Skyflash

British Aerospace Skyflash byla poloaktivní radarem naváděná raketa vzduch-vzduch středního dosahu odvozená od amerických raket AIM-7 Sparrow. Byla používána na britských letounech F-4 Phantom a Tornado F3, italských a saúdskoarabských letounech Tornado a na švédských letounech Saab 37 Viggen. Rakety byly nahrazeny lepšími střelami AIM-120 AMRAAM.

Stručná fakta Typ, Místo původu ...

Skyflash
Prototyp letounu Panavia Tornado ADV s polozapuštěnými střelami Skyflash
Typ	střela vzduch-vzduch středního dosahu
Místo původu	Spojené království
Historie služby
Ve službě	1978 - 2006
Historie výroby
Konstruktér	Hawker Siddeley, Marconi Space and Defence Systems
Výrobce	British Aerospace
Základní údaje
Hmotnost	193 kg
Délka	3,66 m
Účinný dostřel	45 km
Hmotnost náplně	39,5 kg

Střela Skyflash vzešla z britského plánu na vývoj inverzní monopulzní vyhledávací hlavice pro střely Sparrow AIM-7E-2 na konci 60. let 20. století. Byla vytvořena na základě požadavku Air Staff Requirement 1219, který byl vydán v lednu 1972,^[1] s kódovým označením XJ-521. Osloveny byly společnosti Hawker Siddeley a Marconi Space and Defence Systems (přejmenovaná divize pro řízené zbraně společnosti General Electric Company).^[2] Nová střela měla mít stejný vzhled, uspořádání a více méně i rozměry jako americká střela Sparrow. Hlavní odlišnost byla v naváděcím systému, který měl podstatně zvýšit přesnost a účinnost střely.^[3] Jako naváděcí systém byl použit poloaktivní inverzní monopulzní radarový vyhledávač Marconi, dále byla vylepšena ostatní elektronika, přizpůsobeny byly ovládací plochy a střela nesla aktivní nekontaktní radiolokační zapalovač Thorn EMI. Z původní střely tak zůstal jen motor na tuhé raketové palivo Aerojet Mk.52 mod 2 nebo Rocketdyne Mk.38 mod 4 a některé části trupu rakety.^[3]

Zkoušky prokázaly, že střela může úspěšně působit i v podmínkách nepřátelského elektronického rušení a může zasahovat své cíle v širokém rozmezí podmínek působení. Mohla být vypuštěna i z výšky 100 m nad terénem a zasáhnout vysoko letící cíl a nebo naopak mohla být vypuštěna z velké výšky a zasáhnout cíl letící i 75 m nad terénem. Střela vstoupila do služby na letounech F-4 Phantom II v roce 1978.

V roce 1985 byly tyto letouny nahrazeny stroji Panavia Tornado ADV. Jak letouny Phantom, tak i Tornado, nesly střely polozapuštěné do trupu. Pro použití na letounech Tornado však musely být střely poněkud upraveny na modifikaci 5000 TEMP. První jednotka letounů Tornado F.3 dosáhla operační způsobilosti s raketami Skyflash v roce 1987.^[4]

U RAF byly střely používány v kombinaci se čtveřicí střel krátkého dosahu, a to buď AIM-9 Sidewinder nebo ASRAAM.

Královské letectvo i Švédsko podporovalo zpočátku vývoj nové verze střely, pod označením Skyflash Mk.2 (nebo Active Skyflash) s aktivním radarovým navádění.^[5] Britský zájem na vývoji nové střely skončil v roce 1981.^[6] Společnost BAe udržovala možnost vývoje druhé generace střely až do začátku 90. let 20. století, ale potenciální zákazník se neobjevil.

Další pokračování vývoje střel Skyflash pokračovalo pod kódovým názvem S225X,^[7] a tyto studie se staly základem nové evropské střely vzduch-vzduch MBDA Meteor.^[5]

V roce 1996 zahájilo RAF program „Capability Sustainment Programme“, který mimo jiné zahrnoval nahrazení střel Skyflash raketami AIM-120 AMRAAM. Střely AMRAAM jsou vybaveny aktivním radarovým vyhledávačem a pokročilým počítačovým systémem, který střele dává schopnost „vystřel a zapomeň“, tzn. že vlastní navedení střely na cíl je zcela nezávislé na mateřském letounu. Plné operační schopnosti dosáhlo RAF se střelami AMRAAM v roce 2002.^[5] První zmínka o střele AMRAAM jako o možné náhradě střel Skyflash pochází už z roku 1986.^[8]

Historie

Specifikace

Uživatelé

Odkazy

Wikiwand - on