Textilana Liberec
česká společnost From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Textilana Liberec byl průmyslový podnik sídlící v Liberci založený v 19. století průmyslníkem Johannem Liebiegem, který sehrál důležitou roli v průmyslovém a sociálním vývoji města od 19. století až do jeho postupného zániku v 21. století.
Textilana vznikla v první polovině 19. století a podnik se postupně vypracoval na největšího textilního výrobce v severních Čechách. V průběhu 19. století areál zahrnoval výrobní haly, přádelny, úpravnu, administrativní budovy i technickou infrastrukturu.
Po druhé světové válce byla továrna začleněna do národního podniku Textilana a pokračovala v produkci zejména vlněných, bavlněných a později i syntetických textilií. Po transformaci v 90. letech 20. století prošla privatizací a postupným propadem výroby, která byla v roce 2001 ukončena. Opuštěné objekty závodu postupně chátraly a většina byla v letech 2003–2005 zbourána. Poslední budova byla odstraněna v roce 2025.
Remove ads
Historie
Začátek 19. století
Prvním předchůdcem Textilany byla barvírna příze v údolí Harcovského potoka, kterou založil v roce 1806 hrabě Kristián Kryštof Clam–Gallas.[1] O dva roky později manufakturu koupila bankovní firma Karl Balabene z Prahy. Ředitelem se stal její liberecký zástupce Josef Kittel, který barevnu přebudoval na přádelnu a najal si ji do vlastní režie. Vydělané peníze investoval do přádelny v Markvarticích u Jablonného v Podještědí, kde v roce 1823 začal pracovat první parní stroj v Čechách.[2] Dalšími nájemci byli až do jara 1828 Rieger a Redelhammer, kteří v Liberci vyráběli bavlněné látky.[1]
V roce 1828 koupil libereckou manufakturu Johann Liebieg a později se z ní stala nejmodernější textilní továrna v severních Čechách Johann Liebieg & Co a základ obrovského majetku rodu Liebiegů.[2][3] Přádelna byla přebudována na tkalcovnyu s parní barvírnou (1835) a byla vybudována nová tkalcovna s mechanickými stavy. V roce 1838 byl do továrny zaveden první parní stroj a v roce 1843 plynové osvětlení, které prodloužilo pracovní dobu na 13 hodin denně. V továrně vznikla první textilní škola (1852), výuka probíhala v němčině. Liebieg vybudoval pro své zaměstnance sociální zázemí – zaměstnanecké bydlení (1853) a mateřskou školu (1866). Tím se zasloužil o udělení šlechtického titulu.[4]
Po smrti Jahanna Liebiega převzali firmu jeho dva synové (1870). V roce 1909 se část továrního komplexu přestěhovala do nově postavené železobetonové pětipatrové budovy, později nazývané Blaupunkt. V roce 1911 byla zahájena výstavba Liebiegova městečka, zaměstnanecké kolonie v místě stávajícího továrního parku. V osmdesáti domech bydleli zaměstnanci, které si vedení chtělo ve firmě udržet, proto platili snížené nájemné. Roku 1914 byl do továrny zaveden elektrický proud. Pro dlouhodobé zaměstnance bylo zavedeno vyplácení starobních důchodů, stalo se tak o 10 let dříve, než to bylo stanoveno zákonem.[5]
Válečné a meziválečné období (1914–1945)
Během první světové války poskytovala společnost Liebieg & Co příplatky rodinám odvedených. Zapojila se do výroby pro armádu a dala k dispozici své zásoby vlny a bavlny. Část továrny sloužila armádě na opravu výstroje, čímž měla firma zajištěn přísun pracovní síly v podobě zajatců. V továrně byla zřízena malá vojenská nemocnice a výrobna dek. Další sortiment se přizpůsobil válečným podmínkám, vyráběla se pytlovina a bavlněný a vlněný materiál byl nahrazen papírem. V zimě 1917 se firma potýkala s nedostatkem uhlí a výpadky elektřiny.[6]
Po válce vznikla 1. ledna 1921 akciová společnost Textilana, kdy se spojily firmy Feigl & Vidrich (založena 1886), Otto Feigl (založena 1909) a akciové společnosti Vöslauské přádelný česané vlny v Křešicích. V roce 1923 uváděla Textilana své závody takto:[7]
- Ústředí firmy sídlilo v Liberci
- Křešice, objekt z roku 1909, prádelna vlny, česárna a přádelna česané vlny (56 000 předacích vřeten); výroba bílé a pestré příze
- Liberec, přádelna mykané vlny se šesti stroji
- Dolní Hanychov (Hanichen), mechanická tkalcovna vlněných látek z roku 1899, 400 tkalcovských stavů
- Chrastava, barevna a úpravna kusového zboží
Během třicátých let 20. století na firmu dopadla hospodářská krize a s ní vyvrcholily národnostní třenice. T. Liebieg byl tehdy prezidentem Hlavního svazu německého průmyslu. Rozhodl se investovat do volební kampaně a podpory tisku nastupujícím henleinovcům a ze spolku vyloučil židovské podnikatele. V září 1938 firma dostala zakázku na výrobu praporů a vlajek s hákovým křížem. Po obsazení Sudet T. Liebieg vítal Hitlera na liberecké radnici a děkoval mu za vysvobození od českého útlaku. Češi a antifašisté byli do 12. 10. 1938 z továrny propuštěni. Na začátku války přešel podnik na válečnou výrobu a vedení dalo v místech bývalé plynárny vystavět protiletecký kryt pro 600 osob. Do železobetonové budovy se nastěhovala výroba německé firmy Blaupunktwerke, kde vězni montovali lampy do válečných vysílaček.[8]
Poválečné období (1945–1989)
V poválečných letech byli Liebiegovi odsouzeni za propagaci nacistického hnutí a jejich majetek ve výši 140 milionů korun propadl ve prospěch státu. Textilka se v roce 1946 stala spolu s dalšími znárodněnými a zabavenými továrnami součástí nově vytvořeného podniku České vlnařské závody. Prioritou bylo zaučování nových pracovníků, kteří měli nahradit německé zaměstnance. V té době v továrně pracovalo ještě 40% Němců, kteří byli kvůli své kvalifikaci a odbornosti vyhledáváni v internačních táborech a vraceli se do továrny. Poté, co předali své znalosti a dovednosti, museli odejít ze závodu, města i republiky.[9]
V roce 1947 se symbolem podniku stala ovčí hlava v trojúhelníku s nápisem Textilana. V únoru 1948 vznikly závodní Lidové milice a podnik se přejmenoval na Textilana, národní podnik. V roce 1949 se osamostatnil a otevřel ke studiu dvouleté podnikové obory.[3] V následujícím roce byla továrna propojena s libereckým náměstím pomocí tramvajové dopravy ve směru Liberec – Jablonec nad Nisou. V roce 1954 byla otevřena podniková střední průmyslová škola.[10]
V 60. letech 20. století přešla Textilana od výrobků z čistě vlněných přízí k využití umělých vláken, protože dovoz vlny byl závislý na devizových trzích, a jako první začala s výrobou polyesteru a umělého hedvábí. V 60. a 70. letech došlo k výrazné modernizaci všech závodů. Podnik v roce 1971 zaměstnával 6 500 lidí, kteří ročně vyráběli asi 18 milionů metrů tkanin, převážně výrobky z česaných přízí s vysokým podílem umělých vláken.[3] Vybudoval vlastní sociální program, který navazuje na předchozí projekty společnosti Liebieg & Co. Kromě bydlení a zdravotního zabezpečení (praktický lékař, zubař, gynekolog a rehabilitace), jeslí a školky měl podnik vlastní jídelnu, zahradnictví, saunu a střediska ROH v Jinolicích a v Bulharsku a staral se také o volnočasové vyžití svých zaměstnanců a jejich děti (pionýrské tábory, horolezecký, volejbalový a pingpongový oddíl tělovýchovné jednoty).[11] V dobách největšího rozmachu podnik zaměstnával kolem 8 000 pracovníků.[12]
Po roce 1989
V roce 1991 vznikl investiční privatizační fond Textinvest a.s. a následující rok byla společnost zařazena do druhé vlny privatizace. Nenašel se ale žádný vážný zájemce na odkup, 42% zůstalo ve správě fondu národního majetku.[13]
Před rokem 1989 závod zaměstnával asi 1000 pracovníků. Se změnou ekonomických podmínek bylo nutné provést restrukturalizaci podniku. Docházelo k propouštění a zároveň byli najímáni cizinci jako levná pracovní síla. V roce 1998 měl podnik už jen 470 zaměstnanců. Ztráta konkurenceschopnosti vedla k prohlubujícím se ekonomickým problémům, k útlumu výroby a ke konkurzu. Výroba byla definitivně ukončena v roce 2001.[3]
Remove ads
Areál textilky
Devítihektarový areál Textilany čítal asi sto objektů a tvořily jej výrobní haly, komín, úpravny a správní budovy. Některé stavby měly prvky secesní či průmyslové architektury typické pro období rozkvětu tovární výstavby.
Areál zakoupil v roce 2006 investor z Nizozemí.[14] Ještě před prodejem ale průmyslové objekty v letech 2003 a 2004 srovnaly bagry se zemí.[15] Zůstal stát pouze tovární komín a pětipodlažní budova bývalé soukárny od architektů Maxe Kühna a Heinricha Fanty z roku 1908, jež představovala první železobetonovou industriální stavbu ve městě Liberci.[16] Budova získala přezdívku Blaupunkt podle firmy, která tu za druhé světové války vyráběla elektronické součástky.[17] Tovární komín byl zbourán v roce 2005.[18] Roku 2018 přestala mít nizozemská společnost o pozemky zájem, neb se sama ocitla ve finančních nesnázích a chtěla se parcel zbavit.[14]
Na podzim 2018 se novým vlastníkem stala společnost Middle Europe Investments (MEI), která v areálu plánuje výstavbu více než 1000 bytů a část chce využít pro kanceláře a podnikatele.[19] Původní záměr počítal s využitím poslední existující budovy bývalé přádelny Blaupunktu.[18] Ta byla ale ve velmi špatném stavu a dne 27. ledna 2025 se část objektu zřítila. Zbývající část pak musela být na pokyn statika stržena.[20]
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads