Paulo Evaristo Arns

Paulo Evaristo kardinál Arns OFM (14. září 1921 Forquilhinha – 14. prosince 2016 São Paulo) byl brazilský římskokatolický kněz, arcibiskup São Paulo, františkán a kardinál.

Jeho Eminence Paulo Evaristo Arns
Heslo	„ex spe in spem“
Znak
Svěcení
Kardinálská kreace	5. března 1973 kreoval papež Pavel VI.
Osobní údaje
Datum narození	14. září 1921
Místo narození	Forquilhinha
Datum úmrtí	14. prosince 2016 (ve věku 95 let)
Místo úmrtí	São Paulo, Brazílie Brazílie
Příbuzní	Zilda Arns (sestra)
Povolání	katolický kněz, katolický jáhen, arcibiskup, katolický biskup, spisovatel a kněz
Alma mater	Fakulta umění Pařížské univerzity
Podpis
Řády a ocenění	Leteliera-Moffittové cena za lidská práva Nansenova cena velkodůstojník Řádu peruánského slunce Řád za kulturní zásluhy honorary doctor of the University of Brasília … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kardinál Arns v roce 2012

Život

Vstoupil do řádu františkánů (OFM), řádové sliby složil 10. prosince 1943, studoval ve františkánských školách v Brazílii a později i na pařížské Sorbonně. Kněžské svěcení přijal 30. listopadu 1945. Přednášel na několika františkánských vzdělávacích institucích, podílel se na vydávání řádového časopisu „Sponsa Christi“

V květnu 1966 byl jmenován pomocným biskupem São Paulo, biskupské svěcení přijal 3. července téhož roku, světitelem byl kardinál Angelo Rossi, tehdejší arcibiskup. Poté, co kardinál Rossi přešel do římské kurie, byl jmenován arcibiskupem São Paulo.

Při konzistoři 5. března 1973 ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Po dovršení kanonického věku rezignoval v roce 1998 na funkci arcibiskupa. Od smrti kardinála Salese v červenci 2012 mu náležel titul kardinála protopresbytera. Zároveň byl služebně nejstarším členem kardinálského kolegia a zároveň byl posledním žijícím kardinálem kreovaným Pavlem VI. (resp. předposledním, pokud započítáme i Benedikta XVI.).

Názory

Povinný celibát by měl být zrušen

V červnu 2002 se kardinál Arns vyslovil pro zrušení povinného celibátu. Měl by podle něj být volenou možností, a ne povinností. Sice tehdy nevěřil, že papež Jan Pavel II. tuto povinnost zdobrovolní, soudil však, že „jeho nástupce by to udělat mohl“.^[1]