Siniša Mihajlović
srbský fotbalista a fotbalový trenér From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Siniša Mihajlović (srbsky Синиша Михајловић; 20. února 1969, Vukovar – 16. prosince 2022, Řím) byl srbský fotbalový obránce srbsko-chorvatského původu.[1] Narodil se ve Vukovaru, vyrůstal v Borovo Naselje.[2]
Během kariéry jej provázely kontroverzní incidenty včetně rasistického urážení soupeře, plivnutí na soupeře nebo nacionalistické názory a sympatie k Arkanovi (vlastním jménem Željko Ražnatović), jenž byl velitelem Srbské dobrovolnické gardy.[2]
Mihajlović byl znám jako vynikající střelec přímých volných kopů.[3] Drží rekord v počtu vstřelených branek (27) z přímých kopů v rámci italské nejvyšší ligové soutěže, Serie A.[4]
Patří mezi několik málo fotbalistů, kteří ve své aktivní kariéře nastupovali jak za AS Řím, tak za Lazio Řím. Oba římské kluby provází velká vzájemná rivalita.[4]
Remove ads
Život
Siniša Mihajlović se narodil ve Vukovaru v dělnické rodině bosenskosrbského otce[5] a chorvatské matky[6]. Vyrůstal v Borovo Naselje s mladším bratrem Draženem (nar. 1973).[7] Jejich otec Bogdan († 2011) byl řidič kamionu ve stavební společnosti Građevinar ve Vukovaru, zatímco jejich matka Viktorija pracovala v továrně na boty Borovo.[7] Mihajlović se identifikoval jako Srb, ale řekl, že Chorvatsko považuje také za svou zemi.[8]
Během chorvatské války za nezávislost byl jeho domov zničen chorvatskými silami, mezi nimiž byl jeho nejlepší přítel z dětství, etnický Chorvat, který přinutil jeho rodiče uprchnout.[6] Jeho strýc z matčiny strany zavolal matce a řekl, že by měla zůstat v Borovu a že Sinišin otec má být zabit.[6] Jeho strýc byl zatčen, když srbská dobrovolnická garda převzala Borovo, ale byl osvobozen, protože byl příbuzný Mihajloviće.[6] V rozhovoru v roce 2016 Mihajlović řekl, že odpustil svému příteli z dětství na setkání v Záhřebu před rozhodujícím kvalifikačním zápasem Euro 2000 mezi FR Jugoslávií a Chorvatskem.[9]
Remove ads
Kariéra
Klubová
Na klubové úrovni hrál za NK Borovo (1986–1988), FK Vojvodina Novi Sad (1988–91), Červenou hvězdu Bělehrad (1991–92), Řím (1992–94), Sampdorii (1994–98) a Lazio (1998–2004). V roce 2004 přestoupil spolu s kamarádem Robertem Mancinim do Interu Milán.
Jeho největším úspěchem byla výhra v PMEZ (později Liga mistrů) s Červenou hvězdou Bělehrad v roce 1991. Ve finále klub porazil Olympique Marseille na penalty, přičemž Mihajlović byl jedním ze střelců. V semifinále proti Bayernu Mnichov střelil důležitý gól z přímého kopu. Mihajlović byl také součástí týmu Červené hvězdy při výhře Interkontinentálního poháru, kdy zdolali Colo-Colo 3:0.
Bělehradský celek rovněž dokráčel do finále Jugoslávského poháru, kde ale podlehl Hajduku Split.[10] Mihajlović obdržel červenou kartu za potyčku s Igorem Štimacem. Oba hráči se takřka o dvacet let později setkali v kvalifikačním utkání mezi Chorvatskem a Srbskem, ovšem už v roli trenérů svých národních týmů.[10]
Řím
Čerstvý trenér římského klubu AS Řím Vujadin Boškov měl zájem na získání Mihajloviće, který během dvou let pomohl týmu umístit se na 10. (1992/93) a 7. místě (1993/94).[11] V italské lize nastoupil celkově k 54 zápasům, a to buď na levém kraji obrany nebo na levém kraji zálohy. Stal se součástí tažení Pohárem UEFA v sezóně 1992/93, kde Římané postoupili do čtvrtfinále. Proti Borussii Dortmund se trefil „typicky“ z přímého kopu, ale jeho gól nestačil na postup.[4]
Sampdoria
Od léta 1994 působil v Sampdorii Janov pod trenérem Svenem-Göranem Erikssonem.[11] Během čtyř let nastupoval pravidelně a pomohl dosáhnout semifinále Poháru vítězů pohárů v ročníku 1994/95. Stopku janovskému týmu vystavil londýnský Arsenal.[11]
Lazio
Během léta 1998 posílil Mihajlović římský celek SS Lazio, jehož ambiciózní prezident Sergio Cragnotti skládal nadějné mužstvo s hráči jako Pavel Nedvěd a Marcelo Salas.[12] Ligová sezóna 1998/99 skončila druhým místem. Mihajlović zaznamenal 8 gólů ve 30 zápasech Serie A, z toho tři góly v prosinci 1998 proti Sampdorii Janov (nakonec výhra 5:2).[13] Během tohoto utkání proti svému bývalému týmu vstřelil hattrick, všechny tři góly navíc padly z přímého kopu. Jediným dalším hráčem, kterému se něco takového povedlo v italské lize byl Beppe Signori, rovněž hrající za Lazio.[14] Lazio dosáhlo finále vůbec posledního ročníku Poháru vítězů pohárů, jenž se 19. května 1999 odehrálo na stadionu Villa Park a kde se Lazio střetlo s RCD Mallorca. Italský celek vyhrál 2:1, Mihajlović hájil zadní řady po boku Favalliho, Nesty a Pancara.[15]
V srpnu 1999 odehrál celé utkání Superpoháru UEFA proti Manchesteru United, který Lazio díky gólu Salase vyhrálo 1:0. Mihajlović nastoupil ve stoperské dvojici s Nestou.[16] Další ligovou sezónu 1999/00 načali svěřenci Svena-Görana Erikssona třemi výhrami a jednou remízou. V 5. kole proti AC Milán jeho rohový kop našel Diega Simeoneho, nakonec se urodila remíza 4:4.[17] Během 26 ligových utkání tentokráte zaznamenal šest gólů a navíc získal svoje první Scudetto – italský mistrovský titul.
V ročníku 2000/01 se Mihajlović zúčastnil skupinové fáze Ligy mistrů, kde Lazio poměřilo síly se Šachtarem Doněck, Spartou Praha a Arsenalem. Při utkání proti Arsenalu v říjnu 2000 se měl dopustit rasistických urážek na adresu Patricka Vieiry, francouzského záložníka černé pleti.[2] Mihajlović měl svého soupeře nazvat „černou opicí“, naopak Vieira ho měl nazvat cikánem.[2][18] Mihajlović se k rasistickým urážkám přiznal,[19] následně byl fotbalovou organizací UEFA potrestán, nesměl tedy odehrát dvě utkání evropských pohárů a navíc mu hrozil trest odnětí svobody až na dobu tří let.[20]
Sezónu 2003/04 zakončilo Lazio na šestém místě. Na konci listopadu 2003 se mu nepovedl zápas se Sienou, která doma Lazio porazila 3:0.[21] Na začátku listopadu byl nasazen do základní sestavy proti Chelsea, avšak Lazio doma na anglického soupeře nestačilo a prohrálo 0:4. Mihajlović dal vzpomenout na incident s Vieirou – tentokráte plivl na soupeřova útočníka Adriana Mutua a vedle toho měl na zemi ležícího Rumuna nakopnout. Rozhodčí si situace nevšiml, Mihajlović byl ale ve druhém poločase vyloučen po zákroku na irského útočníka Damiena Duffa.[22]
Inter
Ve věku 35 let odešel jako volný hráč do Interu, kde se znovu setkal s koučem Robertem Mancinim.[23] Zpočátku dostával přednost v základu před Marcem Materazzim, zejména v sezóně 2004/05[24] Na jaře proti Lecce pomohl ve 27. kole k výhře 2:1, když jeho rohový kop našel Córdobu a ten hlavičkou přesně zacílil do soupeřovy brány.[25] Ve 32. kole na půdě Juventusu byl u výhry 1:0, která zdramatizovala souboj o titul.[26] V závěru vyhroceného derby se urodil incident, kdy útočník Juventusu Zlatan Ibrahimović udeřil Mihajloviće hlavou a k tomu udeřil navíc ještě Ivána Córdobu.[27][28] Juventus nakonec titul přece jen získal, Inter Milán skončil třetí za městským rivalem AC Milán.
Reprezentační
Mihajlović odehrál 63 zápasů ve kterých střelil 9 gólů za reprezentaci Jugoslávie resp. Srbska a Černé Hory. Hrál i na Euru 2000 a na Mistrovství světa v roce 1998.[29]
Na evropském turnaji EURO 2000 neprožil dobrý zápas proti Slovinsku, jeho chyba totiž předcházela gólu Zlatka Zahoviče na 2:0. Po faulu na Sašu Udoviče navíc obdržel druhou žlutou kartu a musel opustit hřiště. Jugoslávie nakonec vyrovnala a utkání dopadlo nerozhodně 3:3.[30] Jugoslávie nakonec prošla do čtvrtfinále, kde ale nestačila na Nizozemce.
Trenérská
V letech 2012 až 2013 vedl srbské národní mužstvo. Reprezentaci převzal v květnu 2012 a jeho cílem měla být kvalifikace na MS 2014, které se mělo hrát v Brazílii.[31] Ve skupině o světový šampionát čelilo Srbsko Chorvatsku, Makedonii, Belgii, Skotsku a Walesu. Mihajlović již neměl k dispozici dlouholeté opory Dejana Stankoviće a Nemanju Vidiće, kteří oba ukončili reprezentační kariéry.[31]
V průběhu března vedl Srbsko proti favorizovanému Chorvatsku, které mělo k dispozici hráče jako Luka Modrić, Mario Mandžukić a Vedran Ćorluka.[10]
V červnu 2018 se domluvil na angažmá ve Sportingu Lisabon. Portugalský celek prožíval neúspěšné a turbulentní období, během kterého fanoušci napadli hráče i klubové zaměstnance. Vedení následně odvolalo Mihajloviće devět dní po jeho nástupu do funkce.[32]
Na konci ledna 2019 se vrátil na pozici trenéra v Bologni, kde po sérii špatných výsledků odvolali Filippa Inzaghiho. Mihajlović klub vedl už v ročníku 2008/09.[33] Odtud byl propuštěn počátkem září 2022, po třech a půl letech působení, když Boloňa získala tři body z prvních pěti utkání v Serii A 2022/23.[34]
Remove ads
Přestupy
- z FK Vojvodina Novi Sad do CZ Bělehrad za 700 000 eur
- z CZ Bělehrad do AS Řím za 4 500 000 eur
- z AS Řím do Sampdoria Janov za 6 000 000 eur
- z Sampdoria Janov do Lazio Řím za 17 000 000 eur (host)
- z Lazio Řím do Inter Milán zadarmo
Statistiky
Klubové
Trenérské
_e_Rosso_e_Nero_(Strisce).svg){kind=small}
Národní tým Srbska vede od 21. května 2012. Po neúspěšném tažení v kvalifikaci na MS jej 23. listopadu 2013 opouští.
Remove ads
Úspěchy
Hráčské
Národní
- vítěz jugoslávské ligy (3x)
Vojvodina: 1988/89
Crvena zvezda: 1990/91, 1991/92
vítěz italské ligy (2x)
vítěz italského poháru (4x)
Lazio: 1999/00, 2003/04
Inter: 2004/05, 2005/06
vítěz italského superpoháru (3x)
Kontinentální
vítěz Poháru PMEZ (1x)
Crvena zvezda: 1990/91
vítěz Interkontinentálního poháru (1x)
Crvena zvezda: 1991
vítěz Poháru PVP (1x)
Lazio: 1998/99
vítěz Evropského superpoháru (1x)
.svg){kind=link}
.svg){kind=link}
Lazio: 1999
Reprezentační
Individuální
- 1× Fotbalista roku
- 1× All Stars ESM – 1998/99, 1999/00
Trenérské
Individuální
- 1× Srbský trenér roku (2019)
- 1x trenér roku FIGC (2019)
- Uveden do Italské fotbalové síně slávy (2022-im memorian)
Vyznamenání
Čestné občanství města Boloňa (2020)
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads