Tereziánský ústav šlechtičen

Ústav šlechtičen (Tereziánský ústav šlechtičen), někdejší renesanční Rožmberský palác, je rozlehlá barokně-klasicistní palácová stavba v areálu Pražského hradu, mezi ulicí Jiřská a zahradou Na Valech.

Rožmberský palác / Ústav šlechtičen
Rožmberský palác / Ústav šlechtičen z královské zahrady Na Valech (vpředu vlevo Plečnikovo Bellevue)
Účel stavby
původně sídlo Rožmberků, později ústav pro mladé šlechtičny
Základní informace
Sloh	renesance, baroko, klasicimus
Architekt	Ulrico Aostalli de Sala
Výstavba	po roce 1541
Přestavba	1755
Stavebník	Rožmberkové
Další majitelé	Rožmberkové Švamberkové páni z Rožmitálu Habsburkové
Současný majitel	Český stát
Poloha
Adresa	Jiřská 2/3 Praha 1, Hradčany 119 00  Praha 012, Česko Česko
Další informace
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

Pečeť 1755 k založení Tereziánského ústavu šlechtičen v Praze císařovnou Marií Terezií

Již od středověku je zde doložena původní nesouvislá jednotlivá zástavba. V roce 1513 část tohoto pozemku získali Rožmberkové. Rozvoji této části Pražského hradu napomohl požár, který v roce 1541 poničil zdejší budovy. Rožmberkové zde na místě starého dvora, který vyhořel, nechali postavit jednopatrový čtyřkřídlý arkádový palác s vchodovou branou, situovanou směrem do Jiřské ulice. Stavbu zahájil v roce 1545 ještě pro Petra z Rožmberka italský stavitel Hans Vlach (skutečným jménem pravděpodobně Giovanni Fontano di Brusata).^[1] Tento palác je ve svých základních konstrukcích zachován.

V roce 1573 odkoupil Vilém z Rožmberka i dva sousední domy pánů ze Švamberka a z Rožmitálu. Částečně byly zbořeny, některé části byly připojeny k Rožmberskému paláci, který byl doplněn i o zahradu s ochozem a arkádami. Tuto přestavbu provedl v letech 1573–1574 stavitel Ulrico Aostalli.

V roce 1600 za Petra Voka z Rožmberka palác přešel do majetku císaře Rudolfa II., který k němu připojil dřevěnou chodbou na pilířích Ludvíkovo křídlo Pražského hradu. Následovala další přestavba z 20. let 18. století (palác byl zvýšen o 2. patro a uvnitř předělen příčkami; stavitelem byl Tomáš Haffenecker) a v padesátých letech téhož století ji pak následovala radikální přestavba pro účely Ústavu šlechtičen, kterou provedl Anselmo Lurago podle projektu Nicola Paccasiho.^[2] Byla ukončena až v roce 1756, ačkoliv samotný ústav byl slavnostně otevřen již v roce 1755. První představenou ústavu se stala arcivévodkyně Marie Anna, dcera císařovny Marie Terezie. Palác sloužil jako výchovný ústav pro mladé šlechtičny (ve věku nad 24 let, v případě sirotků nad 18 let). Pro obydlí šlechtičen bylo určeno 1. a 2. patro, ostatní prostory zaujímaly apartmá abatyše, kaple, společenské místnosti a zázemí ústavu. Další adaptace budovy proběhla ještě v letech 1787–1788 pod vedením Františka Leonarda Hergeta.^[3]

Vlastní ústav fakticky ale zanikl až po vzniku samostatné Československé republiky v květnu 1919 a poté tuto budovu užívalo československé Ministerstvo vnitra; budova byla přizpůsobena jeho potřebám (např. na nádvoří byly garáže a benzínová pumpa).

Koncem 90. let a na počátku 21. století zde probíhala velmi nákladná a rozsáhlá rekonstrukce budovy do původní podoby, zjištěné stavebně historickým průzkumem. Rekonstrukce byla ukončena v roce 2007, od dubna 2010 je tato část Pražského hradu částečně přístupná i pro veřejnost (lze vidět např. kapli Nejsvětější Trojice a Neposkvrněného početí Panny Marie nebo renesanční Rožmberský sál); některé prostory využívá Správa Pražského hradu a Hradní policie, jsou zde i pracoviště Archeologického ústavu AV ČR a Archivu Kanceláře prezidenta republiky.^[4][5]

Vchod se sloupovým portikem

Popis budovy

Stavba je protáhlý, nepravidelně obdélný dvojtrakt se třemi za sebou seřazenými nádvořími, sahající od náměstí U Svatého Jiří až k Lobkovickému paláci u východní hradní brány. Severní strana leží v délce asi 160 m podél klesající Jiřské ulice, jižní průčelí se zdvíhá nad zahradou na Valech. Na východní straně navazuje na budovu Lobkovický palác, na západě kostel Všech svatých; na severozápadním nároží je vedle kostela boční vchod se sloupovým portikem v podobě otevřeného kruhového pavilonu, v jehož vlysu je nápis připomínající do­končení přestavby v roce 1755. Latinský text nápisu je: MARIA THERESIA PIA FELIX AVGVSTA. POST TRANQVILLITATEM DOMI FORISQVE ASSERTAM SACRAS HAS ÆDES AD MAIOREM DEI GLORIAM DIVINI CVLTVS INCREMENTVM ET NOBILITATIS SOLATIVM FIERI FECIT ET REGALI SVMPTV DOTAVIT. A[NNO]. O[RBIS]. R[EDEMPTORIS]. MDCCLV., jeho volný český překlad zní: Marie Terezie, zbožná šťastná císařovna, po dosažení míru doma i v cizině, tuto budovu věnovanou větší slávě Boží a pro šlechty útěchu nechala vybudovat v roce Vykupitele světa 1755.

Achitektonicky výraznější a v panoramatu Pražského hradu dobře viditelná světle zelená fasáda jižního průčelí je symetrická, uprostřed s náznakem třináctiosého rizalitu s trojúhelným tympanonem. Je členěna celkem sedmi předsazenými pětibokými rizality, zakončenými v úrovni druhého podlaží terasami. Při rekonstrukci byla snesením pultové střechy přiléhající ke kostelu Všech Svatých nově vytvořena vyhlídková terasa.^[4]

Na západní straně přiléhá ze zahrady k jižnímu průčelí paláce sloupová síň nazývaná Bellevue, postavená v letech 1924–1925 podle Plečnikova návrhu.^[2]

Nástropní freska v kapli

Kaple Nejsvětější Trojice a Neposkvrněného početí Panny Marie

Uvnitř se nachází zbytek bývalé palácové kaple, která zaujímá všechna 3 podlaží a byla před rekonstrukcí skryta pod přestavbami z 20. století (část přízemí zabírala trafostanice, v prvním patře byla tělocvična). V kapli je nástěnná malba s motivem Nejsvětější Trojice od Petra Molitora z poloviny 18. století.

Představené ústavu

Související informace naleznete také v článku Seznam abatyší Tereziánského ústavu šlechtičen v Praze.

Všechny představené ústavu byly arcivévodkyněmi Habsbursko-lotrinského rodu, ať už z hlavní, uherské, těšínské nebo toskánské větve rodu. Důvod, proč se mezi abatyšemi objevovaly výlučně arcivévodkyně, spočíval ve snaze vládnoucího arcidomu finančně i prestižně zabezpečit početné ženské potomstvo: ne všechny mladé arcivévodkyně se provdaly. S titulem a úřadem abatyše se pojila vysoká roční renta (20 000 zl.), a proto hodnost představené Tereziánského ústavu nikdy nepřešla na jiný rod. V historii ústavu se vyskytla dvě delší období sedisvakance, kdy ústav za neexistující (nejmenovanou) abatyši spravovala čtyřčlenná rada starších sester. Šlo o léta 1809–1836 a 1852–1876. Neobsazené bylo místo abatyše také v letech 1755–1766, kdy byl ústav již formálně zřízen, ale ještě nefungoval. Také v průběhu dalších let se vyskytla kratší, někdy několikaletá období, kdy ústav šlechtičen neměl svoji představenou.