Nutrie říční

Nutrie říční (Myocastor coypus, známá též jako vodní krysa, řekomyš americká, řekomyš bonárská, bobr bahenní, bobr jihoamerický, koypu či Mus coypus) je velký hlodavec původem z Jižní Ameriky^[2], ve světě často chovaný na kožešinu (ceněnou zejména ve východní Evropě a střední Asii) a maso. V mnoha teplejších oblastech severní polokoule se nutriím podařilo z chovu uniknout a^[kdy?] jedincům se podařilo založit místní populace, čímž se nutrie zařadila na seznam invazních druhů. Mezinárodní unií pro ochranu přírody IUCN byla v roce 2000 zařazena mezi 100 nejhorších invazních druhů světa.

Nutrie říční
Nutrie říční
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	hlodavci (Rodentia)
Čeleď	korovití (Echimyidae)
Rod	nutrie (Myocastor) Kerr, 1792
Binomické jméno
Myocastor coypus (Molina, 1782)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Popis

lebka nutrie

Velikostně se nutrie nacházejí přibližně mezi ondatrou a bobrem – tělo dospělé nutrie je dlouhé 40–70 cm, ocas je dlouhý 30–45 cm. Dospělé nutrie váží obvykle 5–6 kg, dobře živený alfa samec může dosáhnout 10 kg, samec vykrmený v zajetí až 12 kg. Její ocas je na průřezu oválný, šupinatý a řídce pokrytý štětinovitými chlupy.^[3]

Výskyt

Nutrie říční je řazena do čeledi korovitých (Echimyidae), v tradičních systémech vystupovala v rámci samostatné čeledi nutriovitých (Myocastoridae).^[4] V současné době^[kdy?] se vyskytuje ve volné přírodě na všech kontinentech mimo Antarktidu a Austrálii, o přirozený výskyt se však jedná pouze v Jižní Americe. Za obtížný invazní druh je považována v Jižní Koreji, jižním Japonsku, jihozápadní Číně, v povodí řeky Mississippi, jižní Evropě, centrální Asii a na Blízkém východě. Její rozšíření do severnějších oblastí je omezeno tím, že jde o spíše subtropické zvíře špatně snášející delší mrazivé zimy. Ty dokážou její populaci spolehlivě zredukovat. Daná vlastnost se projevuje expanzí směrem do hloubi mírného pásu v časech mírných zim a vyhynutím těchto exponovaných okrajových populací, pokud v zimě přituhne.

Nutrie říční se jako invazivní druh postupně od 60. let 20. století zabydluje i v Česku.^[5] V roce 2022 byl její stálý výskyt hlášen zhruba z 15 % území České republiky.^[6] Může se ojediněle vyskytnout v blízkosti lidských obydlí, nejčastěji v blízkosti vody.^[7]

Invaze

Nutrie říční je považována za invazní druh. V roce 2000 byla zařazena na seznam 100 nejhorších invazních druhů podle Mezinárodního svazu ochrany přírody, a to především kvůli poškozování mokřadních a pobřežních habitatů.^[8] Od roku 2016 je i na evropském Seznamu invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na Unii. V České republice způsobují populace nutrií problémy například v povodí řek Vltavy, Berounky a Labe.^[9][kdy?]

Nutrie byly v roce 1924 dovezeny z Argentiny na farmu v Jablonném nad Orlicí jako první v Evropě, o deset let později bylo již v Česku 100 farem s nutriemi. Stěžejním záměrem chovu nutrií v zajetí byla produkce kožek, ale jejich maso bylo také vyhledáváno.^[6]

Zhruba od 70. let 20. století se v přírodě začaly objevovat nutrie uniklé ze zajetí, po roce 2000 začaly vytvářet v některých oblastech i polodivoké populace. Těžiště výskytu spadá do teplejších nížin středních a východních Čech, Moravy a Slezska.^[10] V české přírodě se nutrie vyskytuje přibližně od 60. let 20. století, zpočátku však byla její populace málo početná a byla přehlížena.^[5] Až na přelomu 80. a 90. let byly zřetelné první signály o trvalejším výskytu nutrií ve volné přírodě zejména na severní Moravě a ve Slezsku, od té doby je nutrie považována za nový druh savčí fauny v České republice.^[6]

Nutrie říční v Česku není lovnou zvěří, ale je vyjmenována mezi druhy, které může podle zákona o myslivosti usmrcovat hospodář a myslivecká stráž. Změny početnosti lze odvozovat z počtu evidovaných mysliveckých zástřelů. Ve výkazech mysliveckého hospodaření se poprvé objevila v roce 2003. První tři roky bylo vykazováno ročně v průměru kolem 300 ulovených jedinců, od té doby úlovek exponenciálně narůstá a v roce 2016 přesáhl 6000 jedinců.^[5] v roce 2019 to bylo 7722 jedinců^[10] a roce 2020 již přes 12 tis. kusů.^[6] Invazivnost v Česku zhoršuje i lidé přikrmující nutrie. Ačkoliv je krmení nutrií na mnohých místech zakázáno, lidé zákaz často nerespektují.^[11][12]

Nutrie poškozuje přirozenou vegetaci jí osídlených míst, ohrožuje strukturu ekosystémů a původní druhy, v naší krajině zejména z důvodu případné prostorové konkurence původní druh – bobra evropského.^[6]

V Anglii se podařilo nutrii kompletně vyhubit, podílelo se na tom 24 profesionálních lovců po dobu 8 let.^[10]

Stanoviště

Nutrie říční žijí na hustou vegetací pokrytých březích potoků, jezer a řek či v zarůstajících bažinách. V březích si budují nory s chodbami dlouhými 15 a více metrů.^[zdroj?] Aktivní jsou hlavně za šera, přičemž se obvykle nevzdalují více než 180 m od nory.^[zdroj?] Jsou vynikající plavci a podstatnou část své aktivity vyvíjejí ve vodě. Na nohou mají plovací blány a jejich nozdry jsou posunuty dopředu a nahoru. Okolo tlamy mají hmatové vousky, které jim ve vodě umožňují snadněji hledat potravu. Výrazné jsou oranžové hlodáky.

Potrava

Nutrie říční s vylovenou škeblí rybničnou na Lítožnickém rybníku

Nutrie se živí kořeny a bylinami – potravu si vyhrabávají, nebo se pasou na březích a podél břehů. Potravu si dokáže přidržet předními končetinami. Větší množství jedinců dokáže zcela spást pobřežní a příbřežní vodní vegetaci a rozhrabat břehy, čímž přispívá k jejich erozi. Velmi nepříjemná je tato jejich aktivita, pokud si k ní vyberou sypané hráze, které pak mohou rychle znehodnotit a uvést do havarijního stavu. Další nepříjemností je, že jsou hostiteli pro nematodální parazity, které mohou napadat člověka (jde zejména o druh Strongyloides myopotami napadající kůži člověka). V chovech je základem krmné dávky zelená píce v letních měsících, v zimních měsících seno, pařené brambory, krmná řepa či mrkev a jadrné krmivo (oves, ječmen, pšenice, kukuřice), a to nejčastěji v podobě šrotovaného krmiva. Přestože byly nutrie dlouho pokládány za výhradní býložravce, v případě příležitosti si potravu zpestřují škeblemi, vejci i rybami.^[13]

Rozmnožování

Mláďata nutrií se rodí po celý rok, pohlavní dospělosti dosahují nejdříve do 4 měsíců. Rychlost dospívání je přímo úměrná dostatku kvalitní potravy, což znamená, že v mírném pásu mláďata narozená v zimě vyrůstají pomaleji. Březost trvá asi 130 dnů, v jednom vrhu je obvykle 5–6 mláďat. Mláďata mohou přežít odstavení od kojení již po pěti dnech, nicméně průměrná doba kojení je 5–6 týdnů.

Ve volné přírodě vzniká následující sociální uspořádání. V polygamní sociální skupině vládne alfa samice, jí je podřízen alfa samec (v době říje se vedení prohodí). Mladé samice si vytvářejí teritoria částečně se kryjící s teritoriem matky, mladí samci jsou z rodiny vypuzeni.

Využití

Nutrie panáčkuje na Střeleckém ostrově v Praze

Nutrie říční

Chov nutrií je mnohem náročnější než třeba chov králíků nebo drůbeže. I zkušený chovatel by měl počítat se ztrátami okolo patnácti procent, začátečník samozřejmě ještě s vyššími. Nejčastější příčinou je nevhodné krmivo. Nutrie jsou mimořádně náchylné k chorobám žaludku a zažívacího traktu vůbec, takže všechna potrava musí být kvalitní. Zatuchlé, namrzlé nebo i jen zapařené krmení může lehce vyvolat nadýmání, popřípadě záněty. Nebezpečná je píce sklizená z chemicky ošetřených míst nebo taková, která obsahuje jedovaté byliny (ocún, blín, pryšec, sasanka, …). Mezi větvemi, které dáváme k ohryzu, by neměla převládat vrba nebo jíva. Nutriím hrozí i jiná onemocnění. Hustá kožešina je v zimě nechrání před omrzlinami (nejčastěji na lysém ocase a končetinách) a v létě naopak bývá příčinou přehřátí organismu, příliš studené podlahy v kotcích mohou způsobovat záněty močových cest. Nutrie také snadno podléhají šoku, například pokud se nutrie zachytí hlodáky za pletivo nebo mříže své ubikace a zůstane tak viset, během několika minut uhyne následkem šoku.^[zdroj⁠?!]

V zajetí je nutrie chována pro maso nebo pro kožešinu, obvykle se ale jedná pouze o malochovy. Kromě standardního plemene (hnědá kožešina) se podařilo vyšlechtit další plemena. Dominantní (viz mezialelové interakce – úplná dominance) jsou např. odrůdy bílá, černá a zlatá, recesívní pak stříbrná, pastelová, safírová, perlová. V Česku má chov nutrií dlouhou tradici již od roku 1924.^[6] Rozmach nastal v období 60.–80. let, ale pak, za úpadku státem dotovaných velkochovů, došlo k poklesu chovaných zvířat. V důsledku nezájmu a chybějící mladé chovatelské generaci je chov nutrií v Česku ohrožen, resp. hrozí reálné nebezpečí zmizení plemen, patřících k národnímu dědictví^[zdroj?] – nutrie standardní, nutrie zlaté a nutrie přeštické.^[zdroj?] Záchranu a dohled nad genetickou rezervou má Národní referenční středisko genetických zdrojů Výzkumného ústavu živočišné výroby.

Maso nutrie je libové a lehce stravitelné, takže se hodí jako výživa pro nemocné.^[zdroj?]

Plemena nutrií

Související informace naleznete také v článku Plemena nutrií.

Plemena nutrií se dělí podle zbarvení srsti na hnědé (standardní), stříbrné a přeštické.