodářství se tak nemohlo s výjimkou těžby rozvíjet; jen omezeně se v okolí dařilo zemědělství. V závěru 50. let 20. století čítalo sídlo jen téměř čtyřicet tisíc osob. Infrastruktura se rozvíjela také poměrně omezeně; stálo zde několik škol i nemocnice a postaveny byly silnice, do roku 1960 zde nicméně nebylo vyšší školství vůbec zastoupeno. Průmyslové využití diamantů po druhé světové válce nicméně umožnilo celé těžbě být stále ziskovější, což přirozeně vytvářelo tlak na zvyšování výroby a zajišťování dalších a dalších pracovníků.^[6]

Rok po vyhlášení nezávislosti Demokratické republiky Kongo zde Albert Kalonji ustanovil vlastní státní útvar a nechal se korunovat za jeho císaře. Následovaly oslavy loajálního obyvatelstva lubské národnosti; smělé plány nicméně překazila intervence armády Demokratické republiky Kongo, po které byl obnoven pořádek. Význam města, těžbu diamantů a šíření města totiž jednotlivé kmeny vnímaly každý odlišně, což bylo předzvěstí možného problému.^[7] Kalonjimu se podařilo uprchnout a znovuobnovit svoji vládu nad městem, to bylo však potlačeno druhou vojenskou intervencí. Poté bylo město přejmenováno na současný název ve snaze reflektovat význam právě lubského obyvatelstva na jeho podobě.

V roce 1963 byly místní doly zdrojem 80 % všech světových průmyslově využívaných diamantů a 57 % veškerých diamantů na světě. Kromě dolů v okolí města ale byly diamanty nalézány často i ve městě samotném, v potocích nebo volné přírodě. Často byly bourány i domy jednotlivých obyvatel města, včetně vysoce postavených pracovníků firmy MIBA ve snaze získat více diamantů. Bylo zjištěno, že ložiska suroviny se nacházejí totiž i pod městem samotným.

Od 80. let 20. století trvá dramatický nárůst počtu obyvatel a zcela živelný růst města. To vytvořilo výbušnou politickou i společenskou situaci. Občanská válka znamenala úpadek kdysi hospodářsky prosperujícího sídla.^[8] V roce 1997 dobyly město jednotky Laurenta Kabily. Po nějakou dobu zde byly přítomné jednotky ze Zimbabwe.

V roce 2000 překročil počet obyvatel hranici jednoho milionu a po roce 2015 dvou milionů.

I v 21. století se ve městě šířily některé nemoci, jako např. cholera^[9] , a to proto, že zde je problematické zásobování vodou a místní lidé jsou odkázáni na znečištěnou vodu z řek. Vláda se snaží tento problém řešit za pomoci investic, např. společnost Pan China company zde buduje vodovodní řad. Problém je ale palčivý a dlouhodobý.^[10] Rozšířené jsou i další nemoci, jako např. tuberkulóza, k jejíž epidemii došlo v roce 2015 apod.

V okolí města byla rovněž v 3. dekádě 21. století budována i vodní elektrárna.^[11] Modernizována byla rovněž i silniční infrastruktura a letiště.^[12]

Kultura a architektura

Policejní dohled během voleb.

Město se rozvíjelo v moderní době a s jedním jediným účelem, tedy poskytnutí administrativní základny a lidské síly pro těžbu diamantů. Podle novinářky Michely Wong mu tak chybí přirozené centrum a duše, kterou má řada dalších měst. Popsala jej jako čistě funkční konrubaci založenou za obyčejným ekonomickým účelem, s minimálním úsilím věnovaným jiným aktivitám.

Doprava

Dopravní spojení se zbytkem Demokratické republiky Kongo je zde obtížné. Město má vlastní letiště, které slouží především pro vnitrostátní dopravu. Není zde ale železniční trať, byť úsek do Kanangy již byl vyprojektován. Roku 2022 zde byla realizována městská doprava dovozem několika autobusů.^[13]

Stejnojmennou řeku, která protéká východně od města, lze překonat po silnici po mostu Lubianji, přes který vede i silniční komunikace N1 – hlavní spojení města se zbytkem země, vedoucí západo-východním směrem přes město.

Ekonomika

Jak již bylo uvedeno, je město jedním z center těžby a zpracování diamantů pro celou Demokratickou republiku Kongo. Původně koloniální a potom státní společnost se významným způsobem podílela na rozvoji i fungování města. Časté je ale také pašování diamantů a existuje zde i černý trh. Hlavní tepnou města je třída Avenue Inga.

Odlehlost a obtížné spojení dusí místní hospodářství a komplikuje dovoz základních surovin, které jsou drahé.^[14]

Životní prostředí

Časté jsou sesuvy půdy při silných deštích. Ačkoliv se radnice snaží zvýšit povědomí obyvatelstva o této hrozbě, následky přívalových dešťů mají většinou podobu zničených obydlí a neprůchodných komunikací.^[15]