Paulo Freire

Paulo Reglus Neves Freire (19. září 1921 – 2. května 1997) byl brazilský pedagog a filozof, byl předním obhájcem tzv. kritické pedagogiky, nejvíce je znám svou knihou Pedagogika utlačovaných (Pedagogia do Oprimido), která je považována za jeden ze základních textů kritického pedagogického hnutí.^[1][2][3]

Paulo Freire
Narození	19. září 1921 Recife
Úmrtí	2. května 1997 (ve věku 75 let) São Paulo
Alma mater	Faculdade de Direito do Recife
Povolání	učitel, spisovatel, advokát, filozof, pedagog a básník
Zaměstnavatelé	Univerzita São Paulo Ženevská univerzita University of Campinas Oldenburská univerzita
Ocenění	čestný doktor (1973) UNESCO Prize for Peace Education (1986) čestný doktor Univerzity Complutense v Madridu (1991) Řád za kulturní zásluhy (2011) honorary doctor of the University of Brasília
Politická strana	Dělnická strana
Nábož. vyznání	katolicismus
Funkce	municipal secretary of Sao Paulo
Podpis
Web	www.pedagogyoftheoppressed.com
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Paulo Freire, 1963.

Freire se narodil 19. září 1921 rodině střední třídy v Brazílii ve městě Recife. Osobně se seznámil s chudobou a hladem během Velké hospodářské krize třicátých let. V roce 1931 se rodina přestěhovala do města Jaboatão dos Guararapes, kde byly náklady na živobytí nižší. 31. října 1934 zemřel jeho otec.^[4] Zkušenosti z mládí předurčily jeho obavy o chudé a pomohly mu dojít k pedagogické filozofii. Sám uvádí, že chudoba a hlad vážně ovlivňovaly jeho schopnost učit se. Tyto zkušenosti ho dovedly k rozhodnutí věnovat svůj život zlepšování životů chudých: "Nerozuměl jsem ničemu, dokud jsem měl hlad. Nebyl jsem hloupý, nebyl to nedostatek zájmu. Zkušenosti mi ukázaly vztah mezi společenskou třídou a znalostmi." Ekonomická situace rodiny se nakonec zlepšila.

Freire studoval od roku 1943 právnickou fakultu na univerzitě v Recife. Studoval také filozofii, konkrétněji fenomenologii a psychologii jazyka. Přestože byl přijat do advokátní komory, nikdy nepracoval jako právník. Místo toho pracoval jako učitel na středních školách, kde učil portugalštinu. V roce 1944 se oženil s kolegyní Elza Maia Costa de Oliveira, měli spolu pět dětí a pracovali společně.^[5]

Freire tvrdí, že systém vzdělávání ve Třetím světě musí být moderní. Neměl by se vracet k předkoloniální tradici, ale zároveň má být antikoloniální, tedy nepřebírající slepě euroamerické vzorce. Odmítá tzv. "bankovní model" vztahu učitele a žáka (v němž učitel ve své představě posílá na prázdný účet žákovy mysli hodnoty), který podle něj blokuje kreativní potenciál žáka.

Literatura

• Coben, Diana (1998), Radical heroes. Gramsci, Freire and the Politics of Adult Education, New York: Garland Press.
• Darder, Antonia (2002), Reinventing Paulo Freire: A Pedagogy of Love, Boulder: Westview.
• Elias, John (1994), Paulo Freire: Pedagogue of Liberation, Florida: Krieger.
• Gadotti, Moacir (1994), Reading Paulo Freire. His Life and Work, Albany: SUNY Press.
• McLaren, Peter (2000) Che Guevara, Paulo Freire and the Pedagogy of Revolution, Maryland: Rowman & Littlefield.
• Mayo, Peter (2004, 2008), Liberating Praxis. Paulo Freire's Legacy for Radical Education and Politics, Westport, Connecticut: Praeger; Rotterdam and Taipei: Sense.
• Roberts, Peter (2000), Education, Literacy, and Humanization Exploring the Work of Paulo Freire, Westport, Connecticut: Bergin & Garvey.
• Torres, Carlos A and Noguera, Pedro (eds) (2008), Social Justice Education For Teachers. Paulo Freire and the Possible Dream, Rotterdam and Taipei: Sense.