Německá národní knihovna
From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Německá národní knihovna (německy Deutsche Nationalbibliothek) je národní knihovnou Německa se sídly v Lipsku a Frankfurtu nad Mohanem. Titul národní knihovna (Nationalbibliothek) jí náleží od roku 2006, v současné podobě vznikla v roce 1990 jako Německá knihovna (Die Deutsche Bibliothek) sloučením Německých knihoven v Lipsku (Deutsche Bücherei, bývalá NDR) a Frankfurtu nad Mohanem (Deutsche Bibliothek, bývalá NSR).
Knihovna má právo právo povinného výtisku pro všechny texty, obrázky a zvukové nebo videonahrávky publikované v Německu, či v zahraničí buď v němčině nebo z němčiny přeložené či se týkající Německa (tzv. germanikum) vydané od roku 1913 do současnosti. A sbírá rovněž díla napsaná nebo vydaná německy mluvícími emigranty mezi lety 1933 a 1945.[2] Od oku 2006 nejde v případě povinného výtisku pouze o fyzické, ale i elektronické dokumenty.[1] Knihovna zajišťuje také vydávání německé národní bibliografie (v době rozdělení Německa vznikaly dvě paralelní bibliografie). Její podoba se v průběhu let proměňovala, veškerá vydání a kategorie (dle typu popisovaných dokumentů) jsou vyhledatelné v online katalogu knihovny.[3] Knihovna je také hlavním koordinátorem vývoje německých katalogizačních norem a podílí se i na vývoji mezinárodních standardů, formátů a souborů autorit (Gemeinsame Normdatei).[4] A od oku 2000 koordinuje standardizaci knihoven německy mluvících zemí (Německo, Rakousko, Švýcarsko).[5]
Remove ads
Sbírky knihovny
.jpg)
.jpg)
Německá národní knihovna se v důsledku historie rozděleného Německa skládá ze dvou poboček: v Lipsku a ve Frankfurtu nad Mohanem. Nabízí informační a referenční služby, reprografické služby, možnost studia dokumentů ve studovnách (jako archivní knihovna nenabízí možnost absenčních výpůjček), meziknihovní výpůjčky, či zpoplatněnou digitalizaci dokumentů na objednávku.[6]
Lipská pobočka[7] (Deutscher Platz 1) uchovává řadu historických sbírek a její součástí jsou například muzeum knih či hudební archiv nebo specializovaná mezinárodní knihovna holokaustu.[8] Své sbírky zpřístupňuje čtenářům v šesti studovnách.
- Hlavní studovna
- Studovna periodik a multimediální studovna
- Studovna Knihovny šoa Anny Frankové a Sbírky exilové literatury 1933–1945
- Studovna map
- Studovna Německého hudebního archivu
- Studovna Německého muzea knih a spisovatelství
Frankfurtská pobočka[9] (Adickesallee 1) má na starost vývoj komunikačních a informačních technologií, centrální databáze a koordinaci národní bibliografie.[4] Díla vydaná v zahraničí v němčině, z němčiny přeložená nebo týkající se Německa národní knihovna získává pouze v jedné kopii a ty jsou archivovány právě ve Frankfurtu.[10] Své sbírky pobočka zpřístupňuje čtenářům ve čtyřech studovnách.
- Hlavní studovna
- Studovna periodik
- Multimediální studovna
- Studovna Německého exilového archivu 1933–1945
Sbírky knihovny lze členit dle povahy dokumentů a povahy speciálních oddělení knihovny.[11]
- Knihy.[12] Od roku 1913 knihovna do svých sbírek získává výtisky všech knih vydaných v Německu, všech německojazyčných knih vydaných v zahraničí, překladů německých děl a knih o Německu. Uchovává je bez ohledu na žánr či povahu přílohy včetně atypických ne-knižních objektů. K roku 2025 bylo ve fondech knihovny přibližně 17,9 milionů knih.
- Periodika.[13] K roku 2025 knihovní sbírky obsahovaly na 320 tisíc periodik od novin a časopisů přes specializované a vědecké časopisy až po katalogy výstav či farní zpravodaje. Každý den byla sbírka rozšiřována o přibližně 2 300 dokumentů.
- Digitální sbírky.[14] Patří sem e-knihy, elektronické verze akademických článků či časopisů, e-noviny (vychází-li elektronicky, knihovna je již nezískává ve fyzické podobě), audioknihy, digitální nahrávky hudby, webové stránky a další digitální díla. V roce 2008 měla sbírka asi 100 tisíc položek, v roce 2025 to bylo 17,4 milionů.
- Mapy.[15] Díky retrospektivnímu doplňování fondů mapové sbírky knihovny obsahují téměř všechny německojazyčné mapy z 20. a 21. století vyjma tajných vojenských map. Včetně elektronických map v roce 2025 sbírka čítala 272 tisíc map a 5 800 atlasů.
- Hudba (Německý hudební archiv).[16] K roku 2025 sbírky archivu čítaly na 2,3 miliony položek: partitury, nahrávky na fyzických nosičích (nejen CD či DVD, ale také gramofonové desky či válečky do fonografu), digitální nahrávky a různé přístroje pro přehrávání hudby.
- Německý exilový archiv 1933–1945.[17] Sídlí ve frankfurtské pobočce knihovny a část jeho sbírek je uchovávána a zpřístupněna v lipské pobočce. Sbírá svědectví exulantů, publikace či pozůstalost (bez ohledu na jakákoliv měřítka jejich významnosti), pořádá výstavy či konference, vydává knihy apod. Jeho součástí jsou pozůstalosti a archivy více než 280 jedinců a organizací. Jeho cílem je zachytit fenomén exilu v letech 1933–1945 v jeho úplnosti.[18]
- Německé muzeum knih a spisovatelství.[19] Sídlí v lipské pobočce knihovny. Bylo v Lipsku založeno již v roce 1884, což z něj dělá nejstarší muzeum knižní kultury na světě. Kromě stálé expozice pořádá také dočasné výstavy. V jeho sbírkách jsou uloženy knihy a předměty týkající se historie produkce knih a literatury. Jejím základem byla sbírka o 3 tisících knihách, kterou saský stát zakoupil od drážďanského krejčího Heinricha Klemma. Její nejcennější části, včetně 42-řádkové Guttenbergovy bible, byly po válce zkonfiskovány sovětskou okupační armádou a od té doby jsou součástí sbírek Ruské státní knihovny v Moskvě.[20]
- Speciální sbírky.[21][22] Do speciálních sbírek se řadí některé archivy či pozůstalosti získané do vlastnictví Národní knihovny, sbírky dokumentů starších než Národní knihovna či sbírky jinak výjimečné. Mezi nimi například:
- Knihovna šoa Anny Frankové v lipské pobočce. Ve speciální studovně zpřístupňuje literaturu o holokaustu a šoa, antisemitismu a rasismu. Zaměřuje se také na literaturu právě o Anně Frankové, nejen v němčině, ale i v dalších jazycích.
- Archiv a knihovna Německého svazu knihkupců a vydavatelů (Börsenverein des Deutschen Buchhandels). Obsahuje na 25 tisíc dokumentů tematicky zaměřených na minulost a současnost vydávání knih a obchodu s nimi v Německu. V roce 2012 jej Svaz knihovně věnoval u příležitosti stoletého výročí jejího založení.
- Knihovna Frankfurtského parlamentu 1848/1849 (Reichsbibliothek). Knihovna parlamentu byla v roce 1855 přemístěna do Německého národního muzea v Norimberku a v roce 1938 byla věnována Německé knihovně v Lipsku. Obsahuje politická, ekonomická a filozofická díla a díla o zahraničních městech a cizích zemích.
- Dokumenty historie německého socialistického hnutí 1830–1912. Jejich základem je dar stuttgartského sociálně demokratického vydavatele Johanna Heinricha Wilhelma Dietze. Sbírka čítá na 2 500 monografií a 660 periodik.
- Dokumenty vydávané mezinárodními organizacemi (např. OSN, UNESCO, EU, WTO apod.). Před sjednocením Německa je archivovaly obě knihovny, od roku 1990 lipská pobočka. Od roku 2005 jsou uchovávány jen dokumenty publikované v Německu či v zahraničí v němčině.
- Technické standardy a patenty. Lipská knihovna začala uchovávat patenty v roce 1955 a v roce 1961 obdržela záznamy z let 1877–1945. Úplná sbírka z let 1877 až 1990 čítá na 2 miliony patentů.
- Plakáty. Sbírka obsahuje 14 tisíc plakátů, letáků a veřejných prohlášení z období první světové války, 3 tisíce z období listopadové revoluce 1918, 5 tisíc z druhé světové války a 9 tisíc z let 1945–1949 a z NDR do roku 1961.
Remove ads
Historie
.JPG)
Německá knihovna (Deutsche Bücherei) v Lipsku vznikla v roce 1912 podpisem smlouvy mezi městem Lipsko a Saským královstvím, které poskytly finance, a Německým svazem knihkupců v Lipsku (Börsenverein der Deutschen Buchhändler zu Leipzig), který přislíbil zdarma povinné výtisky od německých vydavatelů. Úkolem knihovny bylo získávat, katalogizovat a zpřístupňovat všechny německé a cizojazyčné knihy publikované v Německu a německé knihy publikované v zahraničí od 1. ledna 1913.[23] Přestože soukromě založená knihovna nebyla knihovnou národní, již od počátku neskrývala své ambice. V roce 1916 se knihovna z dočasného umístění přestěhovala do nové budovy navržené Oscarem Puschem. Ta byla postavena v neorenesančním stylu na nově vytvořeném Deutscher Platz (Německé náměstí) a nad hlavním vchodem byly umístěny busty Johanna Wolfganga Goetheho, Johannese Gutenberga a Otty von Bismarcka.[24] V roce 1921 Svaz knihkupců knihovnu pověřil správou každodenního indexu nově vydaných publikací a o deset let později poprvé vyšla německá národní bibliografie. Roku 1933 se knihovna, dosud součást říšského ministerstva vnitra, dostala pod správu říšského ministerstva osvěty a propagandy a literatura nacisty označená jako nežádoucí (například exilová literatura) byla znepřístupněna. Mezi lety 1934 a 1936 byla vybudována první přístavba: křídlo na jižní straně čítárny. Pusch počítal s rozšiřováním knihovny přibližně každých dvacet let a Deutscher Platz nabízel dostatek místa.[25] Od roku 1935 museli vydavatelé knihovně povinné výtisky poskytovat ze zákona. Svaz knihkupců v roce 1940 přišel o své dozorčí povinnosti nad knihovnou a ta se zákonem stala svébytnou institucí. V roce 1943 byla knihovna těžce poškozena během spojeneckého bombardování a uzavřena. K jejímu znovuotevření došlo až v listopadu 1945, kdy bylo Německo rozdělené na čtyři okupační zóny.
Iniciativa knihovníků a knihkupců k založení Německé archivní knihovny ve Frankfurtu nad Mohanem vyústila 4. listopadu 1946 v založení Německé knihovny (Deutsche Bibliothek). Město Frankfurt přislíbilo financování a americká správa projekt odsouhlasila. V Německu tak existovaly dvě knihovny plnící funkci národní knihovny a publikující národní bibliografii. Po vzniku Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky se knihovny ve Frankfurtu nad Mohanem a Lipsku staly národními knihovnami těchto států.
Během setkání mezi ředitelem frankfurtské knihovny a Spolkem pro ochranu německých autorů ve Švýcarsku (Schutzverband Deutscher Schriftsteller in der Schweiz) v roce 1948 se zrodil plán na knihovnu emigrantské literatury. Již o rok později tak vznikl Německý exilový archiv 1933–1945, jemuž členové spolku poskytli své v exilu vydané dokumenty.
Součástí lipské knihovny se zase v roce 1950 stalo Německé muzeum knih a spisovatelství.[23] Mezi lety 1959 a 1963 byla pod dozorem Gerharta Helmera vybudovaná druhá přístavba, tentokrát křídlo na severní straně čítárny. Knihovna tak získala symetrický tvar. Původní architekt, Oscar Pusch, již sedmdesátník, se na projektu podílel z pozice konzultanta. V přístavbě byla mimo jiné otevřena trvalá expozice Muzea knih.[26]
Německá knihovna ve Frankfurtu se v roce 1952 stala nadací. Jejími patrony byly spolková země Hesensko a město Frankfurt nad Mohanem. Ty knihovnu financovaly společně se Spolkovou republikou Německo a Německým svazem vydavatelů a knihkupců. Roku 1955 byl uzákoněn povinný výtisk.[23] Teprve v roce 1959 se knihovna z původních skromných prostor bývalé Rothschildovy knihovny na Untermainkai přestěhovala na Zeppelinallee, do budovy, kterou Hermann Mäckler navrhl ve stylu poválečného modernismu. (Budova byla po stěhování do nových prostor v roce 1997 zbourána, aby uvolnila místo nové zástavbě.)[27] V roce 1969 knihovna získala status spolkové instituce, právo povinného výtisku se stalo spolkovým zákonem a Spolková republika jedinou institucí financující knihovnu. V roce 1970 se součástí knihovny stal Německý hudební archiv (navazující na Deutsche Musik–Phonothek vzniklou v roce 1961) v Západním Berlíně[28] a od roku 1973 se zákon o povinném výtisku začal vztahovat i na partitury a hudební nahrávky.
Frankfurtská knihovna se institucí udělující ISSN v NSR stala v roce 1973, Lipská knihovna ji pro NDR následovala o čtyři roky později a v roce 1985 začala udělovat také ISBN. O rok později byla restaurátorská dílna lipské knihovny prohlášena centrem konzervace a restaurování Mezinárodní federace knihovnických sdružení a institucí (IFLA).[23]
Mezi lety 1976 a 1982 v Lipsku vznikla třetí přístavba knihovny. Šest věží ("sil") vybudovaných přibližně 50 metrů od původní knihovny sloužilo jako skladiště knih a dalších dokumentů. Prostřední věž byla vysoká 55 metrů a pět zbývajících bylo o něco nižších.[29]
Sjednocení Německa 3. října 1990 doprovázelo i sjednocení obou Německých knihoven (Deutsche Bücherei a Deutsche Bibliothek) do Německé knihovny (Die Deutsche Bibliothek), jejímž ředitelem se stal tehdejší ředitel frankfurtské knihovny. Následujícího roku vyšlo první číslo společné Německé národní bibliografie. V roce 1992 byla v Lipsku otevřena Knihovna šoa Anny Frankové. Roku 1997 se frankfurtská pobočka přestěhovala do budovy na Adickesallee.
V roce 2002 došlo k dohodě s německými vydavateli (skrze jejich Svaz) o dobrovolném dodávání elektronických publikací. V roce 2004 byla Německá bibliografie (Deutsche Nationalbibliografie) zpřístupněna on-line. Zákon o Německé národní knihovně z roku 2006 Německou knihovnu přejmenoval na Německou národní knihovnu nadále se skládající ze tří poboček (Lipsko, Frankfurt nad Mohanem a Hudební archiv v Berlíně) a její právo na online publikace uzákonil v podobě rozšíření práva na povinný výtisk. V roce 2010 se Německý hudební archiv přemístil z Berlína do Lipska a od té doby se tak celá národní knihovna nacházela v Lipsku a Frankfurtu. O rok později byla v Lipsku otevřena čtvrtá přístavba. Moderní budova propojila starou knihovnu a "knihovní věž" (třetí přístavba) a do nových prostor se kromě hudebního archivu přesunulo také Německé muzeum knih a spisovatelství a další oddělení zde získala skladiště optimalizovaná pro zachovávání správných klimatických parametrů.
V roce 2015 byla všechna bibliografická data Německé národní knihovny a Gemeinsame Normdatei uvolněna pod licencí Creative Commons Zero CC0 (žádná autorská práva).[23]
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads