Michael VII. Dukas
byzantský císař From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Michael VII. Dukas (řecky Μιχαήλ Ζ΄ Δούκας), zvaný Parapinakes,[pozn. 1] (asi 1050–1090) byl byzantský císař v letech 1071–1078. Byl synem Konstantina X. a jeho ženy Eudokie Makrembolitissy. Během jeho vlády propukla naplno vnitropolitická krize, během níž vypuklo v krátké době několik povstání. Tato povstání umožnila tureckým nájezdníkům proniknout do Malé Asie, čímž Byzanc většinu poloostrova definitivně ztratila.[2] Původně se o Michaelovo nastoupení na trůn zasadili i jeho strýc Jan Dukas a Michael Psellos, ti ale byli posléze z dvora odstraněni a místo slabého císaře vykonával vládu eunuch Nikeforitzes. Po úspěšném povstání vedeném Nikeforem Botaneiatem Michael abdikoval a odešel do kláštera.
Remove ads
Život
Získání vlády
Narodil se kolem roku 1050 v Konstantinopoli. Když Konstantin X. roku 1067 umřel, bylo Michaelovi sedmnáct let a mohl tedy již vládnout sám. Místo slabého a nerozhodného císaře[2] však vládla jeho matka Eudokia spolu s jeho strýcem Janem Dukou jako regenti. 1. ledna 1068 se Eudokia vdala za generála Romana Diogena, který se od té chvíle stal novým císařem. Roman v následujících letech vedl tažení proti Seldžukům, avšak byl poražen a zajat v bitvě u Mantzikertu seldžuckým vládcem Alp Arslanem. Romanovy situace využili Jan Dukas a Michael Psellos a spojili se za účelem jeho svrhnutí.[3] Přesvědčili Eudokii, aby jim nehledě na Romana vyšla vstříc a nechala korunovat za spolucísaře svého syna Michaela. Brzy poté, co tak učinila, byla císařovna poslána do kláštera.[3] Po Romanově propuštění ze zajetí mezi ním a nově nastoupivším císařem vzplála občanská válka. Roman byl poražen, zajat svými protivníky a oslepen.[2] Nedlouho nato zemřel a Michael si tak prozatím udržel svoji pozici císaře.
Povstání
Brzy po poražení Romana IV. vypuklo v Makedonii povstání v čele s bulharským šlechticem (boljarem) Georgiem Vojtechem.[4][5] Rebelové požádali o pomoc Michaela, knížete Zety. Ten jim vyhověl a poslal jim vojenský oddíl o síle 300 mužů[5] v čele se svým synem Konstantinem Bodinem, kterého povstalci prohlásili za bulharského cara. Povstání však nezískalo silnější podporu a bylo koncem roku 1073 potlačeno. Zatímco Vojtech zemřel na následky mučení v Konstantinopoli,[4][5] Konstantin Bodin musel odejít do vyhnanství v Antiochii, odkud po několika letech díky pomoci jeho otce a benátských obchodníků[4] úspěšně uprchl.[5]
Záhy po poražení Bulharů vypuklo na západě říše další povstání vedené Nestoriem, velitelem thematu Paristrion. Ten se spojil s nájezdníky turkického původu, Pečeněgy a Uzy.[1] Jeho armáda se dostala až k branám Konstantinopole, zde se však byzantské vládě podařilo poštvat jednotlivé části nepřátelského vojska proti sobě navzájem,[1] což ve svém důsledku vedlo k odchodu kočovníků z byzantského území a následně k porážce povstání. Galatii, území ve středu Anatolie, opanoval vůdce franských žoldnéřů Roussel de Bailleul. Tomuto schopnému válečníkovi[1] se podařilo porazit armádu vyslanou proti němu a zajmout pří této příležitosti Michaelova strýce Jana Duku, kterého nechal provolat císařem. Roussela se podařilo zdolat až s pomocí seldžuckých Turků, kterým tento akt dopomohl k ovládnutí Malé Asie,[6] kde se brzy vytvořil rúmský sultanát, v němž vládli příslušníci seldžucké dynastie.
Roku 1077 vypukly v tu samou dobu dvě další vzpoury.[1] Na západě se pokusil získat trůn Nikeforos Bryennios mající podporu tamější armády, zatímco ve východní části se proti císaři vzbouřil Nikeforos Botaneiates, který získal podporu členů vojenské aristokracie, duchovenstva a rúmského sultána Sulejmana.[7]
Následky dlouhých bojů o trůn
Důsledkem neustálých povstání a bojů o moc se v Malé Asii prakticky zhroutila byzantská vláda, což usnadňovalo postup tureckých nomádů do nitra poloostrova. Časté zásahy okolních vládců a národů (zetský kníže, Pečeněgové, Uzové a Seldžuci)[8] znamenaly pro říši ocitající se v kritické situaci vážné nebezpečí.[8] Následný vývoj napomohl vytvoření rúmského sultanátu, který se již Byzanci nepodařilo vyvrátit a s tím spojená i definitivní ztráta Malé Asie.[2] Již před začátkem Michaelovy vlády též padla po tříletém normanském obléhání poslední byzantská pevnost na Apeninském poloostrově, Bari. Normanské panství v jižní Itálii se stalo středomořskou velmocí, která měla ohrožovat Byzanc po následujících sto let. Během let 1076 a 1077 definitivně skončila nyní pouze formální nadvláda nad Chorvatskem a Zetou, když chorvatský vládce Zvonimír I. a zetský kníže Michael získali od papeže Řehoře VII. královský titul.[8] Byzanc tak v letech Michaelovy vlády ztratila svoje mocenské postavení.[8]
Situace v říši a na císařově dvoře
Po většinu času vykonával místo císaře vládu eunuch Nikeforitzes a přestože vděčil Michael za nástup na trůn zejména Michaelovi Psellovi a svému strýci Janu Dukovi, oba byli od dvoru postupem času odstraněni.[2] Před vládou v Konstantinopoli však vyvstal v té době problém se zásobováním. Po Romanově smrti nebral Alp Arslan v potaz mírovou smlouvu[4] a poslal do Malé Asie turecké kmeny přichozivší z východu, které během několika let obsadily většinu poloostrova. Udržela se pouze menší území, a to pouze zásluhou místních byzantských šlechticů,[4] kteří si zde vybudovali vlastní nezávislá panství.[2] Ztrátou Malé Asie přišla Byzanc o tradiční zemědělské zázemí, což vedlo k nedostatku a zdražení obilí. Problémy se snažil Nikeforitzes řešit zavedením monopolu na obchod s touto komoditou a krom toho také zabavováním církevního majetku.[1] Jeho pokusy o napravení situace se ale většinou minuly účinkem – vzhledem k anarchii, jež v říši v té době vládla, se rozhodnutí vlády nedala příliš úspěšně prosazovat.[1] V dané situaci nebylo možné obnovit jednotnou vládu kvůli stále novým vzpourám, které jedna za druhou propukaly.
Svržení a zbytek života
Poté, co se Nikeforu Botaneiatovi podařilo dobýt Nikaiu, vypuklo v Konstantinopoli povstání. Přestože Nikeforitzes uprchl, byl později dopaden a popraven.[7] Novým císařem se stal Botaneiates. Michael VII. abdikoval, stal se mnichem a odešel do kláštera.[6][7] Zemřel v Konstantinopoli kolem roku 1090.[6]
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads