Projekt 670

Projekt 670 (v kódu NATO třída Charlie) byla třída ponorek Sovětského námořnictva s jaderným pohonem. Jednalo se o nosiče protilodních střel, určené zejména k napadání hladinových lodí, především těch letadlových. Jako první sovětské ponorky mohly své střely odpalovat pod hladinou.^[1] Všech 17 postavených ponorek již bylo vyřazeno ze služby.

Projekt 670 / třída Charlie
Ponorka třídy Charlie I
Obecné informace
Uživatelé	Sovětské námořnictvo Ruské námořnictvo Indické námořnictvo
Typ	ponorka
Lodě	17
Osud	vyřazeny
Předchůdce	Projekt 651 / Juliett
Nástupce	Projekt 661 / Papa
Technické údaje Projekt 670A / Charlie I
Výtlak	3574 t (na hladině) 4980 t (pod hladinou)
Délka	94,3 m
Šířka	9,9 m
Ponor	7,5 m
Pohon	1 reaktor, 2 turbíny
Rychlost	12 uzlů (na hladině) 26 uzlů (pod hladinou)
Posádka	100
Výzbroj	4× 533mm torpédomet 2× 406mm torpédomet 8× P-70 Ametist
Technické údaje Projekt 670M / Charlie II
Výtlak	4372 t (na hladině) 5500 t (pod hladinou)
Délka	104,9 m
Šířka	9,9 m
Ponor	7,8 m
Pohon	2 reaktory, 1 turbína
Rychlost	15 uzlů (na hladině) 24 uzlů (pod hladinou)
Posádka	98
Výzbroj	4× 533mm torpédomet 2× 406mm torpédomet 8× P-120 Malachit

Stavba

Ilustrace ponorky třídy Charlie I

Ilustrace ponorky třídy Charlie II

Celkem bylo ve dvou skupinách postaveno 17 ponorek této třídy. Všechny postavila loděnice v Gorkém. Ponorky první verze Projekt 670A Skat (Charlie I) byly do služby zařazeny v letech 1967–1973 v počtu 11 kusů. Na první sérii navázalo šest ponorek Projektu 670M Čajka (Charlie II) nesoucích modernější protilodní střely. Do služby byly zařazeny v letech 19673–1982. Všechny byly vyřazeny do poloviny 90. let.

Konstrukce

Oproti třídě Echo měly tyto ponorky mnohem elegantněji tvarovaný trup. Jejich hlavní zbraň, v podobě protilodních střel, se přitom přesunula do přídě, odkud byly střely vypouštěny přímo z šachet v trupu ponorek. Novinkou byla také schopnost ponorek vypouštět tyto střely při plavbě pod hladinou. Ponorky verze Charlie I byly vyzbrojeny osmi protilodními střelami typu P-70 Ametist (v kódu NATO SS-N-7 Starbright) s dosahem cca 60 km. Pozdější verze Charlie II nesla stejný počet modernějších střel P-120 Malachit (v kódu NATO SS-N-9 Siren) s dosahem cca 120 km. Ponorky rovněž měly čtyři 533mm torpédomety pro klasická torpéda a dva 406mm torpédomety pro torpéda s akustickým samonavedením. Podle odhadů ponorky nesly celkem 12 torpéd či řízených střel RPK-2 Viyuga (v kódu NATO SS-N-15 Starfish).

Pohonný systém tvořil jeden vodou chlazený reaktor VM-4 a dvě turbíny, roztáčející jeden pětilistý lodní šroub. Nejvyšší rychlost byla 12 uzlů na hladině a 26 uzlů pod hladinou, u verze Charlie II to bylo 15 uzlů na hladině a 24 uzlů pod hladinou.

Zahraniční uživatelé

V letech 1988–1991 byla ponorka K-43 verze Charlie I zapůjčena Indii, kde sloužila jako INS Čakra (S71). Indické námořnictvo má stále zájem o získání ponorek s jaderným pohonem.