Pararula

Pararula je přeměněná hornina, typ ruly, která vznikla vysokostupňovou přeměnou sedimentů.

Pararula
Pararula z oblasti Bystrá, Nízké Tatry
Zařazení	metamorfovaná hornina
Hlavní minerály	křemen, slídy (převládá biotit), živce (hlavně plagioklas)
Akcesorie	granáty, staurolit, andalusit
Textura	pásková
Barva	šedá, hnědá

Termín pararula (paragneiss) zavedl v roce 1891 Karl Heinrich Rosenbusch.

Vznik

Pararula vznikla přeměnou sedimentárních, zejména pelitických a drobových hornin v amfibolitové facii.^[1] Patří k nejrozšířenějším regionálně přeměněným horninám.

Složení a vlastnosti

Hlavními minerály pararul jsou křemen, živce, s vysokým podílem plagioklasu a slídy, z nichž většinou převládá biotit,^[1] při vyšším stupni přeměny může obsahovat i značný podíl aluminosilikátů jako jsou kyanit, andalusit a sillimanit, též cordierit, staurolit a granáty. Podle obsahu dalších minerálů se rozlišuje svorová pararula (s nízkým obsahem živců), pararula grafitová, dvojslídnatá, amfibol-biotitová atd. Kinzigit je označení granáto-grafitické pararuly.^[2]

Výskyt

Úhlová diskordance mezi prvohorními vrstvami pararuly a křídovými usazeninami (pískovec, slepenec) v lomu Práchovna, Kutná Hora-Žižkov

V Českém masivu tvoří pararuly hlavní masu hornin moldanubika. Vyskytují se v Alpách, Schwarzwaldu a jinde. V Západních Karpatech jsou součástí veporického i tatrického krystalinika, kde většinou jde o pararuly s obsahem sillimanitu a granátu. Jsou známy z Považského Inovce, Malé Fatry, ve Vysokých a Nízkých Tatrách, stejně jako vystupují v krystaliniku zemplinika. Plagioklasové pararuly vystupují především v Slovenském rudohoří.^[3]

Použití

Pararuly nemají žádné významnější praktické použití ani větší ekonomický význam. Mohou být využity jako kamenná drť a stavební kámen.