Tis

Tento článek je o stromu. Další významy jsou uvedeny na stránce Tis (rozcestník).

Tis (Taxus) je rod jehličnatých stromů a keřů z čeledi tisovitých. České rodové jméno tis se vyslovuje měkce [ťis], nikoli [tys].^[1][2]

Tis
Tis červený (v parkové úpravě se sochou Charlese Darwina)
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	nahosemenné (Pinophyta)
Třída	jehličnany (Pinopsida)
Řád	borovicotvaré (Pinales)
Čeleď	tisovité (Taxaceae)
Rod	tis (Taxus) L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Šištice tisu červeného s viditelnými semeny, často zaměňované za plody^{[pozn. 1]}

Taxus chinensis

Větévka tisu floridského

Taxus globosa

Taxus wallichiana

Taxus canadensis

Taxus mairei

Taxus sumatrana

Původ

Tis je reliktem z geologického období z rozhraní triasu a jury z druhohor, z doby před asi 200 miliony let. Je dlouhověký, dožívá se běžně 300 let, jsou známi jedinci staří i více než deset století. Určování stáří komplikuje srůstání více kmenů v jeden a vyhnívání vnitřní části kmene (tzv. jádro).^{[pozn. 2]}

Výskyt

Tis roste skoro v celé Evropě i v Rusku. V Asii roste od Íránu a Indie přes Čínu až po Japonsko a Indonésii, v Americe od Aljašky po Střední Ameriku. Nejseverněji se vyskytuje v Norsku a nejjižněji na severu ostrova Sulawesi (Celebes).

Popis

Tisy jsou nahosemenné neopadávající dřeviny, jsou to keře nebo stromy dorůstající výjimečně do výšky až přes 20 m. Stromy mají korunu rozložitou, kulovitou či kuželovitou. Jsou dvoudomé, někdy se najdou exempláře jednodomé, tato vlastnost se může s věkem měnit. Kůra je načervenale hnědá, šupinatá. Větvičky jsou nepravidelně střídavé. Jehlice, dlouhé 1 až 4 cm a široké 2 až 3 mm. Jsou uspořádány spirálovitě ve dvou řadách, přisedlé nebo krátce řapíkaté, čárkovité a rovné nebo srpovitě zahnuté. Dřevo nemá pryskyřičné kanálky.

Samčí šištice jsou na stopce, kulovité, mající v průměru 3 až 6 mm, vyrůstají zespodu loňských větviček a jsou složené ze 6 až 14 tyčinek; pylová zrna jsou bez vzdušných váčků. Samičí šištice, dlouhé 4 až 7 mm, jsou redukované, téměř přisedlé, obsahují pouze jediné vajíčko podepřené třemi páry drobných křižmostojných listenů. Po opylení, které probíhá větrem, asi za 6 až 9 měsíců dozrává vajíčko v hnědé semeno s tvrdým osemením vejcovitého tvaru. Semeno je uzavřeno do jasně červeného (zřídka žlutého) nepravého míšku zvaného epimatium.

Téměř všechny druhy tisu jsou prudce jedovaté. Jedovatá je celá rostlina, kromě dužiny jedlého míšku. Semena jsou také jedovatá. Jedovaté části rostliny obsahují taxanové alkaloidy. Udávaná smrtelná dávka pro člověka je odvar z 50 g nebo 200 g čerstvého jehličí.^[3] V minulosti se šťáva z rozdrceného jehličí používala k otrávení šípů. Odvar se užíval mj. k vyvolání potratu.^[4] Míšky se semenem s oblibou požírají ptáci, nejčastěji drozdovití, přičemž životaschopná semena vylučují s trusem a rozšiřují je po okolí.

Ochrana

V České republice volně v přírodě roste pouze tis červený, který je celoevropsky silně ohrožený až vymírající. Zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a prováděcí vyhláškou MŽP ČR č. 395/1992 Sb.^[5] je zařazen do kategorie druhů silně ohrožených.

Využití

Tisové dřevo bylo díky svým vlastnostem hojně využíváno Angličany na výrobu slavných anglických luků od 13. století až po 17. století. Později bylo tisové dřevo využíváno na výrobu nábytku. Známé je pod pojmem „německý eben“. Dlouhodobě jsou tisy symbolem smutku a smrti.

Z jedovatého alkaloidu ze skupiny taxanů se vyrábí látka paklitaxel, která se používá při chemoterapické léčbě zhoubných nádorů prsů, plic a gynekologických nádorů.^[6]

Využívá se hlavně jako okrasná dřevina, například v parcích a zahradách. Je rezistentní vůči městskému znečištěnému ovzduší. Je odolný, snese i více než pouhý sestřih, nevadí mu ani hluboký řez do dřeviny. Lze jej tvarovat i jako bonsaj. Známo je přes 400 kultivarů.

Taxonomie a systematika

Tis byl vždy pokládán za taxonomicky složitější rod, neboť všechny tisy jsou si velice podobné a je složité jedince správně zařadit; existuje také hodně vědeckých synonym. V minulosti existovaly jak pokusy klasifikovat všechny taxony jako pouhé poddruhy nebo variety tisu červeného, tak i pojetí přiznávající druhovou hodnotu i nejdrobnějším morfologickým odchylkám. Aktuálně se rod tis rozděluje do 11–12 druhů. Jsou to v podstatě všechno allopatrické druhy, tj. takové, které se nevyskytují společně v tomtéž areálu. Sesterským taxonem je monotypický rod Pseudotaxus rostoucí v Číně, jehož oddělení se odhaduje na dobu minimálně před 165 miliony let (střední jura). Recentní druhy jsou však podstatně mladší, přibližně miocenního stáří.^[7]

Zástupci

• tis červený (Taxus baccata) – typový druh; Evropa, Makaronésie, jihozápadní Asie
• tis čínský (Taxus chinensis) – Čína, Vietnam
• tis himálajský (Taxus wallichiana) – východní Himálaj, Barma, jižní Čína (Sichuan, Jün-nan)
• tis japonský (Taxus cuspidata) – východní Asie, ruský Dálný východ
• tis floridský (Taxus floridana) – kriticky ohrožený endemit malého území v americkém státě Florida, kde roste společně s torejou tisolistou
• tis kanadský (Taxus canadensis) – severovýchod USA, východní Kanada, oblast Velkých jezer; jednodomý
• tis západoamerický (Taxus brevifolia) – pacifické pobřeží Kanady a Spojených států, též v Skalnatých horách
• tis mexický (Taxus globosa) – Mexiko, státy Střední Ameriky
• Taxus contorta – západní Himálaj, Kašmír
• Taxus mairei – Čína
• Taxus sumatrana – Indonésie, Filipíny, Vietnam^[8]

Poznámky

1. Žádné nahosemenné nemají plody, ale šištice (conus).
2. Jádro je vnitřní část kmene tmavší barvy, než má běl. Obsahuje obvykle jádrové látky a vodivé cesty nejsou průchodné pro vodu. Je tedy fyziologicky mrtvým pletivem, které zvyšuje stabilitu kmene.