Prometheus (Goethe)

Prometheus (vznik asi 1784, tiskem 1785) je báseň německého básníka Johanna Wolfganga Goetha.^[1] Často je označovaná za hymnus. Princip chvalozpěvu je zde ale obrácen, protože postava mytického Promethea bohy nikterak nechválí, ale vzpurně i pohrdavě oslovuje Dia i ostatní bohy, ve kterých vidí nelítostné a parazitující postavy, závislé na obětech důvěřivých lidí. Sám se také staví bohům na roveň.^[2]

Prometheus
Malba od Constantina Hansena z roku 1845
Autor	Johann Wolfgang Goethe
Překladatel	Otokar Fischer
Jazyk	němčina
Žánr	báseň
Datum vydání	vznik asi 1784, tiskem 1785
Česky vydáno	1916
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Báseň byla několikrát zhudebněna, například Johannem Friedrichem Reichardtem roku 1809, Franzem Schubertem roku 1819, Hugo Wolfem roku 1889 nebo F. M. Einheitem roku 1993.

Česky byla báseň vydána v překladu Otokara Fischera roku 1916, 1927, 1949, 1955, 1973 a 1979.^[1]

Vznik a význam básně

Báseň, napsaná bez rýmů a volným rytmem, vznikla v letech 1772–1774 na základě stejnojmenné nedokončené divadelní hry a je velice významná pro hnutí Sturm und Drang, jehož představitelé chápali génia jako osobu, která žije zcela v souladu se sebou, je nad světem a přírodou, má téměř božské schopnosti a překonává tradiční autority. Poprvé byla vydána anonymně a bez Goethova vědomí roku 1785 Friedrichen Heinrichem Jacobim v jeho polemickém spise týkajícím se nizozemského filosofa Spinozy.^[2]

Samotný Goethe vydal hymnus až roku 1789 společně s básní Ganymed, která vznikla ve stejném období. Obě básně je třeba chápat ve společných souvislostech, protože vyjadřují dva aspekty člověka. Prometheus je vzpurný tvůrčí duch, který, Bohem odmítnutý, ho napadá a prosazuje se proti němu, zatímco Ganymed je chlapec zbožňovaný a svedený Bohem a je jeho věrným služebníkem.^[2][3]

Obsah básně

Goethův rukopis básně

Obsahem básně je Prometheův monolog, ve kterém v šesti slokách Prométheus promlouvá k Diovi, uráží ho a napadá také ostatní bohy.^[4]

Hned v první sloce zesměšňuje Diův hněv jeho připodobněním k chlapci, který stíná květ bodláčí.

Své nebe, Die, zahaluj

v kouř mraků, par,

a tak, jako stíná hoch

květ bodláčí,

do dubů třískej a v horstvech hřbet.

V následující druhé sloce oslovuje pohrdavě ostatní bohy slovy

Já pod sluncem neznám nic

chudšího, než jste vy, bozi!

a zdůrazňuje, že jejich stravou jsou oběti a modlitby lidí

a bláznovské důvěry nebýt

žebráků a dětí,

vy mřeli byste hladem.

Ve třetí sloce Prometheus vzpomíná na dětství, kdy se obracel k nebi a k bohům,

Když jsem byl dítě

a v světě dosud se neznal.

já těkavým bloudil zrakem

tam k slunci, jako by nad ním

bděl sluch, jenž slyší můj nářek,

či srdce jak mé,

jež mělo by s bědným slitování.

ale ve čtvrté konstatuje, že nikdy od bohů žádnou pomoc nezískal.

Kdo mne od smrti spasil.

od poroby, kdo?

Proto se v předposlední páté sloce Dia ptá:

Já tebe uctívat? Zač?

Zda jsi kdy nadnášel břímě

tomu, jejž tíží bol?

Zda jsi kdy konejšil slzy

tomu, hrůzou jenž lká?

Zda mne v muže neukovaly

všemohoucí čas

a věčný osud – dvě pánů,

již vládnou mně jako tobě?

V závěrečné šesté sloce Prometheus zdůrazňuje, že na základě svého rozhodnutí nerespektovat bohy získal moc formovat lidi k obrazu svému.

Zde sedím, hnětu lidi

k obrazu svému,

tvořím rod, aby mně byl roven:

aby strádal a plakal,

měl rozkoš, měl slast –

a tebe, tebe by nedbal,

jak já!^[5]