Textilní vzor

Textilní vzor je kresebný výraz (design) ozdobného motivu vytvořeného tkaním, pletením, potiskováním,^[1] vyšíváním,^[2] paličkováním,^[3]háčkováním^[4] a podobnými technikami strojní nebo ruční výroby.

Paleta textilních vzorů

Vzorkovnice textilií z roku 1784

Návrh na vzor může být vzácné umělecké dílo,^[5] výsledek obsáhlého studia historie a současnosti módy^[6]pokus o zdokonalení známých vzorů^[7] nebo spontánní nápad amatérského autora (zpravidla u ručně zhotovených textilií), který se přímo realizuje jako výrobek.

Vzorování

Definice vzoru a zhotovení návodu na aplikaci/příslušnou výrobu jsou u některých ručně zhotovených textilií poměrně jednoduché.^[8]

Vzorování ve smyslu přípravy technických podmínek ke zhotovení textilie podle nového vzoru strojovou technikou však zpravidla vyžaduje vysoce kvalifikovanou práci . Např. při tkaní žakárových vzorů probíhá vzorování přibližně podle schéma:

návrh (fotografie, vzorek tkaniny, náčrt) – kreslení vzornice - zhotovení technické vzornice (včetně seřízení stroje a výběru barev příze) – vytloukání vzorovacích karet^{[9] [10]}

Digitální vzorování (CAD)

"Klasické" vzorování je nákladné, zdlouhavé a jeho kvalita je značně závislá na schopnostech a subjektivním vlivu dezinatéra.

Pokusy o digitalizaci vzorování začaly v 80. letech 20. století v Japonsku, v Evropě a v USA jsou začátky známé z 90. let a od začátku 21. století se těžiště vývoje přesunulo do Číny.

Digitální vzorování plátnové vazby tkaniny

Digitální vzorování se provádí v principu následujícím postupem:

Návrh – digitalizace návrhu – snímek návrhu na obrazovce – výběr barev příze – tkaní vzorku (s 3x opakovaným vizuálním porovnáváním s původním vzorem) – digitální technická vzornice^[11]

(Na snímku vpravo je schéma plátnové vazby tkaniny (vlevo), ručně kreslené vzornice (uprostřed) a digitální vzornice (vpravo))

Digitální vzor

Způsoby získávání informací se dají rozdělit do dvou skupin:

1. Na bázi optické analýzy: rozptylováním (1986) nebo fotoelektricky (1996)

2. Na bázi analýzy snímku: frekvencí, prostorově nebo ostatními metodami (cca 1999-2010)

Všechny metody jsou zaměřeny na zhotovení technické vzornice digitalizaci snímků tkaniny obsahující vybrané barvy příze a technické podmínky výroby. Přesnost zobrazení dosahuje oproti manuální dezinatuře v průměru více než 97 %.^[12]

Údaje technické vzorkovnice se vloží do paměti ústrojí na vytloukání programových karet a digitální programová karta se může přes počítač spojit přímo s elektronickým žakárovým strojem (CAM).^[13]

Aplikace nového vzoru od rozboru návrhu až po první sériový výrobek trvá u složitých žakárových vzorů při uplatnění „klasického“ vzorování (asi do 80. let 20. století jediná známá metoda) až několik měsíců. Vzorování s použitím CAD a CAM např. s žakárem bez zdvižných šňůr se dá stejná operace provést za několik hodin.^[11]

Galerie textilních vzorů

• 
  Návrh na brokátový vzor z 15. století (autor Pisanello)
• 
  Návrh na potiskovaný vzor (1873)
• 
  Ručně tkaný gobelín podle návrhu Jana Hladíka z roku 1967
• 
  Detail žakárového vzoru na vzornicovém papíru (z roku 1879)
• 
  Kreslená vzornice ve stroji na vytloukání karet
• 
  Výšivkový vzor na závěsu ze 17. století
• 
  Digitalizovaný vzor výšivky z roku 1847
• 
  Ručně pletený copánkvý vzor
• 
  Copánek z plochého pletacího stroje
• 
  Část archivu textilních vzorů v rakouském Dornbirnu