Neutralita

Tento článek je o neutralitě států. Další významy jsou uvedeny na stránce Neutralita (rozcestník).

Neutralita (z lat. neutralis, přídavné jméno k neuter, „na žádné straně“, „ani jeden z obou“, spojením ne + uter, doslova „ne jeden ze dvou“) je pojem mezinárodního práva vyjadřující, že stát v nějakém válečném konfliktu není členem žádného z válčících bloků nebo že je trvale neutrální pro případ budoucích konfliktů a není proto členem žádné mezinárodní vojenské organizace. Odlišuje se od stavu nebojující země, která však může nepřímo podporovat jednu válčící stranu, nebo od politických konceptů izolacionismu a nezúčastněných zemí.

     Neutrální země

     Země považující se za neutrální

     Země neutrální v minulosti

Neutralitu upravuje pařížská deklarace z roku 1856, V. haagská úmluva z roku 1907 (neutralita v pozemní válce) a XIII. haagská konvence z roku 1907 (neutralita v námořní válce). Dočasně neutrální bylo Rakousko za krymské války či Švédsko za druhé světové války. K neutrálním evropským zemím dnes patří Irsko, Rakousko, Malta a Švýcarsko.

Jediný neutrální asijský stát je Turkmenistán a jediný neutrální americký stát je Panama.

Státy, které se považují za neutrální je Ghana, Mexiko, Mongolsko, Moldavsko, Srbsko, Rwanda, Haiti, Vatikán, Uzbekistán, Singapur a Kostarika.

Švédsko a Finsko bylo neutrální do roku 2022 než podaly státy ve stejném roce přihlášku a připojení k NATO.

Je sporné, zda stát může neutralitu vyhlásit jednostranně jako Belgie nebo Norsko před druhou světovou válkou.^[zdroj?] Standardní členství v OSN neutralitu znemožňuje, neboť každý členský stát je povinen se podřídit rezoluci Rady bezpečnosti.

Práva a zodpovědnosti neutrální mocnosti

Znepřátelené strany nemohou vpadnout na neutrální území^[1] a jakékoliv podobné snahy nejsou kompromisem neutrality.^[2]

Neutrální moc musí zabránit vojskům znepřátelených stran vstoupit na své území.^[3] Rozdíl je u prchajících válečných vězňů.^[4] Armády válečných stran v neutrálním státě nemohou nabírat vojáky^[5], ale obyvatelé mohou jít do zahraničí a tam narukovat.^[6] Armádní vybavení (osoby ani materiál) znepřátelených stran nemohou být převáženy přes neutrální území.^[7] Rozdíl je u zraněných osob.^[8] Neutrální mocnost může zásobovat komunikačními zařízeními válečné strany (zprostředkovávat)^[9], ale nemůže zásobovat válečným materiálem ^[10], ačkoli není třeba se vyhýbat exportu takového materiálu.^[11]

Válečná loď (námořnictva) může použít neutrální přístav (přístav neutrálního státu) na max. 24 hodin, ačkoliv domácí strana (přístavu) si může zavést rozdílné omezení.^[12] Výjimky jsou při nutných opravách, kde je povoleno minimum času potřebného k tomu, aby se plavidlo vrátilo na moře ^[13], nebo pokud je v přístavu i plavidlo opačné znepřátelené strany. Tehdy musí mít 1 loď náskok 24hodin.^[14]

Válečná loď jedné strany zajata druhou stranou ve vodách neutrální mocnosti musí být vydána druhou stranou neutrálnímu státu, což se váže i na posádku dané lodě.^[15]

Švýcarsko

Prototypem neutrálního státu je Švýcarsko, jehož permanentní neutralita je mezinárodně uznána.

Od dob studené války je však – ostatně jako i u jiných zemí, viz např. Francie, SSSR, Velká Británie – kritizována jeho spolupráce s nacistickým Německem. U Švýcarska jsou uváděny: uzavírání hranic před uprchlíky, vracení Židů zpravidla od hranic, vydávání majetku Židů pod nacistickým tlakem, zatajení a přivlastnění si bankovních kont Židů, kteří zahynuli při holocaustu^[16].