Mughalská říše
historický státní útvar From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Mughalská říše, někdy též Mogulská říše (urdsky مغلیہ سلطنت, Muġliyā Salṭanat; persky گورکانیان, Gūrkāniyān; hindsky दौलत-इ हिंदुस्तान मुग़ल, Daulat-i Hindustān Muġal, turkicky Babür İmparatorluğu) nebo říše Velkých Mughalů (Mogulů), byl v letech 1526–1858 turkický státní útvar na území Indického subkontinentu. Základy říše položil Bábur, vládce Kábulu, jenž v bitvě u Pánípatu v roce 1526 porazil posledního dillíského sultána Ibráhima Lódího, čímž se mu otevřela cesta do Dillí a Ágry, budoucích center mughalského impéria. Báburův syn Humájún strávil většinu své vlády bojem s místními severoindickými vládci a povstaleckými vůdci. Rozsáhlá teritoriální expanze, současně konsolidace Mughalské říše, nastala za třetího mughalského císaře Akbara (vládl 1556–1605), který rozšířil říši o Gudžarát, Bengálsko, Urísu a větší část Dakšinu. Za Akbarovy vlády nastal rozkvět literatury, architektury, výtvarného umění i hudby. Jeho nástupci Džahángír a Šáhdžahán dále rozšiřovali území říše, upevňovali její stabilitu a podporovali kulturu.
.png)
Za vlády Aurangzéba dosáhla Mughalská říše největší teritoriální rozlohy, ale současně započala její decentralizace. Ke ztrátě stability přispělo neúměrné daňové zatížení obyvatel, a zejména Aurangzébovoa násilná islamizace říše, která kontrastovala s dosavadní náboženskou tolerancí Mughalů vůči neislámským tradicím. Uvnitř říše se začala formulovat vnitřní opozice i lidová povstalecká hnutí, hlavními odpůrci Mughalů se stali Džátové, Maráthové a sikhové. Jejich aktivita zesílila v období po Aurangzébově smrti, kdy byla říše oslabena vládou několika neschopných panovníků a krvavými dynastickými spory. K dalšímu zhoršení situace přispěl útok perského vládce Nádir Šáha roku Ve druhé polovině 18. století mughalská říše ztratila postavení nejmocnější říše Indického poloostrova a s příchodem 19. století se stala loutkovým státem Britské říše. Posledním mughalským císařem byl Bahádur Šáh II., jehož čistě formální postavení bylo ukončeno v roce 1858 potlačením velkého indického povstání.
V čele mughalské říše stál císař, který měl v rámci řízení státu rozhodující slovo. Říše byla rozdělena do provincií, v jejichž čele stál místodržící (súbédár). Ten měl pod sebou správce okresů, nejnižší správní jednotkou byla vesnice v čele se starostou. Základ ekonomiky státu tvořili rolníci, kteří do státní pokladny odváděli jednu třetinu (později polovinu a více) úrody. Nejčastější formou držení půdy byl džagír,[4] tzn. státem dočasně propůjčená půda, která sloužila jako forma odměny za službu v armádě; držiteli džagíru (džágirdárovi) byly z této půdy odváděny výnosy. Základní měnou Mughalů byla rupie. V mughalské říši se čile obchodovalo, kupci putovali karavanními i námořními cestami do okolních států i vzdálenějších zemí Afriky a Evropy. V mughalské říši vznikl sikhismus, dařilo se i dalším, hlavně lidovým náboženským hnutím vycházejících z islámu i hinduismu.
Remove ads
Historie
Zrod mughalského impéria
Bábur - dobyvatel a zakladatel říše
Zakladatelem Mughalské říše byl Záhir ud-Dín Muhammad Bábur , středoasijský princ smíšeného turko-mongolského původu. Po meči byl v páté generaci potomkem turkického dobyvatele Timura Lenka a po přeslici ve čtrnácté generaci potomkem Čingischána.[5] Báburův otec, Umar Šajch Mírza, byl vladařem Ferghány, nevelkého horského státečku s centrem v Andižanu na východě dnešního Uzbekistánu. Umar Šajch Mírza byl vášnivým chovatelem holubů a v roce 1494 zemřel při pádu z holubníku do hradního příkopu, což pro jedenáctiletého Bábura znamenalo nástup na trůn. Ačkoli za něj zpočátku vládla matka a otcovi rádcové, již roku 1497 mladičký vladař stanul v čele vojenské výpravy proti Samarkandu, který byl v držení uzbeckého chána Muhammada Šejbáního. Bábur sice toto město na čas obsadil, během výpravy ale přišel o rodnou Ferghánu, a následně, při pokusu dobýt ji zpět, ztratil i Samarkand. Po této porážce se mladý Bábur tři léta protloukal životem ve středoasijských horách jako psanec, doprovázen jen svou rodinou a malou družinou nejvěrnějších bojovníků.[6] Při opětovném pokusu o dobytní Samarkandu v roce 1501 byl Bábur zajat Muhammadem Šejbáním a přinucen dát mu za manželku svou sestru Chánzádu. Roku 1504 se svými stoupenci překročil Hindúkuš a obsadil Kábul, zmítaný nástupnickými spory. Rychle dokázal svou moc nad městem i přilehlými oblastmi upevnit a již o rok později vedl první průzkumnou výpravu přes Chajbarský průsmyk do Paňdžábu. Když byl Muhammad Šajbání roku 1510 poražen a zabit v bitvě s Peršany, pokusil se Bábur potřetí dobýt Samarkand, ale opět neúspěšně, z toho důvodu zaměřil své ambice opačným směrem: do severní Indie, jíž ovládal dillíský sultán Ibráhim Lódí, .[7]
Bábur byl i přes své mládí vynikající stratég, spoléhal na typickou taktiku turkických a mongolských kočovníků, založenou na rychlých výpadech jízdy proti nepříteli s následným stažením do bezpečí.[8] Díky kontaktům s Osmany získal i palné zbraně, zejména děla, která byla indickým panovníkům nedostupná. Obratnými politickými i vojenskými kroky získal nejprve Péšávar, a poté v roce 1524 i Láhaur, dosud patřící k Dillískému sultanátu. Byl to právě láhaurský místodržící Daulat Chán Lódí, kdo požádal Bábura o pomoc proti krutovládě paranoidního sultána Ibráhima Lódího. S podporou Daulata Chána a dalších muslimských šlechticů i některých rádžpútských knížat, pronásledovaných sultánem Ibráhimem, vyrazil Bábur počátkem roku 1526 na své páté, nejvýznamnější tažení do Indie, při němž se dne 21. dubna v bitvě u Pánípatu vítězně střetl s mnohem početnějšími vojsky dillíského sultána Ibráhima Lódího, jehož oddíly i válečné slony rozprášil střelbou z děl. Sám Ibráhim Lódí v boji padl.[9][8] Tím se Báburovi otevřela cesta do Dillí a dále na východ do Ágry, jíž učinil hlavním městem nově vznikající říše.[10] Již roku 1527 se proti Báburovi postavil jeden z nejsilnějších rádžpútských vladařů tehdejší střední Indie Rána Sánga, vládce Méváru a Čittauru, který chtěl využít pád Dillíského sultanátu ke sjednocení hinduistických státečků severní Indie pod svou vládu. V krvavé bitvě u Síkrí však byla vojska Rány Sángy poražena a on sám zanedlouho zemřel na utrpěná zranění. Následujícího roku se Bábur vypořádal s dalším rádžpútským povstáním i s afghánskými kmeny na západě.[11] Bábur zemřel v relativně mladém věku 48 let v roce 1530, pravděpodobně na malárii. Své si patrně vyžádala i četná zranění z bitev, hojná konzumace alkoholu a kouření hašiše i opia. Pohřben byl podle svého přání v Kábulu.[12] Vzdělaný a nábožensky tolerantní Bábur byl mnohostrannou osobností, vynikl jako vojevůdce a státník, ale také se s oblibou věnoval zahradnictví, lovu, malbě miniatur i skládání poezie, jejímž příkladem je i následující dvojverší oslavující perský novoroční svátek Nourúz:
| „ | Nový rok nastává, radostí jaro je, víno a milování.
Těš se z nich, Bábure, vždyť svět se již podruhé nenavrátí. |
“ |
| — Bábur[13] | ||
Mimoto po sobě zanechal rozsáhlé Paměti, patřící mezi nejvýznamnější prozaická díla středověké turkické literatury.[14] Z Pamětí pochází i slavný Báburův citát:
| „ | Mnozí lidé litují svého pití a přísahají, že s ním přestanou. Já jsem už odpřisáhl - a teď toho lituji. | “ |
| — Bábur[15] | ||
Humájún - období válek a zvratů
_and_Tahmasp_I_(right)_in_Isfahan_in_1544._Chehel_Sotoun_Palace,_painted_circa_1647.jpg)
Po Báburově smrti stanul v čele mughalské říše jeho prvorozený syn Násiruddín Humájún, jeho tři mladší bratři Kámrán, Askarí a Hindál byli pověřeni správou Kábulu, Kandaháru a Paňdžábu. Zatímco princové Askarí a Hindál zachovávali Humájúnovi věrnost, druhorozený Kámrán proti němu ustavičně intrikoval a pokoušel se osamostatnit.[p 1] Dalšími Humájúnovými soupeři se stali sultán Bahádúr z Gudžarátu, a především ambiciózní Afghánec Šér Chán Súr, jenž ovládal Bihár.[16] V roce 1537, zatímco Humájún bojoval na jihozápadě své říše se sultánem Bahádúrem, se Šér Chán Súr zmocnil Bengálska. Humájún proti němu vytáhl, byl však Šér Chánem obležen v Gaudě, a následně roku 1539 drtivě poražen v bitvě u Čausy, zde Humájůn stěží zachránil holý život, když s pomocí koženého měchu přeplaval rozvodněnou Gangu. Poražený vladař se uchýlil do Ágry a přizval na pomoc své mladší bratry, Šér Chán Súr ho však pronásledoval a v květnu 1540 mu uštědřil další porážku v bitvě u Kanaudže. po níž byl Humájún se svou rodinou nucen uprchnout do Láhauru, a poté přes Thárskou poušť do Sindhu.[12] V roce 1542, kdy rodina pobývala na dvoře rány Prasáda v Umarkótu, zde Humájúnova manželka Hamida Bégam sesazenému vladaři porodila syna Akbara. Roku 1543 se Humájún uchýlil do Kandaháru, byl však zrazen svým bratrem Kámránem a donucen odejít do perského exilu, svého syna Akbara však musel ponechat na Kámránově dvoře jako záruku míru.[17]
V následujících letech se Humájún snažil získat vojenskou podporu perského šáha Tahmáspa proti Šér Chánovi, který mezitím dobyl většinu severní Indie. Tomu se podařilo v krátkém čase prosadit řadu vojenských a správních reforem, které však nestihl dovršit, protože už v roce 1545 zahynul při výbuchu prachárny během obléhání rádžpútské pevnosti Kalindžar. Šér Chánův syn Islám Šáh Súr nebyl již tak schopný a po jeho smrti v roce 1553 vypukly v rodině Súrů krvavé nástupnické boje, které rychle přerostly v občanskou válku.[18] Politické nestability dokázal obratně využít Humájún, který se již v roce 1545 s perskou pomocí zmocnil Kandaháru a o rok později i Kábulu, kde se opět shledal se svým synem Akbarem. Jeho bratr Kámrán proti němu vedl v horách Afghánistánu partyzánskou válku, během níž na Humájúnově straně padl jejich nejmladší bratr Hindál. V roce 1553 se Humájúnovi podařilo Kámrána uvěznit, čímž si uvolnil ruce pro tažení do Indie. S pomocí zkušeného perského vojevůdce Bajrama Chána a jeho oddílů Humájún porazil v červnu 1555 v bitvě u Sirhundu posledního súrského panovníka Sikandara Šáha, o měsíc později slavnostně vstoupil do Dillí a záhy na to i do Ágry.[19] Již následujícího roku 1556 Humájún zemřel po pádu ze schodů své knihovny v Dillí a do čela mughalské dynastie se postavil třináctiletý Akbar.[20]
Vrcholné období Mughalů
Akbar - reformy a teritoriální expanze
Akbar, později zvaný Veliký, byl korunován 14. února 1556 v Kalánauru.[19] Protože mu bylo teprve 13 let, faktické vlády se ujal regent Bajram Chán. Jen o několik měsíců později musel mladičký panovník čelit vpádu Hémúa, schopného hinduistického ministra, jenž podporoval Sikandara Šáha. Hémúova armáda se střetla s mughalskými vojsky vedenými Akbarem a Bajramem Chánem 5. listopadu 1565 v druhé bitvě u Pánípatu.[21] Hémúovo vojsko mělo zpočátku převahu, když byl ale v průběhu bojů zasažen šípem, jeho armáda se obrátila na útěk a sám zraněný Hémú padl do mughalského zajetí, kde ho čekala poprava. Sikandar Šáh raději před Mughaly kapituloval a poslední tři léta života strávil ve vyhnanství.[22]
Po svém prvním vítězství musel Akbar čelit dvorským intrikám. Na mughalském dvoře se vytvořily dvě vzájemně soupeřící kliky, z nichž první vedl perský vojevůdce Bajram Chán, zatímco druhá se soustředila kolem rodiny Akbarovy kojné Maham Angy. Byl to zejména její syn Ádham Chán, jenž vyrůstal spolu s Akbarem a získal u dvora významné postavení. Roku 1560 poradil Akbarovi, aby vyslal Bajrama Chána na pouť do Mekky, během níž však vojevůdce zavraždili afghánští lupiči. Tím se vlivu u dvora zmocnila skupina Maham Angy, příliš ambiciózní Ádham Chán se v roce 1562 pokusil Akbara zavraždit a zmocnit se jeho trůnu, Akbar ho však přemohl a nechal popravit svržením z věže. Tím se dvacetiletý panovník vymanil z vlivu svého okolí a fakticky se ujal vlády.[23]
Mladý císař si byl dobře vědom, že rozdrobená rádžpútská knížectví v oblasti Rádžasthánu a Gudžarátu představují silné protivníky a zároveň potenciálně velice cenné spojence. Pokud si Akbar chtěl tato knížectví podrobit, byla zapotřebí spíše obratná politika než vojenská moc.[24][25] Akbar proto nejdříve pomocí sňatkové politiky uzavřel s povolnými rádžpútskými státy a státečky spojenectví,[26] a pak si s podporou jejich vojsk začal podrobovat jejich vzpurné sousedy,[27] z ncihž nejvýznamnějším bylo knížectví Mévár, tvořící pomyslnou bránu do Gudžarátu a Dakšinu.[27] Mévárská vojska byla Akbarem obležena v těžko dobytné horské pevnosti Čittauru, jejíž obléhání trvalo 4 měsíce. Akbar dal vykopat dlouhé podkopy až k hradbám pevnosti, kam se měly umístit nálože střelného prachu, a zároveň nechal postavit kryté průchody k branám, takto byl Čittaur dobyt 23. února 1568. Obyvatelé pevnosti spáchali džauhar, rážpútský válečný zvyk spočívající v sebeupálení žen a dětí; zatímco muži si svlékli zbroj a vyrazili k sebevražednému poslednímu útoku.[28] V roce 1569 si Akbar podmanil poslední svobodné rádžpútské státečky Ranthambhór i Káliňdžar.[29] Po konsolidaci Rádžpútány zaútočil Akbar proti muslimskému Gudžarátskému sultanátu, který byl významným centrem zemědělství, textilní výroby a, díky Súratu, nejrušnějšímu obchodnímu přístavu tehdejší Indie, i střediskem námořního obchodu. Akbar si Gudžarát podmanil pod záminkou podpory protimghalských povstalců rychlým tažením během roku 1573 a posledního sultána Muzaffara III. poslal do vyhnanství.
Vedle vojenské činnosti se Akbar neméně intenzivně zabýval i správními, justičními a náboženskými reformami. Nejprve, roku 1564, zrušil džizju, nechvalně proslulou daň z hlavy, kterou museli do té doby platit všichni nemuslimští obyvatelé říše, a také další zákony diskriminující hinduisty. Ve svých správních, soudních a vojenských reformách Akbar většinou navázal na Šér Chána Súra. Byly vesměs cíleny na centralizaci říše, oddělení civilní a vojenské správy či světských a náboženských soudů, ale také na reorganizaci armády, podporu zemědělství a obchodu. Současně začal císař v roce 1569 stavět jihozápadně od Ágry nové hlavní město, jemuž dal roku 1573, na oslavu dobytí Gudžarátu, jméno Fatehpur Síkrí, tj. "Město vítězství". Jedná se o jeden z nejvýznamnějších a nejlépe zachovaných celků mughalské architektury v celé Indii, císařský dvůr jej však obýval pouhých dvanáct let. Již v roce 1585 byl Fatehpur Síkrí opuštěn z důvodů nedostatečného zásobování vodou a císařský dvůr přesídlil do Láhauru, s nímž se o funkci sídelního města nadále dělila Ágra.
Akbar byl nábožensky velmi tolerantní, zajímal se o filozofii a s oblibou naslouchal debatám představitelů různých náboženských vyznání, k nimž vedle muslimů a hinduistů patřili i džinisté, sikhové, buddhisté, zoroastriáni a křesťané, které v letech 1579-1582 zastupovali i jezuitští misionáři Rodolfo Acquaviva a António de Montserrat. Akbarův vstřícný postoj k různým náboženským tradicím vyvrcholil po roce 1582 pokusem o vytvoření nového synkretického náboženství díne iláhí, které bylo monoteistické, ale přijímalo myšlenky reinkarnace a ahinsy z indických náboženství či zoroastriánské uctívání Slunce a ohně.[30]
I přes příklon k filozofii nenásilí však Akbar nikdy zcela neustal ve své vojenské činnosti, jejímž cílem bylo sjednocení severní Indie. Ačkoli pro své cíle hojně využíval i sňatkovou politiku, úplatky a další obratné politické kroky,[31] hlavním prostředkem rozšiřování Mughalské říše zůstala vojenská tažení. Roku 1575 potlačil vzpouru Dáúda Chána, který se pokusil od Mughalské říše odtrhnout Bengálsko, roku 1589 připojil Kašmír, roku 1591 začlenil do mughalského panství Sindh, roku 1592 Urísu a o tři léta později též Balúčistán a Kandahár.[31] Posléze Akbar vyslal svá vojska na jih, do oblasti Dakšinských sultanátů. Roku 1599 před mughalskými vojsky kapituloval sultanát Ahmadnagar a postoupil Akbarovi Bérár a Burhanpur,[32] Další dva dakšinské sultanáty: Bídžápur a Gólkonda, však prozatím zůstaly mimo sféru mughalského vliv.[33] Značné starosti působila stárnoucímu Akbarovi otázka nástupnictví. Z jeho tří synů zemřeli dva mladší, princové Murad a Danijál, ještě v průběhu otcova života na následky alkoholismu a drogové závislosti. Prvorozený syn Salím se potýkal s týmiž problémy, a mimoto se proti otci několikrát vojensky vzbouřil. Z toho důvodu Akbar zvažoval jmenovat následníkem trůnu svého vnuka, Salímova prvorozeného syna Chusraua. Tento návrh podporoval i Akbarův nejbližší rádce, básník a dvorní kronikář Abu'l Fazl, kterého za to nechal princ Salím roku 1602 v době otcovy nepřítomnosti ze msty popravit. Krátce před smrtí se však Akbar přece jen rozhodl prohlásit svým nástupcem Salíma.
Džahángír - stagnace a vláda žen
Po Akbarově smrti nastoupil na trůn jeho prvorozený, a současně jediný přeživší, syn Salím, který přijal jméno Núruddín Džahángír. Brzy po korunovaci se proti jeho vládě vzepřel jeho nejstarší syn Chusrau, jenž býval oblíbencem svého děda Akbara. Princ Chusrau se spojil s pátým sikhským guruem Ardžunem a začal v Paňdžábu proti Džahángírovi shromažďovat vojsko.[32] Džahangír však povstání porazil tvrdě se vypořádal s jeho vůdci, z nichž některé dal v Dillí narazit na kůly, Chusraua dal oslepit a Ardžuna uvěznit v Láhauru, kde guru buďto zemřel na následky mučení nebo byl utopen v řece Ráví. Tím si Džahángír způsobil trvalé nepřátelství sikhů, kteří od té doby aktivně vystupovali proti Mughalům.[32] Proti dalším aktivitám šlechtické opozice již císař nedokázal tak energicky zakročit a raději si zajišťoval loajalitu svých dvořanů a vazalů štědrými platy či různými finančními dary.[34] Džahángír byl milovníkem a patronem umění, zvláště malířství a architektury. Po vzoru svého praděda Bábura rovněž sepsal rozsáhlé a literárně hodnotné paměti. Zdaleka nebyl tak silnou osobností jako jeho otec, silně holdoval alkoholu a opiu, což po roce 1621 zcel podlomilo Džahángírovo zdraví.[35]
Klíčová událost v Džahángírově životě nastala v roce 1611, kdy s seznámil s krásnou perskou šlechtičnou Mihrunisou, později známou jako Núr Džahán). Vzhledem k tomu, že byla vdaná, Džahángír nechal jejího manžela popravit, a poté se s Mihrunisou oženil.[36] Císařovna si zakrátko vydobyla na dvoře výsostné postavení a po roce 1621 si získala větší vliv než její vážně nemocný manžel, kterého dokonce napomínala v přítomnosti cizích vyslanců.[37]
Stejně jako jeho otec, usiloval i Džahángír o další rozšiřování mughalského panství, osobně se však bojů neúčastnil. Nezdarem skončilo mughalské tažení do Ásámu v roce 1616, kdy Ásámci v bitvě u Samdhary na řece Brahmaputře zcela zničili mughalskou říční flotilu. Dílčí úspěch slavil císař roku 1620 dobytím pevnosti Kángra v podhůří Himálaje a roku 1622 podrobením města Kištváru v oblasti Džammú. V témže roce však Peršané na Džahángírovi dobyli Kandahár. [38] Na moři se mughalské síly střetávaly s Portugalci, kteří bránili indickým poutníkům v cestě do Mekky a přepadávali mughalské obchodní lodě ve snaze převzít kontrolu nad námořním obchodem mezi Indií a Evropou. Džahángír se snažil oslabit námořní převahu Portugalců v indických vodách podporou obchodníků z ostatních evropských zemí, zvláště Angličanů.[39] Z těch lze zmínit hlavně Williama Hawkinse a sira Thomase Roea, kteří strávili na Džahángírově dvoře několik let a úspěšně vyjednali obchodní koncese pro anglické obchodní společnosti.[40]
Šáhdžahán - vrchol mughalské moci
Když nemocný Džahángír koncem roku 1627 zemřel, došlo mezi jeho syny k boji o trůn. Nejstarší, oslepený princ Chusrau byl v této době již mrtev, zřejmě otráven svým mladším bratrem Churramem. Po otcově smrti Churramovi ještě zbývalo vypořádat se s nejmladším nevlastním bratrem Šáhrijárem a dalšími rivaly z okruhu Núr Džanáh. Mladému císaři, jenž přijal panovnické jméno Šáhdžahán, přitom výrazně pomohl jeho tchán Ásaf Chán, který Šáhrijára otrávil a ostatní potenciální soky nechal oslepit nebo uvěznit. Tím ovšem nepokoje zdaleka neskončily; roku 1631 se proti císaři postavil samozvaný uchazeč o trůn Chán Džahán Lódí, který se vydával za potomka posledního dillíského sultána Ibrahíma Lódího. Šáhdžahán ho však porazil v bitvě a nechal popravit. Další vojenské výboje Šáhdžahán směřoval k jihu do oblasti Dakšinu, kde se nacházely sultanáty hlásící se k ší'itskému islámu, což nebylo sunnitskému císaři příliš po chuti, ačkoli byl, stejně jako jeho předchůdci, tolerantní vůči hinduistům.[41] Jako první byl na řadě Ahmadnagarský sultanát, jehož severní část včetně hlavního města Ahmadnagaru, dobyl již císař Akbar v roce 1599. Navzdory tomu zůstávala většina území sultanátu mimo mughalskou kontrolu. Jeho faktickým vládcem byl vezír Malik Ambar, původně etiopský otrok, jemuž se během Džahángírovy vlády dařilo odrážet mughalské pokusy o další postup. Po jeho smrti se však obrana zhroutila a Šáhdžahán se tam v roce 1632 mohl zmocnit zbývajícího území sultanátu.[42] Sultáni Bídžápuru a Gólkondy mughalské moci proto raději ustoupili a v letech 1635-1636 se „dobrovolně“ stali jejími vazaly.[43] Současně musel Šáhdžahán zasáhnout proti opakované vzpouře rádžpútského rádži Džúdžhara Sinha, jíž jako velitel mughalských vojsk v roce 1635 potlačil císařův mladičký syn Aurangzéb. Již tehdy, ve svých sedmnácti letech, se projevil jako razantní a nemilosrdný vojevůdce.[44] Šáhdžahán jej následně jmenoval guvernérem Dakšinu, kde však svou krutostí a náboženskou netolerancí způsobil vážnou politickou krizi.[43] Bořil hinduistické chrámy a pod hrozbou trestu smrti nutil ší'itské a súfijské muslimy, aby konvertovali k sunnitskému islámu. Šáhdžahán, ve snaze zamezit destabilizaci mughalské říše, Aurangzéba roku 1644 z této pozice odvolal.
Šáhdžahán proslul jako milovník a štědrý patron architektury. Když v roce 1631 zemřela Šáhdžahánova oblíbená manželka Mumtáz Mahal, císař nechal na její počest zbudovat monumentální mauzoleum Tádž Mahal.[35] Jako hlavní město využíval Šáhdžahán Dillí, v němž za jeho vlády došlo k rozsáhlé stavební činnosti. Proslavil se též zhotovením tzv. Pavího trůnu z ryzího zlata zdobeného množstvím perel a drahokamů, jehož baldachýn zdobil pár zlatých pávů s roztaženým ocasem, posázených safíry, smaragdy a perlami.
Od roku 1652 se Aurangzéb otevřeně stavěl proti svému otci. Rychle dobyl své pozice zpět, začal v Dakšinu posilovat své mocenské postavení a budovat vlastní armádu.[45] Další z císařových synů Šáh Šudža a Murád Bachš byli pověřeni správou Bengálska a Gudžarátu, zatímco prvorozený Dára Šikóh byl svým otcem vychováván u dvora jako budoucí následník trůnu. Dára Šikóh byl na rozdíl od Aurangzéba nábožensky tolerantní a velmi vzdělaný, zajímal se o súfismus a hinduistickou filozofii. Sepsal dokonce traktát Mísení dvou oceánů, v němž poukazuje na společné rysy hinduistické a súfijské filozofie a mystiky. Když počátkem roku 1658 Šáhdžahán vážně onemocněl zánětem ledvin, rozpoutal se mezi jeho syny bratrovražedný boj o trůn. Jako první se pokusil v Bengálsku osamostatnit Šáh Šudža, který dokonce začal razit vlastní mince. Boj mezi bratry vyvrcholil bitvou u Sámúgarhu 29. května 1658, kde se střetla muslimská vojska Aurangzéba, podporované jeho bratrem Murádem Bachšem, s vojsky Dáry Šikóha, podporované rádžpútskými armádami a evropskými žoldnéři.[46] Aurangzéb, který byl daleko lepší vojevůdce, ovšem Dáru Šikóha snadno porazil. Starý a nemocný císař Šáhdžahán byl Aurangzébem uvržen do vězení, kde strávil posledních 8 let svého života.
Aurangzéb - islámský fanatik na trůně
Po svém vítězství nad Dárou Šikóhem přijal Aurangzéb panovnické jméno Álámgír I. Ještě v průběhu oslav svého nástupu na trůn nechal uvěznit svého doposud loajálního bratra Muráda Bachše, třetí bratr Šáh Šudža před ním uprchl do Arakanu na pobřeží západní Barmy, kde byl později na popud Aurangzébových agentů zavražděn. Dára Šikóh byl Aurangzébem pronásledován do severozápadní Indie, kde jej po sérii porážek a útěků jeden z velitelů vydal Aurangzébovi. Ten jej obvinil z odpadlictví od islámu a v srpnu roku 1659 nechal popravit. O dva roky později skončil pod katovým mečem rovněž Murád Bachš, účelově obviněný z alkoholismu, korupce a vraždy svého podřízeného úředníka. Aby obhájil svůj krvavý nástup na trůn a uvěznění vlastního otce, Aurangzéb se rád prezentoval jako obránce islámu. Ve známost však vešel spíš jako mimořádně krutý, tyranský vládce a náboženský fanatik,[47] který usiloval o přetvoření Mughalské říše v islámský stát plně postavený na sunnitské ortodoxii a právu šaría.[48] S jeho příchodem na trůn skončila dlouhá doba náboženské tolerance Mughalů vůči hinduismu a ostatním indickým náboženstvím.[49] Náboženský fanatismus vedl Aurangzéba roku 1679 k znovuzavedením džizji, což mělo za následek povstání rádžpútú, kteří tvořili po dlouhou dobu jednu z klíčových opor Mughalské říše.[48] Mezi prominentní oběti jeho náboženské perzekuce patřili roku 1661 súfijský mystik Sarmand Kašání nebo roku 1675 devátý sikhský guru Tégh Bahádur, oba popravení stětím v Dillí. Podezíravý císař nemilosrdně zacházel i s vlastními dětmi, z nichž prvorozený syn Mírza Sultán a dcera Zébunnissa zemřeli ve vězení a další syn Mírza Akbar před otcovým hněvem raději uprchl do Persie. Velmi brutálně jednal Aurangzéb i se svými poddanými, pokud se odvážili vyjádřit nesouhlas s jeho vládou, jak to popsal např. kronikář Muhammad Hášim:
| „ | Jednoho dne, když šel [Aurangzéb] k veřejné modlitbě do Velké mešity, ucpal veliký dav hinduistů cestu z paláce do mešity, aby se dožadovali úlevy. Penězoměnci a obchodníci látkami a kupci všeho druhu z Urdského bazaru nechali práce a obchodu a natlačili se do cesty. Ačkoli byly vydány rozkazy, aby uvolnili cestu, nemohl se císař dostat do mešity. [...] Nakonec byl vydán rozkaz, aby byli vyvedeni sloni a posláni proti davu. Mnozí byli ušlapáni k smrti pod nohama slonů a koní | “ |
| — Muhammad Hášim[50] | ||
Odpor a nespokojenost obyvatel nevyvolával pouze náboženský útlak, ale i špatná ekonomická situace, způsobená trvalým vydržováním obrovské armády. Aurangzébovy dobyvačné výpravy a stále častější uplácení protivníků spotřebovávaly ohromné finanční i lidské zdroje, kterých se Mughalům brzy nedostávalo.[51] Vysloužilí vojáci, na které stát uvaloval stále další poplatky, začali být nespokojeni se svou odměnou ve formě džagírů a požadovali raději hotovost. Státní úředníci to však vytrvale odmítali a tak džágírdárové začali peníze získávat hlavně drancováním zemědělských usedlostí.[51] Když stát na zemědělce navíc uvalil další daně, začali ze země hromadně odcházet. Následkem toho se začal v mnoha oblastech země šířit hladomor, kterému v letech 1702–1704 podlehlo okolo 2 milionů obyvatel.[51]
Úhlavními nepřáteli Aurangzéba se stali Maráthové, v jejichž čele stál od roku 1659 vojevůdce Šivádží, Mughaly přezdívaný „horská krysa“. Šivádží plenil mughalská města a vytrvale unikal mughalské odplatě. Roku 1674 se nechal v Púně korunovat králem všech Maráthů. Zemřel roku 1680 a dodnes je maráthskými nacionalistickými historiky oslavován jako hrdina a zakladatel maráthského státu.[52] Aby mohl snáze vést své vojenské výboje do jižní Indie, přesunul Aurangzéb v roce 1681 své sídlení město z Dillí do nově založeného Aurangábádu na území bývalého Ahmadnagarského sultanátu. Odtud císař pokračoval ve válce proti Šivádžího synovi a nástupci Sambhádžímu, jenž nebyl tak úspěšný jako jeho otec. Roku 1689 byl Aurangzébem zrádně zajat, oslepen, a nakonec popraven. Jeho nezletilý syn Šáhú byl vězněn až do Aurangzébovy smrti. Nebyli to však jen Maráthové, kteří se ve druhé polovině 17. století stavěli Mughalům na otevřený odpor. Proti pronásledování ší'itů se postavili i doposud loajální panovníci Bidžápuru a Gólkondy, jejichž státy, těšící se doposud omezené samosprávě, Aurangzéb v letech 1686-1687 přeměnil v pouhé provincie Mughalské říše.
Z náboženských i politických důvodů vystupovali proti Aurangzébově vládě také Džátové, Afghánci, zmínění rádžpútové, sikhové či příslušníci višnuistické sekty satnámíů.[53]
I když Aurangzéb disponoval v té době nejpočetnější armádou na Indickém subkontinentu, jen s vypětím všech sil se stačil vypořádávat se vzpourami na jihu a zároveň i severu země. Přes tyto nepříjemnosti dosáhla koncem 17. století Mughalská říše největšího teritoriálního rozmachu. Zahrnovala takřka celý Indický subkontinent s výjimkou nejzazšího jihu a Ásámu, kde byla Aurangzébova vojska roku 1671 drtivě poražena.[54] Ve sféře kultury znamenala Aurangzébova doba počátek úpadku, císař zakázal u dvora provozování hudby a nebyl ani příznivcem malířství (islámský zákaz zobrazování živých tvorů), podporoval však umění kaligrafie, jemuž se sám věnoval, a muslimskou architekturu, zejména výstavbu mešit.
Nástupnické boje a úpadek říše
Počátkem 18. století začal v mughalské říši sice postupný, zato trvalý proces decentralizace, nestability a kulturního a sociálního úpadku. Po Aurangzébově smrti v roce 1707 se jeho tři synové Muazzam, Azam a Kám Bachš střetli v boji o nástupnictví. Auragzéb preferoval prince Azama, kterého ustanovil následníkem trůnu. Jeho starší bratr Muazzam se s tím ale odmítl smířit a krátce po Aurangzébově smrti, 20. června 1707, se vojska obou princů utkala u Džajau, v jedné z největších bitev indické historie, kde Azam padl. Vítězný Muazzam tím získal trůn a přijal jméno Bahádur Šáh. Protože nastoupil na trůn v poměrně pokročilém věku 64 let, panoval krátce (1707–1712). Jako vladař byl nerozhodný, avšak nábožensky tolerantnější než jeho otec, sympatizoval s ší'ity a zpočátku i se sikhy, jejichž vůdce Guru Góvind ho osobně podpořil v bitvě u Džajau.[55][56] Dobré vztahy se sikhy však vzaly za své, když byl roku 1708, během čekání na audienci v císařově vojenském ležení Guru Góvind zavražděn dvěma afghánskými dvořany. Jeho nástupce Bánda Singh se stal nesmiřitelným nepřítelem Mughalů a ve spojení s Džáty zahájil v Paňdžábu rozsáhlé povstání. Bánda Singh a jeho džátští spojenci měli velký podíl na stále pokračující nestabilitě mughalské moci. Roku 1709 se císař ještě dokázal vypořádat s povstáním svého nejmladšího bratra Káma Bachše, a následně se mu dobytím sikhského centra Sirhindu podařilo na čas pacifikovat Bándu Singha.[56] Bahádur Šáh zemřel náhle v únoru 1712 a zanechal po sobě čtyři syny, z jejichž boje vítězně vyšel nepříliš schopný Džahándár Šáh, podporován místokrálem Dakšinu Zulfikárem Chánem. Tento ambiciózní šlechtic a schopný vojevůdce zajistil Džahándárovi vítězství nad početnějším vojskem jeho mladšího bratra Azímuššána. Samotného Azímuššána se Zulfikár Chán zbavil kuriózním způsobem, když ho nechal na slonu zahnat do tekutého písku.[57] Zulfikár Chán se snažil o smířlivou politiku vůči Maráthům i rádžpútúm; jedna z prvních věcí, kterou podnikl, bylo opětovné zrušení džizji. Džahándár Šáh měl ovšem ze Zulfikára Chána strach, a proto tajně uzavíral dohody v jeho neprospěch, čímž v říši vyvolal politický chaos. [58] Této nestability brzy využil syn zavražděného Azímuššána, princ Farruchsijár, jenž spravoval Bengálsko a koncem roku 1712 proti Džahándáru Šáhovi zosnoval spiknutí. Džahándárovo vojsko, jehož muži nedostali po celé měsíce žold, podlehlo 10. ledna 1713 Farruchsijárovým povstalcům. Džahándár uprchl do Dillí, kde mu Zulfikár Chán nabídl útočiště v paláci svého otce Asada Chána. Když však do města dorazil Farruchsijár, oba muži mu Džahándára zrádně vydali. Farruchsijár vzápětí nechal zabít jak Džahándára, tak i Zulfikára Chána, zatímco starého Asada Chána poslal do vyhnanství.[59]
Farruchsijár nastoupil na trůn v roce 1713 a vešel ve známost jako krutý, avšak neschopný panovník. Jeho vláda byla poznamenána bojem se sikhy, a současně i nesváry s vazírem Abdulláhem Chánem a jeho bratrem Sajjid Husain Alí Chánem, který na Farruchsijárově dvoře zastával post ministra války. Oba šlechtici, známí jako „bratři Sajjidovci“, poskytli Farruchsijárovi hlavní vojenskou pomoc při útoku na Džahándára Šáha a brzy poté, roku 1716, dosáhli rozhodného vítězství nad sikhy. Jejich vůdce Bándu Sngha poté nechal Farruchsijár oslepit a, společně s několika stovkami sikhských zajatců, brutálně zabít. V roce 1716 navštívilo císařský dvůr poselstvo Východoindické společnosti, jehož členem byl i doktor Willaiam Hamilton. Ten si díky úspěšné léčbě císaře i jeho dcery získal Farruchsijárovu přízeň a pomohl na něm vyjednat pro Východoindickou společnost výsadu bezcelního obchodu v Mughalské říši i právo nabývat pozemky a vesnice v okolí Kalkaty. Roku 1717 se Farruchsijár dopustil závažné chyby, když nařídil opětovné zavedení džizji. Bratři Sajjidovci tento krok odmítli a uzavřeli proti císaři spojenectví s rádžpúty. Císař se naopak opíral o nizáma Ásafa Džáha, jenž byl bratry Sajjidovci připraven o post místodržícího Dakšinu. Když se v roce 1718 císař pokusil odstranit Abdulláha Chána, přitáhl svému bratrovi na pomoc Sajjid Husain Alí Chán s rádžputskými a maráthskými oddíly, které se zmocnily Dillí. Farruchsijár se pokusil ukrát v harému, 28. února 1719 však byl Sajjidovci zajat, oslepen a o měsíc později uškrcen ve vězení.
Sajjidovci poté dosadili na trůn Farruchsijárova bratrance Rafíuddarádžata, jehož zdraví bylo zcela podlomené drogami a po třech měsících na trůně zemřel, zřejmě předávkován opiem.[60] Současně se v Ágře prohlásil císařem princ Nekusijár, syn Aurangzébova nejmladšího syna Mírzy Akbara a bývalý místodržící Sindhu. Sajjidovci však dosadili na trůn vlastního pretendenta, Rafíuddarádžatova nemocného bratra Rafíuddaulaha, jenž přijal panovnické jméno Šáh Džahán II., a rozhodli se ho bránit. V polovině srpna se jim podařilo Nekusijára zajmout a uvěznit, ale Šáhdžahán II. již o měsíc později, 17. září, zemřel v důsledku abstinenčního syndromu, když mu bylo odepřeno opium.
Za dalšího vládce mughalské říše byl vybrán osmnáctiletý princ Muhammad Šáh, vnuk Bahádura Šáha.[61] Sajjidovci předpokládali, že mladý, nezkušený a bázlivý panovník bude jen další loutkou v jejich rukou, Muhammad Šáh se však spojil s nizámem Ásafem Džáhem I., starým rivalem bratří Sajjidovců.[62] Nizám jen čekal na příležitost, aby se pomstil a roku 1720 dal Husajna Alího Sajjida zavraždit. Abdulláh Chán se následně rozhodl zaútočit na Dillí a dosadit na trůn vlastního kandidáta, prince Ibrahima, bratra zemřelých císařů Rafíuddarádžata a Šáhdžahána II. Mezi sajjidovskými a nizámovými vojsky došlo k bitvě, ve které byl Andulláh Chán zajat a později na příkaz Muhammada Šáha popraven.[63]
Muhammad Šáh nedokázal využít prostor po odstranění bratří Sajjidovců. Místo toho, aby provedl nezbytné správní a vojenské reformy se ještě více uzavřel na vlastním dvoře. Spíše než státnickým povinnostem se věnoval dvorním zábavám, jako byl lov, kohoutí zápasy a taneční představení. Dillíský dvůr se na čas opět stal významným střediskem indické kultury,[64] vydržování obrovské armády a nákladný život dvora si však žádaly zvyšování daní, což vedlo k hromadnému odchodu obyvatel na území sikhů a Maráthů, kde panovaly snesitelnější fiskální podmínky. [65] Když se však mughalské moci beztrestně vzepřel nizám Ásaf Džáh, jeho příkladu rychle následovai navábové z Bengálska, Avadhu či Bhópálu. Císař ztrácel kontrolu nad děním v říši, z čehož těžili zejména Britové a vzmáhající se Maráthská říše, která rozšiřovala své panství od jižních oblastí Indie stále více na sever a severovýchod.[66]
Nájezdníci a rozpad říše
Kromě Maráthů na jihu museli Mughalové čelit dalšímu nepříteli, který se koncem 40. let objevil na severozápadě: byl jím Nádir Šáh, úspěšný a mimořádně krutý perský dobyvatel, jenž založil dynastii Afšárovců. Když Nádir Šáh překročil hranice Mughalské říše, Muhammad Šáh povolal ke svému dvoru do Dillí nizáma Ásafa Džáha, jenž měl díky svému vítězství nad Sajjidovci pověst zkušeného vojevůdce. Mughalský ministr války, Chán Daurán, však na nizáma žárlil a odmítl se řídit jeho radami. Aby zabránil jejich sporům, Muhammad Šáh se osobně ujal velení mughalských vojsk, ačkoli zcela postrádal vojenské zkušenosti. Jednalo se o fatální rozhodnutí.[67] Aškoli měla mughalská armáda nejméně trojnásobnou přesilu, v následné bitvě u Karnálu nedaleko Dillí, 13. února 1739, její vedení selhalo a Nádir Šáh s přehledem zvítězil, aniž by utrpěl větší ztráty.[68] Nádir Šáh poté vstoupil do Dillí, kde se na něj jeden mughalský voják pokusil spáchat atentát. Nebyl však úspěšný a rozzuření Peršané v odvetu zmasakrovali kolem 110 tisíc obyvatel Dillí a vydrancovali jejich domy i Červenou pevnost.[69] Nádir Šáhova kořist mimo jiné zahrnovala 700 milionů rupií, dále Šáhdžahánův paví trůn a obrovský diamant Kúhe núr.[70] Muhammad Šáh se musel podřídit ponižujícím smlouvám, a přestože mu Nádir Šáh formálně navrátil moc, upadající Mughalská říše se už z této rány nikdy nevzpamatovala.[70]
Oslabená říše byla nyní vystavena útokům nájezdníků ze severozápadu, do jejichž čela se postavil afghánský vládce Ahmad Šáh Durrání, jeden z nástupců Nádira Šáha a zakladatel Durránské říše. Poprvé na Mughaly zaútočil roku 1748, kdy se jej ještě podařilo s velkým štěstím odrazit.[71] Nedlouho poté, 26. dubna 1748, zemřel Muhammad Šáh a na jeho místo nastoupil ve věku 23 let jeho nezkušený syn Ahmad Šáh Bahádur.
Nedlouho po nástupu na trůn musel Ahmad Šáh čelit novým vpádům Durráního, kterému raději postoupil obrovské území Paňdžábu a Multánu, než aby riskoval otevřený střet. Načas tím sice odvrátil afghánské nebezpečí, říši však nadále ohrožovali Martáhové, kteří se zmocnili rozsáhlých oblastí ve střední Indii od Gudžarátu až po Urísu. Tragická vnitropolitická situace způsobila, že se Ahmad Šáh zabýval spíše bojem s vlastní aristokracií, než s vnějšími nepřáteli. Teprve roce 1754 se císař osobně postavil Maráthům v bitvě u Sikandarbádu, kde utrpěl těžkou porážku. Situace využil vazír Imádulmulk, který Ahmada Šáha sesadil a nechal oslepit; na trůn pak dosadil prince Álamgíra, jednoho ze synů císaře Džahándára.[72]
Císař Álamgír II. zůstal zcela pod vlivem vazíra Imáduddína. Jejich společný pokus o znovudobytí Paňdžábu skončil roku 1756 odplatou Ahmada Šáha Durráního; se svými afghánskými jezdci opět vyplenil Dillí a nechal zmasakrovat hinduistické poutníky v Mathuře. Imádulmulk proti němu uzavřel spojenectví s Maráthy, jimž k císařově nelibosti postoupil další mughalská území na jihu a západě říše. Když roku 1759 přitáhli Maráthové k Dillí a s vazírovým svolením ho začali plenit, postavil se Alámgír II. proti Imádulmulkovi, ale již 29. listopadu 1759 jím byl zavražděn. Imáduddín dosadil na trůn jednoho z Alámgírových synovců, který přijal jméno Šáhdžahán III.
Císařův syn Alí Gauhar, jemuž hrozil stejný osud, uprchl z Dillí do Bengálska, kde s pomocí bengálského a awadhského navába vytvořil armádu, s níž v září 1760 vypudil Imáduddína a jeho maráthské spojence z Dillí. Následně pak 10. října sám nastoupil na trůn pod jménem Šáh Álam II. Všeobecného chaosu využil Ahmad Šáh Durrání k dalšímu vpádu do Mughalské říše. Oslabená mughalská armáda musela opět uzavřít spojenectví s Maráthy, aby mohla útoku čelit. Přesto však byla v následné bitvě, v pořadí třetí u osudného Pánípatu, 14. ledna 1761 Afghánci poražena a zmasakrována. Ahmad Šáh Durrání nicméně potvrdil nároky Šáha Álama II. na mughalský trůn a následně se z Indie stáhl. [73]
Pod dohledem Britů
Šáh Álam II. se pokusil se o zvrat v mocenském uspořádání Indie ve prospěch Mughalů, avšak decentralizovaná a vnitřně rozvrácená říše se už nedokázala svým nepřátelům postavit.[74] Jeho ambiciózní pokus vypudit Brity z Biháru a Bengálska v roce 1764 skončil porážkou, jíž císařskému vojsku v bitvě u Buxaru uštědřil generál Hector Munro. Smlouvou z Illáhábádu byl císař následně přinucen postoupit Východoindické společnosti právo na výběr daní v Bengálsku a Biháru. Sám Šáh Álam II. byl následujících šest let držen pod dohledem Britů v Illáhabádu.[75] Do Dillí se císař vrátil s podporou Maráthů v roce 1772. Jeho pozice však zůstala dlouhou nepřítomností silně oslabena.
Roku 1788 byl císař zajat a oslepen afgánským samozvancem Ghulamem Kádirem, který na trůn dosadil prince Bídra Bachta, syna někdejšího mughalského císaře Ahmada Šáha, jenž přijal panovnické jméno Šáhdžahán IV. Po dvou měsících však Dillí dobyl maráthský vojevůdce Mahádádží Šindé, osvobodil Šáha Álama z vězení, nechal popravit Ghulama Kádira a uvěznil Šáhdžahána IV. Slepý Šáh Álam II. však musel Mahádádžího Šindého na oplátku jmenovat svým regentem. Tím se Šáh Álam II. stal faktickým vazalem Maráthské říše. Tento strav trval až do druhé anglo-maráthské války, v níž byli Maráthové poražení a Šáh Álam byl roku 1803 vzat pod ochranu Britů, kteří tak převzali kontrolu nad zbytky mughalského panství, přestože formálně byla Východoindická společnost mughalskému císaři poddána a razila jeho jménem mince.
Syn Šáha Aláma, Akbar II., strávil třicet let svého panování 1806-1837 jako penzionář Východoindické společnosti a jeho vláda byla fakticky omezena na Dillí. Byl však významným patronem umění a proslavil se také jako mecenáš bengálského filozofa a reformátora Rámmohana Ráje, kterého vyslal na diplomatickou misi do Velké Británie. [75] Krátce před Akbarovou smrtí, v roce 1835, se Východoindická společnost vyvázala z formální podřízenosti Mughalské říši a odstranila ze svých mincí jeho jméno.
Poslední mughalský císař Bahádur Šáh II. nastoupil na trůn v roce 1837. Podobně jako jeho otec byl už zcela pod vlivem Britů a jeho vláda se omezovala pouze na město Dillí, v němž povolil Východoindické společnosti vybírat daně a zřídit stálou vojenskou posádku. Bahádur Šáh II. neměl žádné státnické ambice, věnoval se především súfijské mystice a uměleckým zájmům, zvláště urdské poezii, kaligrafii a hudbě.[76] Po vypuknutí velkého indického povstání byl Bahádru Šíh II. vzbouřenými sipáhiji 12. května 1857 formálně prohlášen vůdcem povstání.[76] Za necelý měsíc, 8. června 1857 však byli Sipáhiové, jejichž vrchním velitelem se stal princ Mírza Mughal, syn Bahádura Šáha II., v Červené pevnosti v Dillí obleženi britskými vojsky.[77] Během závěrečného útoku britských sil, 14. září 1857, se Bahádur Šáh II. se svou rodinou a dvořany uchýlil do Humájúnovy hrobky na okraji Dillí, kde jej o týden později, 20. září, zatkl kapitán William Hodson. Císařův život byl ušetřen, ale většinu z jeho 22 synů Hodson a jeho vojáci postříleli. Tím nastal definitivní konec Mughalské říše. Sesazený císař byl poté postaven před britský vojenský soud a odsouzen k doživotnímu vyhnanství. Usídlil se v barmském Yankounu, kde zemřel v roce 1862 na mrtvici a kde je rovněž pohřben.[78]
Remove ads
Ekonomika a správa
Správa státu
Tak velká a kulturně rozmanitá země, jakou byla mughalská říše, si pro spravování země vyžadovala rozsáhlý úřednický aparát. Jelikož Mughalové pocházeli z kulturně odlišných tradic než Indové, byl mughalský správní systém syntézou arabsko-perských a indických způsobů vedení správy země.[79] V počátcích mughalského panství byl správní systém říše převzat od dillíského sultanátu prakticky v nezměněné podobě.[80] Bábur ani Humájún neměli příliš času na to, aby se věnovali novému uspořádání říše či správním reformám. První hlubší reformy v říši proto provedl až Šér Chán Súr, jehož správní systém z větší části převzali i Mughalové. Šér Chán Súr ustanovil za nejnižší správní jednotku parganu (něco na způsob evropského újezdu). V jejím čele stál ámil, jenž zároveň zastával funkci výběrčího daní. Každý pargan měl ještě pokladníka a policejního strážníka (čaukídár). Několik pargan tvořilo okres (sarkár) a okresy se sdružovaly do provincií (súba) v čele s místodržícím (guvernérem; súbédár), jehož dosazoval panovník.[81][82]
Šér Chán Súr ustanovil několik ministerstev, jejichž úkolem bylo řídit jednotlivé obory státní správy. Jednalo se o ministerstvo diplomacie, armády, panovnických výnosů a archivu, spravedlnosti, pošty a špionáže a správy panovnického dvora.[83] Mughalové tento systém později přejali v poněkud obměněné podobě.[84] Ministři byli jmenováni císařem. V čele klíčového ministerstva financí stál díván,[84] nejvýznamnější ministři byli titulování termínem vazír.[85] V čele mughalské říše stál císař, který měl rozhodující slovo ve všech oblastech řízení státu. Následníkem trůnu se mohl stát pouze příslušník císařského rodu.[86]
Správní reformy proběhly hlavně za třetího císaře Akbara. Kromě náboženské reformy se císař zaměřil na kontrolu událostí každodenního života. Jeho úředníci dohlíželi na svatební obřady (snažili se zamezit svatbám, k nimž nedala nevěsta souhlas, sňatkům dětí apod.) i prostituci (všechny prostitutky byly prohlíženy lékařem a v rámci každého města měly vymezený prostor působnosti).[87] Akbarův nejvýznamnější přínos však byl v oblasti reforem daňové správy, konkrétně v rozdělení půdy v říši. Byly ustanoveny dvě formy vlastnictví půdy: džagír a chálísa. Zatímco termínem chálísa byla označována čistě státní půda, džagír byl zapůjčen jako odměna (viz platové systémy).[87] Zvláštnímu postavení se těšili zamíndárové, tedy šlechtici, kteří půdu vlastnit mohli.[87] Na pořádek v říši dohlížela policie, rozdělená na městskou (kótvál), okresní (faudžár) a vesnickou (čaukídár).[88]
Finance
Ve správě a ekonomice státu byla na prvním místě kontrola financí,[89][90] které plynuly hlavně ze zemědělství.[90] Daně rolníků činily jednu třetinu úrody, kterou rolníci odváděli nejdříve v naturální, později v peněžní formě.[91] Císař Šáhdžahán později tento stav upravil na jednu polovinu, což výrazné zhoršilo životní úroveň rolnictva.[92]
Zpočátku se ukázala jako velký problém dlouho zavedená praxe, že místodržící jednotlivých oblastí i vyšší státní úředníci nakládali s vybranými daněmi dle libosti. Spravované oblasti totiž často považovali za vlastní.[90] Reformami císaře Akbar se však místodržící a vůbec všichni úředníci stávali zaměstnanci státu, tzn. lidmi s konkrétními úkoly a povinnostmi.[90] V čele finančního úřadu stál díván.[89]
V mughalské říši obíhaly tři hlavní druhy mincí: zlatý muhr, stříbrná rupie a měděný dám. Směnný kurz těchto mincí byl určován aktuálním kurzem kovů, ze kterých byly vyrobeny; vlastní mince si ve státní mincovně totiž mohl razit každý, kdo těmito kovy disponoval. Pro ty nejmenší transakce se v některých částech Indie používaly kaurí (tzn. lastury drobného mořského plže Cypraea moneta) nebo nejedlé mandle z Persie. Hodnota těchto směnných prostředků však byla velice nízká, obyčejně se několik tisíc takovýchto drobných platidel směňovalo za jednu rupii.[93] Poměrně běžné byly směnky (hundí), jejichž vystavování zprostředkovávali sarráfové, „penězoměnci“.[94]
I když se lichva neslučuje s Koránem, v mughalské říši bylo velmi rozšířeno.[95][96] Vysoké částky si od poskytovatelů úvěru, kteří pocházeli hlavně z kastovní vrstvy banijů, půjčovali jak nejvyšší státní úředníci, tak zemědělci, kteří potřebovali finance hlavně v době, kdy bylo třeba včas zasít. Banijové svými půjčkami pomáhali k oběhu peněz mezi nejnižšími vrstvami obyvatel a státní pokladnou.[97] Úroky půjček se pohybovaly kolem jednoho a čtvrt procenta měsíčně.[96]
Platové systémy
V zemi platil princip odměn zvaných džagír. Džagíry byly v podstatě úděly, které však svým majitelům nesloužily jako základny moci, ale byly spíše formou odměny za poskytované služby (zejména vojenské, případně i jiné).[98] Džagíry byly zásadně nedědičné a jejich držiteli byli většinou vojáci (mansabdáři), kteří se živili výhradně z výnosu těchto půd.[99] Ve druhé polovině 16. století byl učiněn zásadní krok v budování jednotného systému platového a mocenského hodnocení. Tehdy byly zavedeny mansaby, hodnostní stupnice udávající výši platu jeho držitele a zároveň počet členů vojenské jízdy a zvířat pro armádu, které musel daný člověk vydržovat. Mansab byl od konce 16. století vyjadřován dvěma čísly, kdy první udávalo výši platu dále odvozovaného z tabulek a druhé počet vydržovaných jezdců (např. 300 / 200).[100]
Obchod
Již v době zrodu mughalské říše začali Mughalové s čilým obchodem. Po dobytí Gudžarátu získali přístup k moři, avšak narazili tam na Portugalce, kteří viděli v mughalských obchodních lodích konkurenci. I když Mughalové vlastnili obchodní lodě, neměli válečné loďstvo.[101] Portugalci se snažili zabránit indickým kupcům v obchodování, což mělo za následek mughalskou podporu ostatních evropských národů. Na větší odpor se mughalští úředníci však nezmohli; spokojili se vybíráním daní z obchodu, které plynuly od každého obchodníka bez rozdílu. Trvalé snahy Portugalců o omezení námořního obchodu Mughalů měly za následek obnovení a opětovný rozkvět karavanních stezek do Kašmíru, Persie i dalších končin.[95] Mimo tyto země mughalští kupci obchodovali i s africkými státy (hlavně skrze přístavy v Rudém moři), s Cejlonem či např. s Molukami.[95][102]
Jednou z nejobchodovanějších komodit byly látky a textilie, které se dovážely z Persie a Číny a putovaly i dále do Evropy.[103] K vývozním komoditám mughalské říše patřilo hlavně indigo a koření (hlavně pepř). Zatímco Evropa byla na dostatku některých komodit závislá, mughalská říše byla soběstačná a z Evropy proto do mughalské říše mířilo hlavně luxusní zboží jako byly šperky apod.[103][104] Úpadek portugalského impéria na Indickém subkontinentu na přelomu 16. a 17. století vydláždil cestu k mezikontinentálnímu obchodu dalším evropským národům, zejména Nizozemcům (Nizozemská Východoindická společnost), Britům (Britská Východoindická společnost) a Francouzům (Francouzská Východoindická společnost).[103]
Hlavní město
Veškerá moc se v říši soustředila do rukou panovníka a jeho dvoru, takže hlavní město bylo i přirozeným mocenským a politickým centrem země.[105] Hlavním městem mughalské říše byla z počátku Ágra, kterou Bábur vydobyl od Lódiů. Akbar však začal počátkem 70. let 16. století s výstavbou nového hlavního města Fatehpur Síkrí v Uttarpradéši, odkud se chystal vládnout. Město se však ukázalo jako nevhodné z toho důvodu, že bylo příliš daleko od severozápadních hranic říše, odkud hrozilo největší nebezpečí útoku,[105] významnou roli hrál i nedostatek vody.[88] Akbar se proto i se dvorem usídlil v Láhauru.[105] Akbarův syn Salím (pozdější císař Džahángír) na krátký čas prosadil za hlavní město Iláhábád, odkud nějakou dobu podnikal vojenské výboje.[88] Císař Šáhdžahán,který dal postavit některé z nejvýznamnějších mughalských staveb, nechal po smrti své milované manželky vystavět Šáhdžahanabád (součást Dillí) a Červenou pevnost, kam i s mughalským dvorem přesídlil roku 1648.[92] Šáhdžahanabád se stal symbolem mughalského majestátu[106] a byl hlavním městem Mughalů až do konce mughalské dynastie.
| „ | Po smrti své milované královny zvolil Šáhdžahán v Hindustánu město Dillí, aby tam vybudoval nové město jako své hlavní, a tím zvěčnil svou památku, ježto podnebí tohoto místa bylo zdravé. Použil zřícenin starého Dillí a Tughlakábádu k vybudování tohoto nového Dillí, jemuž dal jméno Šahádžahánábád, to jest město vybudované Šáhdžanáhem. | “ |
| — Niccolao Manucci, Storia de Mogor, or, Mogul India[92] | ||
Remove ads
Kultura a umění
Literatura a umění
Už první císař Bábur, z jehož pera se dochovaly cenné Paměti (Báburnáme) psané v uzbecké turečtině, přizval ke dvoru do Ágry řadu učenců a umělců (hudebníků, výtvarníků, literátů, ...) z okolních zemí, kteří zde rozvíjeli různé druhy umění.[107] Pro neustálé válčení, které zaměstnávalo větší část indické společnosti, však k výraznějšímu rozvoji uměleckých oborů nedošlo.[25] Ani za Humájúnovy přerušované vlády nedošlo ke vzniku významnějších uměleckých památek a k plnému rozkvětu kulturního života mughalské říše došlo až za Akbara. Akbar, milovník učenosti a výtvarného umění, kulturu všemožně podporoval. V jeho době zažila rozkvět mughalská miniatura[108], která byla nejdříve doplňkem literárních spisů, časem se však osamostatnila.[109]
V mughalské říši vznikl unikátní druh hudby, který kombinoval hudební prvky vycházející z muslimských a hinduistických tradic. Rozkvět zažila poezie psaná hlavně v perštině ale i např. v hindštině a dalších indických jazycích. Básně v perštině dokonce skládali i Indové, jejichž rodnou řečí perština nikdy nebyla.[109] V roce 1545 vznikl kroužek Osmi pečetí, který tvořilo osm básníků skládajících chvalozpěvy na boha Kršnu a jeho blízké.[109] Kršnovské písně brzy zlidověly a začaly vznikat i v Bengálsku, kde je dokonce skládali i muslimové.[110]
V klasické bhaktické poezii vynikl hlavně Tulsídás a jeho dílo Jezero činů Rámových (Rámčaritmánas), ve kterém nově zpracoval tematiku Rámájany.[110] Za Aurangzéba začal kulturní úpadek, který se postupně projevil ve všech kulturních a uměleckých oblastech. Aurangzéb nechal odstraňovat všechna vyobrazení živých bytostí, mj. nařídil strhnout nástěnnou malbu na zdi ve Fatéhpur Síkrí.[111] Ústup perské literatury alespoň vytvořil prostor pro částečný rozmach literatury psané v urdštině, jejímiž centry se staly Dillí a později Láhaur.[112]
Alespoň částečná renesance kulturního života mughalského dvora nastala za Muhammada Šáha.[64]
Architektura
.jpeg)
Mughalská architektura vynikala okázalostí, propracovaností a unikátní syntézou několika architektonických slohů, zejména islámského, perského a indického.[108] Náznaky míšení těchto architektonických stylů se objevily již v době dillíského sultanátu, avšak naplno se začaly prolínat až za dob Mughalů.[109] Jednou z prvních staveb mughalského architektonického slohu je Humájúnova hrobka v Novém Dillí, jejíž stavba započala roku 1564. Město Fatehpur Síkrí, které bylo založeno roku 1569, již představuje jeden z nejvýznamnějších klenotů mughalského architektonického slohu. Vrcholným představitelem mughalské architektury však zůstává Tádž Mahal, který nechal v první polovině 17. století vystavět Šáhdžahán.[113]
Mughalský architektonický sloh se rozvíjel hlavně od poloviny 16. do konce 17. století, poté začal ztrácet na okázalosti i originalitě.[113] Důvodem byla hlavně ohromná nákladnost staveb, která dosáhla vrcholu za Šáhdžáhána, kdy byl za základní dekorativní prvek považován drahý bílý mramor vykládaný polodrahokamy či dokonce drahokamy.[114] Vedle bílého mramoru je klasickým stavebním materiálem mughalských staveb červený pískovec, který je v rámci světové architektury jedinečný a pro Indii typický.[111] Úpadek mughalské architektury tedy šel ruku v ruce s úpadkem mughalské říše. Do dnešní doby se zachovalo kolem 400 mughalských staveb rozmanitého druhu, například pevnosti, hrobky, zahrady, mešity, minarety, městské brány a hradby, paláce a mosty.[115] Centry mughalské architektury byly hlavně Ágra, Láhaur, Kábul, Dillí, Iláhábád, Ádžmer, Mándú a Burhánpur.[115]
Náboženství
Na území mughalské říše existovalo velké množství různých náboženských proudů, které spolu vstupovaly do kontaktu a vzájemně se ovlivňovaly. Sami Mughalové byli muslimové a již Akbar si byl velmi dobře vědom, že pokud chce ustanovit vládu nad oblastmi s pevnými kořeny v neislámských tradicích, musí být jeho postoj k jiným náboženstvím přinejmenším tolerantní.[116] Proto brzy po nástupu na trůn odvolal daň z hlavy a zrušil zdanění hinduistických poutníků; hinduisté přijali tyto ústupky s nadšením a Akbar si tak zajistil jejich přízeň.[87] Sám Akbar se zajímal o různá náboženská a duchovní hnutí nejen indického původu (na jeho žádost zavítaly do mughalské říše mj. tři jezuitské misie – jednu z nich vedl Antonio Monserrate, jehož zápisky jsou cenným historickým pramenem[117]). Akbar se pokusil o vytvoření umělého synkretického náboženství Díne iláhí („náboženství (pravé) zbožnosti“), které si však nikdy nevytvořilo širší základnu stoupenců.[118]
Tolerantní politika Mughalů vůči jiným náboženským a myšlenkovým směrům byla razantně přerušena v době vlády Aurangzéba (1658–1707). Ten se pokusil o násilnou islamizaci všech obyvatel mughalské říše a chtěl z ní učinit stát na čistě islámských základech.[119] Aurangzéb začal s islamizací postupně, avšak razantně: nejdříve zakázal slavit neislámské svátky a nechal zavést islámský kalendář. Úředníky z řad rádžpútů posílal na službu do nejvzdálenějších končin říše a do jejich úřadů dosazoval zastánce islámské ortodoxie. Jeho snahy vrcholily v roce 1679, kdy znovu zavedl daň z hlavy a všem neislámským obyvatelům země vyhlásil svatou válku (džihád).[119] Tato náboženská politika se ukázala jako velmi problematická. Po Aurangzébově smrti se sice začala tolerance Mughalů vůči neislámským tradicím opět zvětšovat, nicméně v říši už byla rozšířena lidová hnutí vymezující se proti Mughalům, které chápala jako cizince. Tato Mughalům nepřátelská hnutí jen přispěla k vnitřní nestabilitě říše.[120][121]
U běžných obyvatel se těšila velké oblibě hlavně náboženská lidová hnutí, mnohdy vykazující synkretické prvky mezi indickou a arabskou tradicí. Za súfijské řády (taríky) působící v mughalské říši lze jmenovat čistíju, nakšbandíju nebo kádiríju. Vedle těchto tradičních arabských hnutí koexistovala hnutí vycházející z indických tradic, a to především hnutí jógická, bhaktiová, šaktická, rámaistická nebo kršnaistická.[122] V průběhu 16. století se začala formovat nábožensko-sociální skupina, která v následujících staletích sehrála velmi významnou roli zejména v protimughalském odboji – byli to sikhové a jejich náboženství zvané sikhismus. Prvním sikhským guru a zakladatelem sikhismu byl Guru Nának.[121]
Remove ads
Galerie
Mughalský válečný slon střežící bránu velké mešity, Mathura
Vyobrazení Tádž Mahalu
Mughalské jednotky nakupují měděné náčiní v bazaru
.svg){kind=link}
.svg){kind=link}
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads